Toulavé kočky z Homsu

03.11.2022

Raději jsem neměla ten román, raději jsem neměla ho číst, snad ani list, hrdina byl v tom románě schován... nedá mi to, abych na úvod nepoužila slova jedné notoricky známé písně :-) Ale na rozdíl od zpěvačky jsem moc ráda, že jsem ho přečetla, i když občas jsem měla dojem, že tím snad podstupuji jakousi absurdní zkoušku odvahy. Jakmile jsem se do něj pustila, nejradši bych jej přelouskala hned, tak moc mne drapl do svých spárů: skutečně jen málokdy se mi poštěstí hltat stránky knihy, která mne strhne jako lavinu. I přesto jsem si však četbu musela pečlivě dávkovat: rozhodně nejde o příjemnou procházku růžovým sadem, vždyť se zde ztrácejí a vraždí, trpí a umírají skuteční lidé, a mnohé situace dokonce vyžadují "nucenou pauzu" na rozdýchání.
Kniha má zprvu pomalý rozjezd, ale postupně nabírá grády: při čtení kolikrát bezděky pořádně zaskřípeme zuby nebo zatneme ruku v pěst, tak silná je ta výpověď. Odehrává se na přelomu nového tisíciletí a
dovedně zachycuje jednu z největších katastrof, jaké kdy člověk způsobil. Díky osudům hlavního hrdiny, chlapce
Sámího, můžeme dokonale vnímat atmosféru té doby: od "poklidného" přežívání za režimu Háfíze al-Asady, kdy lidé jen mlčky přehlížejí několik krvavě potlačených masakrů, až po změnu, kdy se k moci dostává prezidentův syn, stupňuje se vojenský teror a s tím, jak roste nespokojenost lidí, vzrůstá i jejich touha po "svobodě, volnosti a bratrství"... Jenže režim své odpůrce nekompromisně likviduje a celý konflikt přeroste ve vleklou občanskou válku s nedozírnými následky.
Sámího dětství je zprvu téměř idylické, jistotami jeho "dokonalého" světa však brzy otřese nemilosrdná realita. Sledujeme tak jeho proměny z naivního a citlivého chlapce v předčasně zestárlého muže, jehož svět se smrskává na pouhý boj o holý život mezi ruinami obleženého města Homsu. Poznává, že jeho přežívání v rozbombardovaných troskách, mezi mrtvými těly na každém kroku, nemá smysl, a vydává se na strastiplnou pouť za vysněnou svobodou s jediný cílem: podat svědectví o prožitém krveprolití. S sebou si odnáší těžká traumata, včetně pomyslného vypáleného cejchu na duši všech přeživších v podobě vtíravé otázky: "Proč právě já zůstal?!!"
Svým pojetím je to kniha syrová a drsná, s téměř naturalistickými pasážemi. Er-forma působí neosobně, jako výpověď svědka, který ztratil schopnost prožívat jakékoliv city. Zdání však klame: jde o jakousi vnitřní formu "nutné sebeobrany", kdy emoce v extrémních situacích představují zbytečnou zátěž. Příběh Sámího života si postupně skládáme dohromady, jednotlivé kapitoly na sebe nenavazují, určitá období dokonce i přeskakují. Celý román je samotnou obžalobou lidské existence, hledá odpověď na otázku, co předat dalším generacím, když celý svět je v troskách... a přestože přináší svědectví o životě v místech, kde již není možné žít, přestože připomíná spíše nějakou absurdní dystopii, akorát s tím rozdílem, že neuvěřitelně skutečné, nabízí naději.
Kniha se mi líbila, zaujal mě místy až básnický jazyk a použití originálních přirovnání. Patří k takovým, jejichž obsah ve čtenáři ještě dlouho zůstává, nejen díky aktuální naléhavosti tématu. Čtení jsem si opravdu užila, jediné, co mi dojem kazilo, byly časté tiskové chyby a překlepy.
Název je poněkud zavádějící, případné milovníky koček může hodně zmást: má spíše symbolický význam, neboť v troskách zcela zničeného "města duchů" jsou schopny přežívat jenom ony.
Tématem války v Sýrii se dále zabývají knihy "Včelař z Alepa" a "Smrt je dřina", které mohu také vřele doporučit.

"Všechny jeho vzpomínky ukrývaly touhu. Už se nemohl hádat se sourozenci v kuchyni. Nemohl jít na náměstí se zvonicí a dát si kávu s kamarádem. Mohl o tom jen vyprávět. A pokaždé přemýšlel, jestli se jeho vzpomínky nemění, jestli si něco neubírá nebo nepřidává, jestli je jeho příběh opravdu tak zmatená, jak se on sám cítí. Bylo vyprávění způsobem, jak udržet vzpomínky při životě, nebo je v okamžiku vyslovení ztrácet?"
"Koule světla kolem pouličních lamp se rozpouštěly ve tmě jako cukr v kávě."
"Když se pozorně zaposlouchal, úplně slyšel, jak vesmírem putuje velký vůz a jeho vrzající kola se sunou po nebeské klenbě."
"Vytvářet si bublinu svobody v nesvobodě."
"Nakonec se vždycky odmlčel a uzavřel do sebe, jako mlž, který naslouchá šumění moře z vlastní lastury."
"Bylo to, jako by si vyměnili role. Muhammad našel svůj klid v oku hurikánu, kdežto Sámího zevnitř stravoval stres."
"Opakujte po mně," promluvila ředitelka. "Svou duší, svou krví se podvolujeme al-Asadovi." "Svou duší, svou krví se podvolujeme al-Asadovi!" "A za co bojuje al-Asad? Za jednotu, svobodu a socialismus." "Za jednotu, svobodu a socialismus!"
"Bylo přirozené, že Sámího otec chtěl, aby některý z jeho synů nastoupil do armády. Nikdo nikdy nevěděl, kdy se mu bude hodit wásita - osoba, která dokáže pomoct s byrokratickými problémy."
"Jako by přijel do cizí země. Ulice byly plné pohřebních průvodů. Lidé ve smutečním se shlukovali do skupin a zase se rozutíkali, když se nad asfaltem ozvaly štěkavé výstřely. Ze Sámího spadla hrůza, až když uviděl bratrův obličej. "Proč se tu střílí gumovými náboji? Nepřehánějí to trochu?" "To jsou ostré náboje. Pojď."
"Bojová vozidla nepřijela jen proto, aby se ukázala. Obchody se zavíraly a lidé se začínali zásobit konzervami. Některé rodiny prchly na venkov. Většina obyvatel ale zachovávala klid. Na to si vláda netroufne, říkalo se. Jakmile by dopadla první raketa, okamžitě by reagovaly Spojené státy, Francie a mezinárodní společenství. Říkalo se. Jednoho dne na jaře 2012, rok po vypuknutí revoluce, přilétl na Homs první rakety. Do té doby se Sámí domníval, že existuje nějaká nejzazší mez, červená linie slušnosti."
"Když dopadaly rakety, Sámí se vrhal na zem a zakrýval si uši. Ve spáncích mu pulzovala krev. O kus dál se na ulici zřítila zeď domu, ale nebylo to u nich. Čas ztratil smysl, tak, jak běžel dřív, rozdělený na hodiny a minuty. Teď Sámí dělil čas mezi chaos a čekáním na chaos."

09.11.2021

Zajímavé téma, ale samotné zpracování mě příliš neoslovilo.

06.11.2021

Skvělé téma, o kterém jsem se ráda dověděla více. Kniha byla čtivá i když emočně trošku prázdná. Nelibuji si v hrůzách - zde jich bylo nepřeberně, ale působily na mě trochu povrchně, nešly až na dřeň.

29.10.2021

Toulavé kočky z Homsu se mi opravdu špatně hodnotí. Bylo to rozhodně čtivé a originální téma, pokud se to o hrůzách jako je válka v Sýrii takto dá říci. Ale i přesto, že se jedná o velice vážné téma, tak ve vás příběh nezanechá skoro pražádné emoce. Ale i přesto, že bych to měla k něčemu přirovnat, tak bych to přirovnala k několika knížkám, které se zabývají tématem holokaustu. Co mi ale vadilo byli velké dějové skoky. V knížce sledujeme hlavního hrdinu Sámího od jeho dětství až po dospělost, a že měl cokoliv, jenom ne lehký život. Ústředním motivem celé knihy je hlavně jeho cesta ke svobodě. Autorka nám tady zprostředkovává Sámího příběh, se kterým se osobně setkala v Paříži. Na autorčině stylu psaní je vidět, že je to novinářka a hodně pasáží se opakuje. Kapitoly jsou prokládány autorčinými poznámkami. Je to hlavně vyprávění o vůli žít a nevzdat se. Při čtení knížky nám rozhodně dojde mučivost války, ať už jakékoliv, a rozhodně bychom před tím neměli zavírat oči, i když máme pocit, že je Sýrie strašně daleko.

06.08.2021

Pohled do válečné Sýrie prostřednictvím popisu života mladíka Sámího, který vyrůstá v syrském městě Homsu. Jeho zážitky, kdy musel nastoupit na vojenskou službu a propuknutí války, každodenní nálety bombardující město a živoření obyvatel, kteří nemohli utéct a snaží se nějak přežít. Cesta uprchlíka ke svobodě.

21.06.2021

Jakoby ano... zhořkne vám chlopeň, že lidské plémě dokáže být stále takto vyprázdněné a nekonečného válčení chtivé... ALE... mé já i přes chytlavou čtivost ovanulo trošičku zklamání nad tou zvláštní emoční nijakostí v tak alarmujícím prostředí... možná jsem zůstala příliš dlouho jen okrajovým pozorovatelem všech těch rozbombardovaných osudů a nebylo mi dopřáno náležitě vymáchat svoji duši v té po míru volající beznaději... nevím... tak nějak prostě nevím.

13.05.2021

Téma je silné, emotivní, bohužel celková kniha už taková není. Autorka má zvláštní styl. Nakousne téma nebo situaci a nedokončí ji a hned v příštím odstavci se ocitneme jinde nebo jindy. Občas jsou skoky dost velké a působí to spíš zmateně. Když se věnuje něčemu delší dobu souvisle, tak je to velmi čtivé. Kniha není špatná, ale něco jí chybí.