Treblinka, slovo jak z dětské říkanky
Richard Glazar
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/59911/bmid_treblinka-slovo-jak-z-detske-rikank-pYc-59911.jpg
4
297
297
10. října 1942 vystoupil R. Glazar z transportního vlaku na rampě stanice Treblinka. Přežil onemocnění tyfem i povstání v srpnu 1943 a podařilo se mu s kamarádem uniknout, oba si vyměnili jména a polská policie je poslala na práci do Německa. Tam se stala neuvěřitelná věc: oba mladí muži žijí v zemi, z níž nacisté organizují „konečné řešení židovské otázky“, až do konce války. Už brzy po ní si R. Glazar napsal poznámky a zachytil vzpomínky na obě části svého válečného „neživota“. Jeho velmi konkrétní, neidelogizující vyprávění nemohlo po válce vyjít. V roce 1968 bylo znovu připraveno k vydání, ale nakonec autor stačil jen vzít jednu kopii rukopisu do svého exilu ve Švýcarsku. Richard Glazar byl jedním z nejdůležitějších svědků v poválečném „treblinském“ procesu v Düsseldorfu a jedním z nejdůležitějších pamětníků vystupujících ve filmu Šoa.... celý text
Přidat komentář
Jak popsat nepopsatelné? Jak předat nepředatelné? Zážitky jsou jediné, co si neumíme zprostředkovat a přesto to pan Glazar zvládl bravurně. Kniha těžká i skoro lehká. Těžká námětem, skoro lehká svou formou. Forma přímá, spoutaná konkrétnímy ději, bez zbytečných popisů. Úderná. Můj hlavní dojem po přečtení je nabití nového významu slova "borec". Pan Glazar je pro mne Pan Borec. Stejně jako všichni ti, o kterých píše a kteří díky němu nebudou nikdy zapomenuti. Alespoň u mne ne. A když zapomenu jména, tak nevadí. Ten dojem mi nevezme ani čas.
Tuto knihu bych zařadil mezi POVINNÉ, hned vedle Dva proti říši, od Jiřího Šulce. A povinnou četbu při každé výměně občanského průkazu. Ať víme, co jsme. Co znamená Česká národnost a Česká hrdost.
Jako ateista mi někdy přijde škoda, že nevěřím na posmrtný život. Protože Panu Glazarovi, stejně jako jeho souputníkům, přeji to nejlepší ať jsou, kde jsou. Ať jejich hvězdy svítí jasně, nechť mají na nebi nadýchané obláčky, ať si užívají v síních Vallhally, nebo ať se reinkarnují do životů bez strastí, při nejhorším do psů a ne patníků (V+W).
Pan Borec, Borci ...
Jak je patrné už z názvu kniha se zabývá vyhlazovacím táborem Treblinka. Autor, pan Glazar, vypráví příběh vlastního přežití od obdržení transportního příkazu do tábora až po poválečný návrat do vlasti. Detailně popisuje jak tábor funguje, ale ne pouze oficiální a zamýšlené postupy, ale hlavně jak fungují lidé,vězni, kápové, dozorci, směna, úplatky, spekulace, šmelina. Ukazuje lidskou schopnost přizpůsobit se prakticky čemukoliv a touhu přežít za každou cenu. Další podstatná část knihy, je plánování vzpoury a útěku. Ten se nakonec podaří a shoudou okolností a náhod se autor dostane s novými doklady na nucené práce do Německa. Tam se poměrně poklidně dočká konce války a osvobození americkou armádou. Přes určité peripetie se vrací do Československa. Později je svědkem v soudním procesu s táborovými dozorci a dalším personálem.
Velmi čtivé. Poutavě napsáno. Hrozné svědectví, které nutí člověka přemýšlet o různých otázkách. Např. Jak tenká je hranice mezi dobrem a zlem. Co všechno je schopen člověk vydržet (fyzicky a hlavně psychicky). Proč lidé i různí představitelé zavírali oči před tím, co se dělo a co páchali Němci a jim podřízení. Znamená mlčení souhlas...atd.
Velké díky a obdiv panu Glazarovi, který přežil a pak sepsal a po roce 89 vydal svoje hrůzné vzpomínky na koncentrační tábor Treblinka v Polsku, o kterém by jsme se snad ani nedozvěděli. Opravdu jsem nikdy slovo Treblinka neslyšela a už vůbec nic o tom, že se jedná o druhý nejvražednější tábor v době holokaustu. Přežili pouze uprchlí vězni. A vzhledem k relativně krátké době provozu (7/1942 - 8/1943) a počtu obětí, Treblinka drží děsivý rekord v počtu zavražděných na jednom místě v historii lidstva....
Ke knize mě přivedl přes rok starý článek v časopisu Dějiny a současnost, jehož spoluautorkou byla moje kamarádka. V závěru článku se uvádí, že v současné době probíhá ještě výzkum okolo Karla Ungera a Richarda Glazara týkající se jejich životů.
Kniha ve výborná. U tohoto druhu literatury často myslím na osoby (oběti), které holokaust nepřežily, ale knihou se staly nesmrtelnými a mají svůj věčný pomníček. Často si také představuji, jak třeba přeživší příbuzní těchto osob třeba ani neví, že autor píše právě o nich, o lidech, kteří se jim nikdy nevrátili.
Nádherně napsaná kniha, krásný životní příběh, i když samozřejmě popisované události jsou strašné. Nechápu, jak může mít kniha míň než 100 %. I když třeba někomu nesedne styl vyprávění, k tomuto lidskému příběhu nelze mít než nejhlubší obdiv. Není to samoúčelné popisování hrůz nacismu, ale barvitý osobní příběh s velkým duchovním přesahem. Pan autor, před nímž se hluboce klaním jako před spisovatelem a jako člověkem, nikdy nesklouzává ke zjednodušenému hodnocení, oceňuji např. zmínku o nacistovi, který v Treblince odmítl pracovat a na druhé straně zaznamenání případu znásilnění Němky americkými vojáky, který ukazuje, že nejen nacisti byli zvířata... Těžko po této knize číst jakoukoli fikci, když ta nejfantastičtější hrůza je zde popsána podle skutečnosti.
Při poslechu této audioknihy se ve mě střídali pocity jako na houpačce. Chvíli jsem Richardovi fandil, chvíli ho nenáviděl, chvíli obdivoval.....bylo to zvláštní kolik vůle a i štěstí může jeden mít v takové strašné době. Styl mi opravdu nevadil i když hlubší zážitek ve mě zanechala kniha Smrt je mým řemeslem. Perfektně napsaná biografie.
Smutné svědectví o vyhlazovacím táboře. Nemůžu pochopit, jak dokáží být někteří lidé krutí. Autorovi posílám do nebe velké díky za odvahu a rozhodnutí tohle všechno přežít a nakonec o tom podat svědectví nejenom v knižní podobě, ale i u soudu.
Musela to být nepředstavitelná hrůza. Dokonale popsané uvažování přežívajících mezi statisíci mrtvých.
Četla jsem i některé komentáře a trochu nechápu názor, že se kniha špatně četla. Tedy vzhledem k obsahu určitě, ale dotyční hodnotí styl.
Já s tím neměla nejmenší problém.
Naopak popisované, i když už mnou x krát čtené události byly velmi představitelné, barvité a srozumitelné. Třeba je to tím, že já už na téma táborů přečetla knih kopec.
Mám-li být ráda, že "už mě nemá co překvapit, nebo šokovat," nevím, ale každopádně moje představivost překládá všechno.
Člověk musí trochu přivyknout tomu stylu vyprávění a jazyku. Jinak unikátní sonda do života v Treblince.
Perfektní čtení. Napsáno velmi živě a poutavě. Tohle by mělo být, možná i je, povinnou četbou pro žáky ZŠ. Nikdy jsem nepochopil jak tohle bylo mezi lidmi vůbec možné. Děti, starci, mladé dívky i chlapci, vše bylo plynováno výpary z tankových motorů nebo přímo odváděno do tzv. lazaretu, kde byli SS nebo Ukrajinci namístě zastřeleni. Autor se zmiňuje i o příslušnících SS ze Sudet, kteří také tak rádi zabíjeli...to jen až je zase bude chtít někdo zvát na Sudetoněmecké dny na naše území...
Velmi náročně se kniha četla ale některé dokonale popsané detaily a příběh z ní dělají jednu z povedených knih o koncentračních táborech a životě v období 2. světové války.
Šílené čtení, ale důležité pro to, aby se nezapomnělo. Autor přežil peklo, je to tak silný příběh, že nevím, co ještě dodat. Přečtěte si to.
Knihu jsem četl před delší dobou. A stále si ji docela dobře pamatuji. To mi jen dokládá, o jak zásadní čtivo se jedná. Asi jsem jedním z mála, komu autorův styl vyprávění vyhovoval. Nevím, jestli mě nějaká kniha zasáhla více. Dlouho poté jsem přemýšlel nad tím, jak k něčemu takovému, jako je Šoa, mohlo dojít, než mi došlo, že to nepochopím nikdy. Člověk jen kroutí hlavou a je mu úzko z toho, kolik nevinných lidí bylo nejen v Treblince zavražděno. Síla Glazarova vyprávění byla umocněna i shlédnutím dokumentu Šoa Clauda Lanzmanna, kde jedním ze zpovídaných je právě Glazar a jeho svědectví tak člověk vnímá ještě trochu jinak, když ho vidí samotného vyprávět. Glazarovy přesné výpovědi byly využity i během procesů s nacistickými dráby.
Bylo mi smutno, když jsem zjistil, že Glazarův závěr života byl bolestný a rozhodl se po smrti své ženy dobrovolně odejít z tohoto světa. Zvládl přežít hrůzy války, ale taková ztráta už byla nepřekonatelná.
Richard Glazar je pro mě hrdinou.
Kniha byla velice zajímavá, ale místy jsem se ztrácela. Bylo pro mě náročné se orientovat mezi jazyky a slangem, kterým je kniha prokládána. Rozumím, chápu a respektuji, že v rámci autentičnosti to autor takto vyprávěl/psal. Tím, že byli do Treblinky (jako i jiných koncentračních táborů) svezeni židé z mnoha států, vytvářeli si svůj vlastní jazyk, aby se společně domluvili. Zároveň potřebovali i němčinu, kterou na ně dozorci hovořili. Tyto vložené věty a slova mě zpomalovala ve čtení, často jsem si to musela přečíst i několikrát. Knihu jsem četla poměrně dlouho, byť byla zajímavá, rozhodně bych jí dál doporučila a i znovu si ji přečetla.
Příběh z Treblinky, kde málokdo přežil. Kniha byla popsána tak detailně a pro mě až moc zdlouhavě, že mě vlastně nebavila. Čímž nechci snižovat utrpení, které autor zažil.
náročná autobiografická kniha Richarda Glazara o přežití koncentračního tábora. Tuto knihu jsem nemohl vynechat. Opět mi rozšířila obzory, co se to tenkrát dělo za neskutečné zvěrstva na nevinných lidech
Těžká kniha, ale vzdát to vzhledem k obsahu jsem nechtěl. Hlavně mě šokovalo, že o Treblince jsem v hodinách dějepisu na základce a na střední neslyšel.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) holokaust, holocaust Treblinka (vyhlazovací tábor)
Treblinka, slovo jak z dětské říkanky
Neuvěřitelný osud, obdivuhodný člověk, ale měla jsem problém se začíst.