Třešňovou alejí

Zajímavé čtení, kniha má spád, okrajově zmíněn odsun sudetských Němců a osudy volyňských Čechů. O volyňštích Češích je moc hezká kniha Volyňská Rapsodie, doporučuji přečíst.

Sice krátké čtení, o to hezčí knížka. Knížka, o které musíte přemýšlet ještě po té, co si ji přečtete.

Moc hezké, ale hodně krátké čtení....
Děkuji p.Tvrdá

Opět krásné čtení.
Teď se jdu pustit do knihy Okna do pokoje.

Když jsem četla knihu Dědictví, úplně mě nadchl ten příběh. Tady cítím zklamání.. Nějak mi vadila forma, kterou je kniha napsaná a přišlo mi, že autorka nevěděla, jak víc příběh rozvinout, tak už ho ke konci jen kouskovala.

Ani po přečtení 2.dílu nechápu, proč autorka nazývá tyto sbírky povídek trilogií. Ta má přece určité, zde nenaplněné vazby. V tomto díle je alespoň provázanost statkem. Zajímavá je i část o imigrantech z Volyně. O nich jsem v souvislosti s Prajzskou nikdy nic nečetl. Bohužel se děj vrátil zpět do období války a ani časová návaznost tudíž neexistuje. Možná to je dané tím, že autorka pochází z Opavy. To je úplně jiný svět než Prajzská. Vím to dobře, s jednou Opavankou už žiju pomalu 50 let :-). Navíc chodila v Hlučíně na gympl.

Sice čtu jednotlivé díly trilogie opačným směrem, ale myslím, že to vůbec nevadí.
Tato kniha nehodnotí a neříká, co je správné a kde je zlo, popisuje poměrně věcně a bez příkras osudy jednotlivých postav a nechává na čtenáři, aby si sám udělal závěr.
Z mého pohledu by kniha snesla větší rozpracovanost a detailnější vylíčení jednotlivých příběhů. Prostě, na mě je příliš krátká.

2.kniha trilogie. Na téma odsunu u nás to není první kniha (např. Vyhnání GS od K.Tučkové), ale v tomto případě se vzhledem k lokalitě - Slezsko - prolnuly příběhy Němců s Volyňskými Čechy. U Volyně to moje premiéra byla a autorka ve mně opravdu probudila zájem o tuto část naší historie, jež se mi nezdála tak důležitá, ale je a hodně!!

Styl knihy - zvláštní vidění situací, záměna hrdinů skoro po odstavci, osobitost a výrazovost zážitků / pocitů - to vše je jistým způsobem vyzývavé. V nejlepším slova smyslu - zamyslet se nad zájmy jednotlivců vůči moci-chtivým, nad osobním životem vůči zmanipulovatelnému davu, nad neviditelností tichého člověka vůči hlasitému řvaní politiků.

Kniha mě vyloženě nadchla. Krásně popsaný úsek života jedné malé slezské vesnice - během 2.světové války a obrovské změny ve vsi po válce. Nikdy jsem neměla ráda ve škole dějepis, ale úplně miluji historické události 20.století popsané takto úžasnou formou - pomocí příběhu několika rodin. Takto nám autorka tu dobu přiblížila jako žádná učebnice. Velmi mi vyhovoval jazyk a styl psaní - krátké, výstižné věty. Žádné moralizování, žádné hodnocení, jen popsaný ŽIVOT....Ke knížce jsem se dostala náhodou a jsem zato velmi ráda.

Citlivě napsaný fiktivní příběh očima obyvatelů jednoho statku, ze které nejprve byli vysidleni majitelé německé narodnosti, pak byli do domu nastěhováni Volynsti Češi a nakonec byl statek rozboren. Zůstává jen značka na schodu a třešnova alej do další vesnice. A smutek nad vším...

Děj se odehrává na Slezsku, ve vesnici poblíž Opavy. Starší dáma vzpomíná na své dětství a mládí a posléze odsun z rodného statku. Mluví zde o celé své německy mluvící rodině.
Je zde prostor i pro volyňskou rodinu, která se do opuštěného statku odstěhovala z Ruska, rovněž vystěhována z rodného domu a kraje. V Rusku mluvili česky a byli rovněž nežádoucí jako kdysi Němci u nás.
Čte se to dobře, kniha je tenká a přitom popisuje z jiného úhlu pohledu historii 20.století.

Kniha ve mě zanechala hluboký dojem, který byl umocněný ještě tím, že jsem si Třebom prošla alespoň virtuálně. Všem, kdo knihu čtou, doporučuji. Z celé vesnice mě přímo mrazí a když dorazíte alejí do Sudic, je to jako jiný svět...

Moje třetí kniha této autorky, opět skvělá.

Na Evě Tvrdé a jejích textech se mi líbí, že nehodnotí. Popisuje, syrově, věcně a nechává čtenáře, aby si sám zhodnotil, na kterou stranu se přikloní. Nevnucuje nikomu, co je správné a co ne. Je správné, že proběhl odsun Němců, kteří byli kořeny srostlí s touto zemí a žili a hospodařili tu tolik století předtím? Je správné, že Volyňští Češi se vrátili zpět do vlasti, která se k nim stavěla dost macešsky? Sama mám rodinu v Sudetech a ačkoliv nemáme německé předky, patřím mezi potomky těch, kteří osiřelé pohraničí osidlovali a pokaždé si při návštěvě říkám: Bylo to tak správně? Měli jsme na to právo? Nebo to byla jen tvrdá pomsta? A co by nám na to řekla ta opuštěná chátrající stavení, kterých je po pohraničí stovky?

Zajímavý pohled do pohraniční v době po druhé světové válce. Sice krátké, ale výstižné. Nikdo to neměl lehké, vztahy mezi lidmi ve vesnici i v rodině se nedaly předpokládat. Kdo přežil, nezapomene.

Jo joo, byl to těžký život...ale vlastně stále je...

Kniha je báječná, prostředí Hlučínska je kouzelné, zvláště, pokud je vám toto prostředí dobře známo (pro mě, která bydlí v knize taktéž zmíněném městě Opava, zároveň srdcová záležitost). Perfektně vyjádřený popis krajiny (můžu potvrdit, že se zakládá na skutečnosti) a také lidí. Teď už alespoň chápu chování místních, tzv. Prajzáků, kterým život nikdy nedal nic zadarmo a kteří za ta léta ani pořádně neví, za jakou národnost se mají považovat.

Hlučínsko válečné i poválečné očima dvou dívek. Kolik mocenských změn a životních zvratů prožili obyvatelé toho hraničního kousku naší země! Krásně napsaná kniha, úsporná rozsahem, bohatá obsahem - stejně jako oblast, o které se píše. Autorce děkuji i za poslední část knihy Ztracená paměť, která obohatila mé historické znalosti.

kniha se mi moooc líbila a atmosféra těch let a zapadlého kraje pohltila a zanechala stopu i vzpomínku...