Trhač srdca
Boris Vian
Psychoanalytik Morho prichádza do vidieckeho ústrania pri mori skúmať nevedomie obyvateľov a napĺňať tak vlastné prázdne vnútro. Jeho zvedavosť zaskočia a ohúria udalosti a ľudia okolo neho: lietajúce trojičky Abel, Bábel a Kábeľ, ktoré vzdorujú matkinej vlastníckej láske, farárov kult exkluzívneho Boha a boxerské zápasy s diablom v podobe kostolníka, trh so starými ľuďmi predávanými ako hračka pre deti, rafinovaný sexuálny život dedinského kováča, kovového robota a Klementíny, hovoriace mačky, ... Poézia detstva a prírody, čistota srdca a nespútaná obrazotvornosť trojice malých chlapcov stoja vo Vianovom románe v protiklade k obludnosti a surovosti sveta dospelých, ktorý sa pokúša slabých a bezbranných obrazne i reálne držať v klietke. Vian, milovník a vyznávač slobody, otvára obzory a unáša – umožňuje hrať sa a lietať, snívať s otvorenými očami, aj keď nám jeho vymyslený groteskný svet miestami bolestne trhá srdce a nepriamo pripomína svet, v ktorom žijeme.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , Ikar (SK)Originální název:
ĽArrache-cœur, 1953
více info...
Přidat komentář
Příběhy vylíhnuté ze dna liského nevědomí. Bravurní obrazy z říše snů, která se liší od té naší jen tím, na které straně se spáč nachází.
"Je prostě neuvěřitelné, co se může vylíhnout v lidském mozku. Je to na pováženou." (str. 124) Zvláště když žijete v hnusném světě plném krutosti. Ještěže existuje Sláva, který od vás vykupuje vaši hanbu. Ještěže existuje láska. (Ale pozor, zpěvánkové, i ta má svá úskalí...) Jistěže je "člověk svobodný pouze tehdy, když po ničem netouží". (str. 22)
Ovšem šance zůstává: "Mřížemi fičel vítr." (str. 204)
Paráda! Souběžně pročítám Vianův životopis a díky tomu se Srdcerváč vyjevil v jasnějším světle. Pobavilo!
90%
Napísané je to dobre, ale poriadne si rozmyslite, či to chcete čítať, lebo veľa z toho hnusu vo vás dlho, možno navždy, zostane.
„Jenomže ptáci, uvěznění v kleci, hynou,” pravil Kubohnát.
„Ale žijí, a moc dobře,” řekla Klementýna. “Je to dokonce jediné místo, kde se o ně dá náležitě pečovat.”
Myslím, že to ve svém komentáři napsal TheCiko5 výstižně: vypadá to, že věci nedávají smysl, ale dohromady vše funguje. Tahle kompatibilita vykreslených situací není u Viana až tak běžná, také není běžná ta velmi pochmurná, depresivní nálada, která mi připomínala Švankmajerovy filmy nebo Munchovy obrazy.
Vše, o čem si čteme, je dokonale surreální, ale zároveň je to velmi povědomé a vypovídající o nás. Téma uzurpující lásky, která je ve skutečnosti touhou po vlastnictví a kontrole, zde skutečně působí odstrašujícím dojmem – ukazuje brutalitu stavu, ve kterém ve jménu největšího citu neváháme své nejbližší zásadně omezovat.
Vývoj vztahu Kubohnáta a lidí ve vsi byl pro mě ještě sugestivnější – velmi živé a výmluvné zobrazení toho, jak snadno si zvykáme na hrubost a absenci svědomí ve svém okolí, jak rychle přebíráme zdánlivě nepřijatelné standardy chování.
Zaujalo mě také, že je kniha popisovaná jako nedopsaná, já jsem měl pocit, že v obou dějových liniích jsme se dostali k logickému konci.
Když jsem byl mladší, byl jsem z Vianových knih mnohem víc nadšený než dnes, ale baví mě stále. Srdcerváč je někdy trochu těžkopádný, mám raději Viana rozverně hravého, ale na své jsem si přišel. Byl to dobrý nápad po něm po čase zase sáhnout a budu se těšit na další setkání.
“Na shledanou, ty vole,” řekl Kubohnát.
Další z prapodivných snových světů Borise Viana, svět kde roste pahloží a kvete blejno, kde vzduchem poletují zpěvánkové a malé děti (na které doma čeká velmi a velmi starostlivá maminka).
Tenhle poetický sen se ale rychle změní na tíživou noční můru, scény s ukřižováním koně, dědčím jarmarkem nebo kácením stromů na zahradě nejsou vůbec pro slabé povahy. A ani s tou maminkou to není až tak idylické jak by se mohlo zdát...
Asi to byl osud, že jsem po této knize sáhl právě na podzim. Kniha má zvláštní snovou atmosféru, která zasazena do tmavého a sychravého podzimu vyvolává příjemné mírně depresivní pocity. Pravděpodobně se nejedná o knihu pro každého, ale pokud rádi povolíte uzdu své představivosti, určitě to stojí za zkoušku :-)
První kniha, co jsem od Viana četla. Tímto mě k sobě přilákal. Člověk čte a říká si, jak je to absurdní, ale na druhou stranu... nežijeme tak trochu právě v tomto světě? Jen to možná nevidíme takto přímočaře, protože své krutosti umíme nenápadně zabalit do vaty slov a předsudků. Ale přece jen je mi z této knihy těžko a nepříjemně, je to taková Pěna dní bez krásy.
"Tvrdíte, že věříte v Boha, protože chodíte v neděli do kostela, protože špatně nakládáte se svým bližním, protože nevíte, co je hanba, a protože vás nehryže svědomí...Co je mi do vašich polí! Co je mi do vašich dobytčat a dětí! Žijete nečistý a hmotařský život. Nevíte, co je luxus..A já vám ten luxus nabízím: nabízím vám Boha...Bůh však nemá rád déšť...Bůh nemá rád vičku, Bůh se starou belu stará o vaše vičky a zábavičky. Bůh, toť poduška ze zlatého brokátu, toť diamant zasazený do slunce, Bůh je vzácný šperk vytepaný z lásky, to jsou elegantní čtvrti, hedvábné sutany, vyšívané ponožky, náhrdelníky a prsteny, Bůh toť nepotřebné, zázračné, toť elektrická monstrance...A pršet nebude!"
Pěna dní je o lásce až za hrob, a Srdcerváč je strašně temným a depresivním pokračováním toho příběhu - narodí se děti, a láska se redukuje na bolest, krev, strach, sex, hovna, hřích, vězení a smrt....Brr!
Je to skvělý román.
Při čtení Viana jsem si vždycky jen říkala, kam ten chlapec na to chodil, to nemohl napsat aniž by nebyl pod vlivem - evidentně byl. Každopádně mě jeho knihy baví, protože to co vymyslel on, tak snad nikdo (takového podobného autora jsem ještě neobjevila).
Celou první třetinu jsem v této knize hledal její myšlenku, smysl, sdělení. Pak jsem to vzdal, protože jsem si uvědomil, že pokud něco takového v sobě má, je to pro mě ukryto příliš hluboko. Ale knížka se mi líbila. Ze všeho nejvíc mi připadala jako vylíčení nějakého drogového přeludu, nebo horečnatého, surově perverzního snu.
Pěnu dní jsem přečetla jedním dechem, ale u Srdcerváče mi to prostě nešlo. Dočetla sem ho, ale tak nějak ztěžka. Jediné co mě zaujalo byl příběh přehnaně starostlivé matky a jejích synů, při vzpomínce na něj , obzvlášť na ten konec, mě vždycky zamrazí.
Nejdříve jsem četl Pěnu dní a teď Srdcerváče. Přemýšlím, co by se stalo, kdyby to bylo obráceně. Proč se mi Pěna dní líbila a proč mě Srdcerváč zklamal? Ne, i kdybych četl knihy v opačném pořadí, pořád bych musel říct, že Pěna dní je lepší. Čtenář, který nečetl Pěnu dní, jako by nebyl čtenářem. A Srdcerváč? No, za přečtení stojí.
Jedna z nejlépe dramaticky zpracovaných Vianových knih. V jednotlivých pasážích se zdá,že věci a situace nedávají smysl,jako celek však vše funguje bezvadně. Kniha se dostává pomalu do roviny vizionářské,kdy prostřednictvím Kubohnáta Vian varuje lidstvo a upozorňuje na lidskou přelétavost a senzacechtivost. Nejsem si jistý zda to byl od Viana záměr,ale vzhledem k tomu,že to je jeho poslední a nedokončený (!) román,bych se klonil ke kladné odpovědi.
Môj prvý Vian a Srdcerváča som zhltla behom pár hodín. Toto je jedna z kníh, o ktorej sa vlastne ani nedá niečo podstatné napísať, toto je kniha, ktorú si treba prečítať.
Všetko začína láskou. V prípade Srdcerváča, láskou materskou, a predsa počítajte s tým, že čítanie tejto knihy, aj keď o láske, je nechutné a depresívne. Otáčanie niektorých stránkoch nebolo vôbec ľahké. Desivo stupňujúca atmosféra vás pohltí a vy sa len ťažko zbavíte pocitu hnusu, ktorý vo vás zanechá.
Čo sa týka konca knihy, tak musím uznať, že len málokedy sa stane, že ostávam nadšená, tak ako je to v prípade tejto Vianovej knihy. Proste, dokonalá dokonalosť, mrazivá a tak surová, že ešte po prečítaní nad ním uvažujete a na Srdcerváča nedokážete len tak zabudnúť.
Kubohnát se narodí jako dospělý a nemá žádné emoce a touhy a rozhodne se proto psychoanalyzovat jiné aby si jejich emoce přivlastnil.Hned na začátku se přichomýtne k porodu Klementýny. Pomůže na svět jejím třem dětem a už v domě zůstane a vyřizuje pro Klementýnu různé pochůzky, protože ta svého muže Anděla zavrhla, jelikož už svoji věškerou povinnost splnil a v další péči o děti jej již nepotřebuje. Kubohnát dochází do vesnice kde se dějí nepěkné věci.Lidé jsou tu zkažení, zlí. Mučí zvířata, staré lidi i děti.Naštěstí po červeném potoku pluje Sláva, který od nich za zlato kupuje jejich stud a hanbu. Morálku ve městě nezlepšuje ani církevní činovník -farář, který svádí souboj s ďáblem a to doslova v ringu s boxerskými rukavicemi pro pobavení vesničanů. Klementýnu začne strach o bezpečnost jejích dětí sužovat natolik, že se rozhodne je uzavřít doma do klecí. Jen tak mohou zůstat uchráněni všemu číhajícímu nebezpečí. a Kubohnátovi se podaří zpsychoanalyzovat jenom Slávu a tak po jeho smrti po něm převezme jeho živnost.
Autorovy další knížky
| 1994 |  Pěna dní |
| 2005 |  Naplivu na vaše hroby |
| 2009 | Srdcerváč |
| 1994 | Podzim v Pekingu |
| 2000 | Červená tráva |
Třetí a zároveň pravděpodobně také poslední mnou přečtený Vian. Začal jsem zajímavou Pěnou, prošel skrz podivuhodnou Motolici a skončil Srdcerváčem.
Kniha je to bezpochyby zajímavá, obsahuje mnoho podivuhodných, a jak je u Viana známé, také absurdních a paradoxních částí - potud dobré. Jenže hlavní děj se podivuhodně motá, tu odkáže na jeden motiv, tu vytáhne druhý, ale na konci žádný pořádně nerozvede a nedokončí. Proč? Jak? Co? To jsou normální otázky, které si člověk během čtení klade. Ano, u Viana je asi nutné je trošku ignorovat, ale v Srdcerváči jsou ignorovány prakticky úplně. Někde jsem se pobavil, ale celkový dojem je slabší. Alespoň že konec zase (jako u Motolice) někam tnul...