Tři kamarádi, jeden taxík, žádný plán... ale přesto se jede kolem světa
Paul Archer , Johno Ellison
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/400182/bmid_tri-kamaradi-jeden-taxik-zadny-plan-uyp-400182.jpg
4
15
15
Praštěnější ten nápad už být nemohl: tři kluci se rozhodli, že si hezky pohodlně objedou svět ve vysloužilém londýnském taxíku, který sehnali přes Ebay. Proč? Poněvadž je to napadlo při pijatyce v pubu těsně před koncem studia. Cestovat letadlem, vlakem, autobusem nebo lodí připadalo Paulovi, Leighovi a Johnovi moc fádní. Problém jsou peníze, nemá je ani jeden z nich. Nadšenci pro motory, kteří dokážou každé auto rozebrat do posledního šroubku a pak ho opět sestavit i se zavázanýma očima, také nejsou ani jeden. Ale chtějí zažít dobrodružství, objet svět v legendárním londýnském "Black Cab" a zapsat do Guinessovy knihy rekordní trasu, jakou takové vozidlo kdy urazilo. Ti tři samozřejmě nevěděli, do čeho se pouštějí: jak takový vůz poslat přes moře nebo jak ho opravit v tom nejzapadlejším koutě zeměkoule. Vyrazili na cestu v naprosto nevhodném vozidle a bez větší finanční podpory. Vydali se z Londýna do Paříže, Moskvy, do Finska a přes Čínu, Pákistán, Indii, Irán, Irák a další země do Austrálie. Objeli tři čtvrtiny zeměkoule s rozpočtem, v jakém by hamburger z In-N-Out znamenal položku na tři dny života. Stanovali na zelených pruzích ruských dálnic, omylem přenocovali na palebném postavení íránské artilerie, setřásli ozbrojený ochranný doprovod v Belučistánu, kde neplatí zákon, stali se mistry v couchsurfingu a najedli se zadarmo, kde to jen šlo. Taky vyráželi na tahy, ale jen jednou za pár týdnů a jen když byl alkohol směšně levný nebo pití zadarmo. Ale cestu zdolali a po 15 měsících, v nichž urazili 43 000 mil a spotřebovali 8000 litrů nafty, se "Hannah", jak taxík pojmenovali, i se svými "obyvateli" vrátila do Londýna. TŘI KAMARÁDI, JEDEN TAXÍK, ŽÁDNÝ PLÁN... ALE PŘESTO SE JEDE KOLEM SVĚTA je roadmovie, dobrodružný příběh, deník tří mládenců na veliké cestě. Kniha, která probouzí chuť vydat se za dobrodružstvím. Na konci čtenář pozná, že takové dobrodružství může prožít, jen když za ním sám vyrazí a odváží se nemožného.... celý text
Přidat komentář
Kolik divných plánů vzniklo ve večerních hodinách v hospodě? A kolik se jich opravdu uskutečnilo? Tři nepřipravení kluci v rozpadajícím se taxíku se rozhodnout jet z Londýna do Austrálie. Přes Rusko, Finsko,Tibet, Čínu, Irák, Indii, Laos a hromadu dalších zemí. Proč? Protože žádný taxík nejede nejkratší trasou. Bez dostatku peněz a vybavení si razí cestu. Vyhoštění, ruské vězení, podezření ze špionáže, muž co sexuálně obtěžoval jejich taxík, alkohol, přátelé, odpadající části auta, nemoci. To všechno je na cestě potká a ještě mnohem víc. Opravdová jízda.
Něco podobného bych opravdu rád jednou zažil. Prozkoumávat svět, poznávat zajímavé lidi a řešit krizové situace, kdy člověk pozná trochu více sám sebe. Jízda ve třech je super, ale z vlastní zkušenosti vím, že to přinese občas dost slušnou ponorku, kdy si člověk musí od ostatních na chvilku odfrknout. Kdybych hodnotil pouze dobrodružnou cestu kolem světa, kdy si tři kamarádi plní bláznivý sen po jednom propitém večírku, tak musím dát jasných 5 hvězdiček. Styl psaní mi však občas trošku vadil a a z počátku jsem měl veliký problém rozlišit, kdo je kdo. Nejsem navíc moc zastáncem toho, kdy je většina zážitků spojena s alkoholem. Ale chápu, že popis krajiny či nějaký ten výšlap by nebyl čtivý. Závěr knihy byl již dost uspěchaný a bylo zde dost znát, že bez sponzora a různých rozhovorů v TV, novinách či rádiu by takto nákladný trip nešel uskutečnit.
Stalo se nám to všem. Geniální nápad o třetí ráno, kdy jsme zpití pod obraz i s rámem. Ráno se probudíme s kocovinou jako trám, a pokud si něco pamatujeme, rychle to zameteme pod koberec.
Tihle kluci ne. Tihle kluci dali ztřeštěným nápadům v alkoholovém opojení úplně nový rozměr. A byla to opravdu jízda :)
První polovina knihy je popsána jako jeden velký mejdan. Jinými slovy, dozvíte se (takřka přesně na mililitry) kolik toho pánové, kde vypijí. Tak nějak zapomněli, že píší cestopis, a měli by víc popisovat navštívené místa či památky. Druhá polovina je už lepší, alkoholu ubylo, míst přibylo. Ale i tak, přišlo mi to strašně uspěchané. Jako by si tu cestu ani neužívali, jako by se hnali za cílem, a cestu přejeli co nejrychleji. Když to porovnám s naším Ziburou, tak ten si užívá cestu, tito tři pánové mi přišlo, že si hlavně užili ten cíl a všechny ty rekordy, které chtěli cestou trhnout. Bohužel, hluboký dojem to na mě neudělalo. Možná, že nápad vznikl v nějaké anglické putyce a hodně pod parou, neznamená to ale, že by tak měli popisovat i svou cestu.