Tři páteční pozvání k Večeři Páně

21.05.2020

„Sklopený zrak Boha vidí a sklopený zrak je pro srdce povznesením. Žádný zrak totiž není tak ostrý jako zrak víry, a přesto je víra, lidsky řečeno, slepá; neboť mysl, rozum je, lidsky řečeno, ono vidoucí, ale víra je proti rozumu. Takto je sklopený zrak vidoucí, a co sklopený zrak znamená: pokoru, pokora je povznesení.“

Boží syn, který je nám podoben ve všem kromě hříchu. Farizej, celník a možnosti spásy. Žena, která Pánu myje nohy a svojí láskou přikrývá své hříchy. Tři situace z Nového zákona, které spojuje právě téma hříchu, slouží Kierkegaardovi jako výchozí body ke kratším zamyšlením nad tím, kde se v těchto příbězích nacházíme my, křesťané. Nejvíc mě zaujal prostřední obraz: celník a farizej jako symboly pýchy a pokory. My dnes samozřejmě víme, která cesta vede k ospravedlnění, kdo je nám vzorem a kdo ne – ale Kierkegaard nás upozorňuje, že stavět se za jednu nebo druhou postavu není správné – že správné je nesrovnávat se vůbec, jen stát před Bohem se svým životem a nedívat se, jak jsme na tom v porovnání s druhým. Protože to potom pouze nahrazujeme větu „Díky Bohu, že nejsem jako ten celník.“ větou „Díky Bohu, že nejsem jako ten farizej.“ - a když se hrneme na poslední místo jen proto, že víme, že poslední budou první, není v tom žádná pokora, jenom vychytralost.

Pří tomto mém prvním setkání s Kierkegaardem mě snad ještě víc než obsah zaujala forma. Opakování myšlenek, opakování slovních spojení, dlouhé věty, které se kroutí od úvahy k úvaze. Působilo to hodně litanicky, živě, skoro jako autentický zápis proslovu velmi zaníceného vypravěče ve stavu vytržení (méně uctivý čtenář by možná řekl, že to zní jako kázání po pěti pivech, pardon mistře :-). Ale fungovalo to, zvláštním způsobem, ale fungovalo. Zřejmě i díky překladu, který trochu evokuje jazyk předminulého století, to vypadá trochu jako křesťanská varianta rytmického šamanského tlučení do bubnů – podmanivě, až hypnoticky.
Jsem hodně zvědavý na Kierkegaarda v nějaké rozsáhlejší knize.

„Je zkouška takováto: milovat Krista víc než otce a matku, zlato a statky, čest a vážnost? Ne, zkouška, v níž je tato žena zkoušena, je: milovat svého Spasitele víc než svůj hřích. Ano, možná žil ten, kdo miloval Krista víc než otce a matku a zlato a statky a čest a život, a přesto miloval svůj hřích víc než svého Spasitele, miloval jej ne v tom významu, že by v něm chtěl setrvat, že by chtěl nadále hřešit, nýbrž v tom významu, že jej nechtěl řádně doznat. V jistém smyslu je to strašlivé, ale je to pravda, a každý, kdo jen trochu zná lidské srdce, to dosvědčí: ničeho se člověk tak zoufale nedrží jako svého hříchu.“