Třináctá komnata
Vladimír Neff
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/21280/bmid_trinacta-komnata-h6G-21280.jpg
4
125
125
Prvním výrazným úspěchem Vladimíra Neffa se stal psychologický román Třináctá komnata (1944, v roce 1968 zfilmován O. Vávrou). Děj se odehrává v Praze na Kampě, malém ostrůvku mezi Vltavou a říčkou Čertovkou (v knize nazývaná Ďáblice)., autor líčí mnoho zajímavých postaviček (cukrář Jakoubek, hostinský Pešek). Děj: do „zakletého“ domu U Slepých hodin se přistěhovala rodina dr. Kalisty. Dr. Kalista měl krásnou ženu Kateřinu a třináctiletou dceru Blanku. Blanka vyšla na zahradu a zaujala ji soška bůžka s rukou ukazující na kulaté okno jejich domu. Seznámila se s Kosťou, synem dr. Diviše, který bydlel nedaleko. Kosťa si rád vymýšlel a řekl Blance, že za oknem musí být něco tajemného. Oba se dohodli, že záhadu vyluští. Otevřou „13. komnatu“ a najdou kulatou skleněnou vázu, o které se domnívají, že je to koule na předvídání budoucnosti po cikánce, která odtud odešla. Kosťa rád hraje hru na osud (má kartičky s osudy lidí - vždy čtyři vytáhne a vymyslí si příběh). Tentokrát si vymyslí příběh, který se téměř splní - o tom, že se do paní Kalistové zamiluje jiný muž, pan Kalista je zastřelen, ona obviněna - nakonec osvobozena. 5. vydání, (v nakl. Československý spisovatel 2. vydání).... celý text
Přidat komentář
Vladimír Neff byl vynikající stylista s rozsáhlou slovní zásobou. Toto dílo se mu podařilo napsat naprosto dokonale. Jedná se o knihu, v níž není ani jedna jediná postava sympatická.
Některé pasáže knihy jsou příšerně zdlouhavé a nezábavné, ale to u starší literatury je běžné. Hezké pasáže střídaly ty horší a v první polovině knihy převládaly, bohužel, ty méně dobré. V knize se nacházely ale i pasáže doslova nádherně napsané. Posledních 250 stran už bylo strhujících.
Výborný psychologický román zalidněný svéráznými postavami plnými duševního neklidu, či neklid u druhých vzbuzujícími.
Měla jsem při čtení pocit, jako bych tu knížku už někdy předtím četla. V půlce knížky mi došlo, že jsem ji kdysi letem světem prolistovala, četla jedním uchem tam, druhým ven, protože mě nebavila. Tentokrát jsem při čtení dávala pozor a soustředila se. Jó, je to sice dobře napsané, ale zbytečně zdlouhavé. Dočetla jsem to, uff a mám hotovo.
Četla jsem ji kdysi před lety a už se nepamatuji jestli se mi líbila. Teď jsem ji přečetla v rámci čtenářské výzvy a občas jsem u čtení dost trpěla. Dějová linka se mi líbila, ale místy mi to přišlo zdlouhavé a rozvláčné, pak zase přišel úsek, který jsem četla jedním dechem. Myslím, že už se k ní nebudu vracet.
Již před téměř čtyřiceti lety jsem s obrovským nadšením přečetl Nedobylovsko- Bornovskou ságu. K dalším dílům skvělého autora jsem se tak nějak nedostal. Až nyní, díky tipu čtenářské výzvy, jsem se dostal k tomuto skvostu české literatury. Stejně jako někteří další recenzenti ani já nebudu rozebírat děj knihy. Jen musím konstatovat, že mne fascinovalo, jak se Vladimíru Neffovi v době vzniku knihy (1944) podařilo vyhnout jakémukoliv časovému zarámování. Všem vřele doporučuji a sám se vydám dohledat zbytek díla VN.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
K Neffovu dílu a k Neffovi vůbec jsem přišel zcela náhodou, když mě zaujal přebal knihy v babiččině knihovně. Samozřejmě znám Neffa mladšího, ale o starším jsem slyšel možná kdysi na fakultě a šlo to jedním uchem tam, druhým ven. O knize, autorovi, kontextu díla ani o samotném díle jsem tedy na začátku čtení nevěděl zhola nic.
Atmosféra pražské Kampy z první poloviny 20. století mě ihned nadchla. Tajemný kousek města žijící si podle vlastních pravidel ve mně vzbudil ducha Foglarovského puberťáka ze Stínadel z let klukovských bažícího po tajemnu úzkých uliček, stinných průchodech pavlačových domů a zanedbaných, opuštěných zahradách.
Na "ostrůvku" sledujeme dům U Slepých hodin, kam se nastěhuje rodina lékaře Kalisty. Příběh je nám předkládán primárně pohledem mladé, ostýchavé, nesebevědomé dcery Blanky, která je zmítána mezi chladnou matkou a bujarým otcem. V rozlehlé zahradě přilehlé k jejich domu se u podivné sochy setkává se s chlapcem Kosťou, se kterým vyřknou podivnou věštbu, jež následně dojde naplnění. Skoro...
V nazírání narativu z pohledu čtenáře hrajě důležitou roli i velká část osazenstva Hrnčířského plácku - náměstíčka na Kampě. V repetetivních kapitolách nazývaných Chór sledujeme dění na Kampě z pohledu štamgastů v hospodě u Peška. Neffovy postavy jsou živé, uvěřitelné, vyvíjejí se, dokážete jim porozumět, i když jim zrovna nefandíte. Jako velmi zdařilé hodnotím vykreslení vztahů v Kalistově rodině, kterou nám vypravěč předkládá postupně z úhlu všech rodinných příslušníků. (Samotný vypravěč je také zvláštní, především tím, že komentuje dění ve stylu "nevěděla, že jej vidí naposledy naživu".) Zvláštní postavou celého ansámblu představuje především Kalistovic zestárlý zahradník Mudrus - jakýsi moudrý stařec, který je ve spojení s vyšší bytostí Jonatánem.(?) Je jakýmsi pojítkem mezi hlavními aktéry, jeho pravý význam mi však bohužel pravděpodobně unikl...
Samotný aspekt tajemna, magična, předurčenosti a nevyhnutelnosti osudu, byť jde o kostru příběhu, je vlastně upozaděn. Není třeba vysvětlovat, proč se Kosťova a Blanky věštba plní, jak ví Mudrus o událostech dávno minulých... Právě pod tento kabátek mystiky, který nechává autor naschvál přehozený přes celý příběh, netoužíme nahlédnout. Víme, že všechny události mají pravděpodobně racionální vysvětlení. Ale ona dětská imaginace a genius loci pražské Kampy dává příběhu přesně to, proč je knížka tak zajímavá, jinak by se jednalo o běžný psychologický román z prostředí dysfunkční rodiny.
Vynikající. Nic bližšího psát nebudu. Podařilo se mi totiž knihu vzít a přečíst aniž bych měl o ní předem jakékoliv informace. A na základě této zkušenosti jsem přesvědčen, že kdyby mi o té knize někdo cokoliv předem řekl, bylo by to nežádoucí. Pokud jste to nečetli, nic o tomto románu nevíte, uvěříte prvému slovu mého komentáře a přečtete si to, tak mi asi dáte za pravdu.
Varování před filmem: Filmová verze je špatná, své skvělé literární předloze vyloženě ubližuje.
Jedna z mých TOP. Několikrát přečtená, se stejně dobrým pocitem, že díky knize stále existuje "vlastní svět" uprostřed velkoměsta, ačkoli pravda je docela jiná. Doba, kdy kluci chránili holky, muži ženy, a ty jim na oplátku omdlévaly v náruči... A čtení o záhadných úmrtích vždy vzbuzují podivný pocit v šíji.
Četla jsem již jako dítě/dospívající. A dodnes si pamatuju ty popisy zahrad, domů, ulic. Budu si muset zase někdy přečíst!
Krásná knížka z prostředí Kampy, městečka sama pro sebe, plná fantazie, poezie, ale taky s napínavou, téměř detektivní zápletkou. Vladimír Neff je mistr českého jazyka a mistr pera, číst jeho knihy znamená ponořit se úplně do daného času a prostředí. Domy v knize zmiňované na Kampě najdete a vše si můžete zasadit přímo do kulis. A hlavní chlapecká postavička Kosťa Diviš spolu se svými třemi staropanenskými tetinkami jsou nezapomenutelní. Doporučuji k této knize přečíst si ještě Marii a zahradníka.
Ohromně zaživna kniha, pohltila mě od první strany. Psaná krásným bohatým slovníkem. Postavy jsem si zamilovala, určitě stojí za přečtení...
Maloměšťáctví i uprostřed Prahy, Kampa se svými obyvateli, kteří mají nejvíc starostí s pozorováním svých nových sousedů. Nešťastné manželství, nešťastná dcera, nešťastný osud. Jaký vliv měl na události vymyšlený příběh hry Na osud?
I přesto, že jsou hrdinové "v pubertálním věku", chovají se spíš jako děti 8leté. V dnešním světě už by se spíš pod listy tajemného stromu líbali a osahávali, než aby si vymýšleli hry, příběhy a nosili na hlavě lopuchové listy.
Čtenář se musí oprostit od současného světa, jinak si četbu neužije...
Četla jsem 2x, viděla 1x a pořád je to pro mne moc krásný příběh lásky, dětství i s detektivní zápletkou. Moc hezké - doporučuji
Nádherný příbeh, starosvětsky staromilný.vždycky,když vidím kulate okěnko hledám možnost jak nahlédnout dovnitř...Příbeh, který bych chtěla prožít .Knihu mám ve třech vydáních a pokaždé jsem četla znovu. Vím o filmovém zpracování ,ale nejevím o něj zájem, protože mám svou představu a ta se mí líbí .
Nevím jak ji hodnotit a ani co o této knize říct. Poprvé jsem ji začala číst v dětství- pochopitelně nedočetla. Co vlastně symbolizuje třináctá komnata. Symbol toho, že člověk má své tajemství do kterého nevpustí nikoho, nebo to, že člověk je tajemný, nevpustí k tělu neznámé lidi. Poté je okolí začne pomlouvat. Děsivost této knihy u mě je v tom, že malý kluk vymyslí příběh, který se pomalu stal. Každopádně tato kniha se mi moc nezamlouvala a asi jeho,, Rodinnou pentalogii považuji za knihy, které se od něho dali číst.
Třináctá komnata je krásná literatura, která nám dává mnoho důvodů proč vlastně číst. Vyvolá a vysvětlí mnohé vzpomínky, myšlenky a nálady, dá nám znovu ochutnat jaké to bylo ve chvílích citových bouří a zmatků a zanechá nás vlastním úvahám o radostech a smutcích života a jeho pomíjivé hodnotě. Pan spisovatel nemá žádné ambice ukazovat svou profesní zběhlost a netrápí nás nepřehledným a složitým stylem - všechny věty a scény jsou logické bez samoúčelných vymyšleností a základem je napínavý příběh, který dává všem myšlenkám a psychologickým postřehům pevný základ.
Velmi půvabná kniha, kterou by člověk od autora velkých historických cyklů snad ani nečekal. Možná i proto, že stojí ve stínu historické pentalogie a trilogie, je dobré Třináctou komnatu doporučovat. Skutečně stojí za to.
Autorovy další knížky
| 1997 |  Sňatky z rozumu |
| 2000 | Královny nemají nohy |
| 1979 | Třináctá komnata |
| 2000 | Prsten Borgiů |
| 1986 | Císařské fialky |
Krásné, stylisticky vybroušené, hra se čtenářem je hrána až do konce a fakt jsem nevěřila, že to dopadne tak, jak to dopadlo. Jak tady psala Věruška994, ani jedna z postav není úplně sympatická, každá má nějakou charakterovou vadu nebo úchylku, něco, co ji činí těžko stravitelnou. Prostředí popsáno tak, že bych se tam nejraději hned přestěhovala, do těch starých časů.