Triumf smrti
Vladimír Holan
Těžko pochopitelná sbírka plná abstrakce a tajemna se složitou myšlenkovou stavbou, v které se ztrácí smysl pochopení díla. Holan se v ní zabývá svými vlastními existenčními otázkami a názory spojenými se smrtí, časem a láskou. Básně jsou psány pravidelnými čtyřveršovými slokami se střídavým rýmem. Kompozičně sbírka obsahuje tři následující básně: Mladost Autor vzpomíná na vlastní mládí po boku svého otce. S jeho smrtí se zde vyrovnává. Neotvírej se, Sezame…! Různé pohledy básníka na smrt. Rozdíl v pohledu na smrt někoho jiného a na svou vlastní. Básník tvrdí, změní-li se Bůh v kuřátko přinášející neodkladnou smrt, tak toto kuřátko pak podle básníkova očekávání zatím jen vystrkuje drápky, ale až za nějakou dobu dospěje, bude mít pořádné drápy. Zmizelá katedrála Niterní básníkovi pocity spojené s uvědoměním si plynutí času, se změnou současnosti v minulost a s nenávratností uplynulého času.... celý text
Přidat komentář
neuvěřitelné, co Holan dokázal s významem a melodií slova už v 25 letech, tyhle rané básně jsou jak zaklínadla
Melancholie má klube se ze skořápky
jak černé kuřátko, ne málo smuteční.
To kuřátko má dneska pouhé drápky.
Drápy to budou za pár dní…
Holan je hodně tvrdý oříšek, a to i pro znalce poezie, natož pro mě, která poezii zrovna nemusím. Z abstraktna, které prostupuje celou sbírkou, jsem byla zmatená, takže v závěru jsem ani nevěděla, o čemže sbírka byla. Nicméně i bez toho jsem pochopila, že se jedná o temné a pesimistické básně. K Holanovi se ale vracet nejspíš nebudu.
Druhou polovinu sbírky jsem zkusil číst po vzoru předků, tedy nahlas, a verše zcela nabyly v sílu.
Verze, kterou jsem přečetl byla tou definitivní, z roku 1965, která byla Holanem naposledy upravena pro účel vydání v prvním svazku jeho Sebraných spisů. Narozdíl od Vanutí, jeho následující sbírky, je Triumf smrti svou lyrickou abstraktností spíše jen velmi mladší sestrou. Kupodivu pro interpretaci není Triumf smrti takovým oříškem, jako Holanova tvorba následujících patnácti let. Autor zcela transparentně básní o svém mládí (dokonce ve pro mne velmi překvapivém impresionistickém duchu), reflektuje svůj milostný vztah se Sonjou Špálovou a samozřejmě hluboce rozjímá nad životem a smrtí. Jedinou záhadou pro mne zůstává duch skladby Zmizelá katedrála. Ač jsem plně přesvědčen, že surrealismus je Holanovi cizí, nemohu se ani po několikátém přečtení dobrat opravdové náplně Zmizelé katedrály. Přiznávám, že ta je patrně zcela nerozluštitelná. Odborná literatura je co se týče Zmizelé katedrály vcelku zajedno, že její obsah se týká nenaplněné a ukončené lásky, ale Bože, veršů je v ní tolik a skoro žádný nejde rozluštit, že mám pocit, že literární věda tiše mlčí a čeká na vykladače, který Zmizelou katedrálu opravdu pochopí a vysvětlí.
Autorovy další knížky
| 2004 |  Noc s Hamletem |
| 1944 | Terezka Planetová |
| 1966 | Bolest |
| 1984 | Láska a smrt |
| 1954 | Domove líbezný |
Holanova tvorba je velice těžce uchopitelná a není tajemstvím, že sám autor tvorbu chápal jako intelektuální akt, jímž lze proniknout za jevovou stránku skutečnosti. Díky hledání přesného pojmenovávání skutečnosti zde dochází k velice složité metaforice. Tedy zjednodušeně řečeno se dá říct, že jeho verše jsou sakra těžké! Ale skvělé! :)