Tulákova loutna

31.01.2019

Četla jsem jako patnáctiletá a poněkud jsem se musela nutit, abych vydržela až do konce. Zaujaly mě ale pasáže, kde se Villon ocitl ve vězení, protože v nich Rush vylíčil podhoubí a smysl básníkových balad. Jako velmi dobrý nápad mi přišla pasáž, kde Francois pozoruje pařížský dav a postupně ho začíná vnímat jako soubor jednotlivců; ze středověké anonymity a universální masovosti se vydělují individua.
Nejraději vzpomínám na nádhernou postavu Villonova strýčka, laskavého starého kanovníka Guilloma, a dozvěděla jsem se i leccos o Charlesi z Blois. Kniha je vlastně hybrid mezi fikcí a literaturou faktu, pro kterýžto přístup se přímo nabízí vzhledem k tomu, že o celých obdobích Villonova života nevíme nic.

„Ačkoli Guillaume de Villon měl napřed kleriku silně vzedmutou jako každý pořádný služebník Boží oné doby, byl přece jen knězem-učencem s ušlechtilým, duchaplným výrazem, poněkud krátkozrakým od mnohaletého čtení missálů a knih. Ale tmavohnědé oči ve vrásčité tváři byly laskavé; nebyl v nich rozumový chlad učence, který vyznačuje převahu vzdělání nad cítěním prostého člověka, a snad tu byla též znamení, že byl mužem, který je nakloněn brát si starosti jiných lidé příliš mnoho k srdci. Z hlubin jeho očí vyzařoval jakýsi úzkostlivý, pátravý výraz, jejž bylo možno obzvlášť pozorovat, když se díval na Francoise. Čelo měl vysoké a krásně utvářené, a ačkoliv jeho vlasy byly jako obvykle přistřiženy do tonsury duchovního, byly měkké a sněhobílé. Jemnost pleti mu mohla závidět každá kráska a tváře měl růžové, jako mají staří lidé, když žijí čistě a spokojeně; tak rozdílné od trudovité, jakoby hněvivé tmavé červeně, kterou je možno obyčejně vidět ve tvářích kněží-pijáků. Ač mu bylo pětašedesát a zabýval se vědami, přece jen se neoddával úplně studiu, a hodiny zotavení, které strávil v zahradě, zrcadlily se v jeho čilé a pružné chůzi.“