Tvýma očima
Peter Høeg
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/426932/mid_tvyma-ocima-m1U-426932.jpg
4
52
52
Poté, co se jeho přítel Simon pokusí o sebevraždu, navštíví Petr kliniku, která by snad mohla Simonovi pomoci. Na klinice zkoumají hlubinné kontakty mezi lidmi a vyvinuli epochální metodu skenování mozku. Petr zjistí, že ředitelkou kliniky je Lisa, jeho kamarádka z dětství. Ta však po dopravní nehodě ztratila paměť. Začnou se spolu scházet a díky tomu se jí paměť pomalu vrací. Společně se vracejí k dávným zážitkům, kdy už jako malé děti uměli nacházet cesty do lidského vědomí. V této práci nyní Lisa, společně s Petrem, ve větším a mnohem riskantnějším měřítku pokračuje. Co se stane, když před sebou vidíme vědomí člověka v podobě budovy? A co se stane, když do této budovy vstoupíme? Vydání knihy podpořila Dánská umělecká rada.... celý text
Přidat komentář
Høeg nie je plochý a prvoplánový spisovateľ. preto sa asi nečíta úplne ľahko a do jeho príbehov potrebuje človek vkĺznuť.
Tvýma očima je presne ten typ čítania, ktoré si musí čitateľ dotvoriť sám. ak sa tomu poddá, rozbehne sa imaginácia, naštartujú spomienky, začnú sa stierať hranice medzi realitou, snami, napísanou knihou a fantáziami v nej. a čo z toho vylezie, za to nesie zodpovednosť sám čitateľ:)
a teraz sa idem pozrieť na Hansa Scherfiga, jeho obrázky na mňa pôsobia tak trochu ako snový svet colníka Rousseau. (nakoniec, pozrite si sami: https://tinyurl.com/4s94akar)
pekné čítanie na tento nijaký čas za oknami.
55% - Od autora znám Představy o dvácátém století, které jsem začínala číst na několikrát, než jsem se tím prolouskala do konce, Cit slečny Smilly pro sníh se mi líbil a nejvíc asi Děti chovatelů slonů. Kniha Tvýma očima se nečte úplně špatně - zejména části, kde autor prostřednictvím postavy Petera Høega (zjevně nikoli jen náhoda) vzpomíná na dětství ve školce strávené povětšinou ve společnosti dětí z "Klubu nespavých dětí" Lisou a Simonem, jsou poutavé díky autorově schopnosti opravdu vyprávět dětskýma očima. Zajímavý je i ten nápad s možností prostřednictvím převratného vynálezu jakéhosi skeneru vědomí pronikat do vědomí a snů druhých lidí - díky čemuž se po letech znovu setkává Peter s Lisou (která mezitím v důsledku autonehody ztratila paměť, ale schopnosti z dětství proniknout snadno do mysli druhých jí očividně zůstaly) a se Simonem, který se pokusil o sebevraždu, a Peter si dělá naději, že by mu nová metoda mohla pomoci. A to je kámen úrazu - protože když to takhle popíšu, tak to skutečně působí jako základ čtivého příběhu. Jenže ono to tak bohužel není, autor se poněkud utápí v popisech mikropříběhů, které Peter s Lisou prožili v mysli různých zkoumaných subjektů, kniha se potácí odnikud nikam, nenabízí žádné rozuzlení nebo sebereflexi hlavních postav a po dočtení se marně ptám, co vlastně bylo hlavní myšlenkou, co že nám to chtěl autor vlastně sdělit a co tím sledoval.
Peter Hoeg je mým oblíbencem. Jeho fantazie a originální styl vyprávění mě nepřestávají překvapovat a okouzlovat.
Naprosto brilantní, dech beroucí, mysl neustále zaměstnávající příběh.. přesně můj typ knihy. Velice se těším, že si knihu v budoucnu přečtu znovu. Toto byla pecka. Děkuji autorovi za tento zážitek.
Neuvěřitelná knížka, zábavná a tajemná. Moc se mi líbila představa, že by se popisovaný výzkum opravdu dal realizovat :)
Až do třetí části jsem knihu nemohla prakticky odložit. Hrozně mě bavil styl vyprávění. Třetí část knihy nebyla špatná ale nějak jsem si uvědomovala, že mi v celé knize něco chybělo a nevím co to bylo.
Je to můj oblíbený autor, takže můj komentář nemá valnou hodnotu. Připomínalo mi to film Hráči se smrtí. Také taková silná vzájemná blízkost, propojenost, posedlost výzkumem. Každá autorova kniha je úplně jiná.
Objednala jsem si ji v knihovně spolu se Slečnou Smillou v rámci loňské výzvy, ale dostala se ke mně až teď.
Četla se líp než Slečna Smilla, úplně jiná. Ale stejně nutící k přemýšlení. Hodně psychologie. Zvláštní svět dětí. Kolik toho vnímají, aniž si to my dospělí uvědomujeme. Moci se tak přiblížit k druhým, pochopit je, opravdu se do nich vcítit, "vstoupit do jejich vědomí". Pomoci jim nést jejich bolest, jejich zranění. Zatím k tomu máme pouze lidské prostředky, ale i tak to má smysl.Snažit se o empatii. Neodsuzovat, neposuzovat, nevíme, co přesně je uvnitř toho člověka.
Vedle Představ o dvacátém století považuji tuto Høegovu knihu za autorovu nejstravitelnější (Slečnu Smilly a Tichou dívku jsem odložila, nějak jsme se nepotkaly - ale pořád je vedu v patrnosti). V tomto případě filozofující sci fi, zabývající se hranicemi, mocí, úzkostí a smrtí na jedné straně, blízkostí, pokorou, duší a povahou času na straně druhé. Racionalizované mystické zkušenosti a výzkum v oblastech, do kterých by člověk neměl mít přístup (nebo by si aspoň měl umět představit cenu, již zaplatí), se střídají se vzpomínkami na minulost i budoucnost - a forma rovněž přechází mezi høegovským chladem plus totální promyšleností a jakýmsi vypjatým úžasem (lépe to pojmenovat neumím). Ne že bych byla při čtení rozkoší bez sebe - ale kniha mě nepustila, dokud jsem se nedostala na poslední stránku - a některé momenty mne pronásledují i po dočtení...
A co kdyby to byla pravda...? Ze začátku úžasně čtivé, s postupujícími kapitolami těžší a těžší až jsem se v tom nakonec ztratila úplně. Není to lehké čtení a v některých momentech jen pro silné povahy. Ale bylo to po dlouhé době zcela jiné počtení a vlastně moc příjemný zážitek. S jeho peckou "Citu slečny Smilly pro sníh" to ale nemá nic společného.
Kniha se četla moc hezky, zajímavé téma, které mě bavilo.Musím na knihu pořád myslet....
Rychle přečteno a vlastně zklamání: jakoby to byla jen kostra (ne zrovna ohlodaná, ale s pichlavými kostmi trčícími do všech stran); pro mne tomu chybělo maso, pořádný příběh. Tichá dívka měla příběh/ů košatý/ch až moc, Tvýma očima by si jich mohlo pár vypůjčit. Susanin efekt byl tak akorát, a ještě to bylo napínavé. Víc toho od autora neznám.
Tady jsme rovnou vrženi do experimentu s pamětí, psýchou, traumatologií (duše) a rozjímáme spolu s hrdiny nad minulostí versus současností, dětstvím versus dospělostí, životem versus smrtí a schopností se se vším všudy nějak smysluplně vypořádat (nebo jít ještě dál a do něčeho podivuhodně zasahovat).
Jakoby to byla taková autorova zpověď, jak vidí sám sebe, život a svět (však taky vystupuje pod svým jménem), a taky války a osobní děsivé události, a nic už k tomu čtenáři sdělit pro lepší zažívání (čtenářovo) nepotřebuje. Možná to není literární smrtelný hřích, ale mně tohle v knize nestačilo, ba spíš mne to od čtení odpuzovalo. Prostě tomu chyběla nějaká příloha, abych si to řádněji užila a měla třeba i nač vzpomínat (trochu jsem se zamotala do těch jídelních příměrů - maso anebo příloha - prostě kosti mi ke čtení nestačí). 50%
Moc mě kniha neoslovila. Trocha sci-fi, trocha psychologie, některé momenty působivé, ale jako celek to nebylo pro mě.
porad se mi libi, jak Hoeg vypravi, ale ani v susanine efektu, ani tady, me nepresvedcil pribeh
No, ono to není úplně jednoduchý čtení. Procestujete minulost protkanou přítomností, myšlenky a emoce nejen ucítíte, ale také uvidíte. Procházíte se sny, ovlivňujete budoucnost, nebo se na moment vcítíte do duše psa. A to buď jako sedmileté děti, nebo jako dospělí, kteří se pohybují na specializované psychiatrické klinice, kde skenují mozek.
Dějová linka trošku unikala, chvílema se mi chtělo odložit a chvílema naopak nedat z ruky. Zvláštní a tak nějak seversky chladné.
Tak nějak nevím, co k tomuto titulu přesně říci. Taková psychologická sci-fi prostoupená filosofickými momenty a jakousi temnotou severu. Že autor umí psát poutavě, o tom nejde pochybovat, ale zde asi nepatřím do cílové skupiny, pro kterou je kniha určena.
Musím říci, že mě tento spisovatel na jednu stranu štve, na druhou mě pobízí číst dál a dál. Jeho knihy jsou každá něčím velmi zvláštní. Kupa zajímavých myšlenek. Poněkud zajímavý sci-fi nápad. Jen nevím stále , co si myslet o tom konci. Taky je z něj někdo poněkud na rozpacích?
Štítky knihy
dánská literaturaAutorovy další knížky
| 2006 |  Cit slečny Smilly pro sníh |
| 2012 | Děti chovatelů slonů |
| 2009 | Tichá dívka |
| 1999 | Příběhy jedné noci |
| 2003 | Představy o dvacátém století |
Jsem si říkala, že mi je styl psaní povědomý, že tomu vůbec nerozumím a že tam, kde bych měla cejtit nějakou pointu, jsem úplně mimo. A on to byl pan Cit slečny Smilly pro sníh.
Už se příště nachytat nenechám. Tohle jde opravdu mimo mě. A začínám se cítit až skoro méněcenně, jak kdyby ten literární skvost někdo přede mnou skrejval, že nemam třeba dostatečný intelekt pobrat autorovy myšlenky.
Mně to vážně přišlo děsně plochý a o ničem. A přísahám, že jsem v každý větě hledala sebemenší nuance, kterých se chytit.
No tak nic.