Tý potvoře to nedaruju
Jo Piazza
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/273994/mid_ty-potvore-to-nedaruju-tz0-273994.jpg
4
44
44
Neuvěřitelně stylový a zlomyslně zábavný příběh o světě módy, módních časopisech digitálního věku, souboji generací, selfíčkách, Twitteru a Instagramu Imogen Tateová, šéfredaktorka prestižního magazínu Glosy, se po půlroční nemoci vrací do práce. Jaké je ale její překvapení, když za svým stolem spatří pohodlně se rozvalovat svou někdejší asistentku Evu, jak právě pořizuje selfie svých extravagantně nalakovaných nehtů. A pak už překvapení neberou konce. „Staromódní" papírový časopis se během její nepřítomnosti změnil v internetový magazín. Ze čtyřicátnice Imogen je náhle dinosaurus a „Šedý vlas", jak se sžíravou ironií tituluje své starší spolupracovníky nemilosrdné supermoderní mládí. Imogen najednou nerozumí ničemu. Neví, co si počít se všemi těmi tweety, e-shopy, aplikacemi a selfíčky. Připadá si, jako by spadla do jiného světa, kde všichni mluví jazykem, kterému nerozumí. A z uznávané šéfredaktorky se ze dne na den stává vysmívaný outsider. Co na tom, že si tyká se světovými návrháři a supermodelkami, když neumí vložit příspěvek na Instagram a slovo hashtag jí připadá jako mimozemská šifra? Ambiciózní, zlomyslná Eva je odhodlaná ukázat téhle vykopávce, že už nemá v módní branži co dělat. A rozhodně si nepočíná v rukavičkách. Imogen má jen dvě možnosti. Sebrat si své muzeální zápisníky a všechno vzdát, nebo začít bojovat. Pro milovníky ďábel nosí Pradu.... celý text
Přidat komentář
Tak asi už jsem ve svých mladých letech taky "dinosaurus" a "šedý vlas", haha ;) - spoustu názvů různých aplikací, prográmků, projektů nebo platforem jsem v té knize viděla poprvé v životě a vůbec jsem to nepobírala ;). Ale o to víc mě četba bavila, protože jsem se díky románu dostala do prostředí, do kterého se jinak nedostanu (a ani o to nestojím). Ani já bych tuto knihu nepřirovnávala k Ďáblovi, který nosí Pradu - tam to bylo hodně o módě, o tvrdé šéfové a šílených pracovních podmínkách, kdežto tohle bylo spíš o "boji" tradičního a ultramoderního světa, o souboji mezi generacemi. Bavilo mě to moc, ale hvězdičku ubírám za to, že to ve mně nezanechalo žádný hlubší nebo trvalejší dojem.
Léto! Joo! Honem, honem sepsat čtecí plány na léto. A ještě lépe, vytahat pečlivě vybrané knihy ze seznamu a postavit je do komínku na stůl, abych měla přehled…
Stop! Tak takhle tedy ne! Ano, léto mám díky práci ve školství volné. Proto předpokládám, že na čtení budu mít mnohem více času. To ovšem neznamená, že se vzdám něčeho takového, jako je moje běžná vybírací rutina. V zásadě se mi totiž nikdy nechce číst to, co si předpřipravím. A věřte, že jsem to fakt zkusila. Ovšem chuť na něco nenáročného by bylo. Tak co třeba Tý potvoře to nedaruju!?
Imogen Tateová je velmi úspěšná žena, pohybující se v odvětví módního průmyslu. Díky nucené léčbě rakoviny musí svou milovanou práci pro časopis Glossy na čas opustit. Půl roku uteče a nadejde den, kdy se do ní v plné síle opět vrací.
Její překvapení však nezná mezí. Ve své kanceláři nachází bývalou asistentku. Dívku, které po pracovní stránce důvěřovala a viděla v ní velký potenciál. Eva však neskrývá, že doby, kdy byla její pravou rukou, dávno minula a její úloha v časopise je nyní mnohem významnější.
Imogen s hrůzou sleduje, jak se její časopis přetváří do internetové podoby. Svět aplikací či sociálních sítí je však pro ni něčím naprosto cizím a právě to jsou momenty, ve kterých září její bývalá asistentka Eva.
Skutečně jsou tištěné časopisy již passé? Patří Imogen do starého železa? A jaké plány Eva s Glossy ve skutečnosti má? To vše se samozřejmě dozvíte po přečtení této knihy.
Zbožňuju Sex ve městě. Je to jediný seriál, který jsem kdy sledovala a znám děje jednotlivých epizod skoro nazpaměť. Téma této knihy bylo obdobné, proto jsem po ní v knihkupectví sáhla.
Co se postav týče, Evu jsem v lásce rozhodně neměla. A skutečně se hlavní hrdince divím, že její styl chování tak dlouhou dobu tolerovala. Absolutně tomu nerozumím. Imogen byla v mých očích postavou lidskou, laskavou a zároveň budící respekt.
Příběh není složitě napsaný, jazyk je běžný. Tím chci říct, že nejde ani o styl přehnaně odlehčený, ani o styl náročný. Zkrátka pasuje tak akorát. Velmi pěkně popsané je třeba dění z Týdne módy nebo pasáže hovořící o světových módních návrhářích. Ty mě skutečně bavily. Taky bylo příjemné nahlédnout do domácnosti dobře postavené americké rodiny a poznat její pozitiva či negativa, která souvisela s jejich životním stylem.
Jediné, co bych knížce vytkla, je fakt, že ve mně nevyvolala žádné pocity. Nepřišlo nic, nad čím bych mohla udělat WOW, tak to je mazec! A nejsem si jistá, zda bych měla tohle menší zklamání potlačit jen proto, že šlo o jeden z konkrétních typů žánrů.
Tý potvoře to nedaruju je určitě nenáročná oddechovka na léto. A pokud se rádi pohybujete v prostředí módy mezi mnoha vlivnými lidmi, pak bude tato kniha pro vás tím pravým. Třeba na letní dovolenou…
Fajn oddechovka, z které si ale člověk nic moc nevezme. Hlavně bych ji nepřirovnávala ke knize Ďábel nosí Pradu, jelikož mnohem víc než o módu, jde v tomhle titulu o elektroniku a všemožné aplikace. Řekla bych, že je to oslava instagramu, twitteru, facebooku a jiných sociálních sítí. No a k příběhu? Fandila jsem Imogen, aby všemu nepropadla a uvědomila si, že vše není o příspěvcích a hashtagů a virtuální svět není pravý život....
Co na to říct. Žádné hluboké myšlenky od tohoto díla rozhodně nečekejte. Byl to příjemně strávený čas. Kniha naprosto dokonale popisuje tuhle divnou dobu, ve které musíme žít, tu povrchost a pomíjivost nejen světa módy a také toho, že dnes je internet pro všechny alfou a omegou jejich bytí a přitom se zapomíná na to, co bylo dříve důležité....
Začátek knihy byl jakž takž záživný ale pak se to zvrtne do nudy.Dlouhé nudy.Jednotvárné nudy.Frustrovaná Imogen ve světě počítačů.Po půl roce absence se vrací do jiného světa.....
Hezky a čtivě psané ;-) Líbí se mi prostředí, ve kterém se příběh odehrává a také fakt, že vlsatně do posledních pár stránek moc nevíš, jak to celé dopadne :-)
Kniha má poutavý styl psaní, zajímavé téma z oblasti módy,ale příběh byl nejdříve zdlouhavý,furt to samé dokola a pak najednou nabyl rychlý spád a byl konec. Jako oddechovou knihu,ale vřele doporučuji.
Moderní pohádka pro dospělé, taková ryzí oddechovka... a já se skvěle bavila a dala si báječný oddech!
Pravda, ke koupi mě popostrčily zdejší pochvalné komentáře, neb autorky neznámé, na knížku jsem narazila tak nějak náhodou - zkrátka byla jsem velmi obezřetná! Navíc po otevření přišlo lehčí zklamání - přiznávám, dávám přednost knihám v ich formě, to mi tu chybělo a na prvních stránkách až odpuzovalo... ale ani nevím jak, najednou jsem byla přes počáteční "vofrňování" lapená do světa módních časopisů, nových technologií a ženských intrik a opravdu parádně jsem si to užívala.
Milé, svižné, nekomplikované - něco po čem člověk rád sáhne, když chce vypnout a vylepšit si náladu.
Móda mezi mé vášně nepatří ale tato kniha, která se kolem módy točí, je prostě úžasná. Trpělivá Imogen kontra rozmazlená a nevychovaná Eva. Měla jsem chuť Evu uškrtit, nechápala jsem jak může Imogen vše ustát. Je to prostě strhující příběh generací, chování společnosti a obraz dnešní doby. Prostě můžu jen doporučit si přečíst.
Milá oddechovka ze světa módy. Pokud vás toto prostředí oslovuje, určitě se pusťte do čtení. Od knihy neočekávejte hlubší myšlenky, děj je však svižný, zaměřený na rivalitu mezi ženami a sociální média, vzbudí ve vás zvědavost, jak celý příběh a především vztah mezi Imogen a Evou vlastně dopadne.
U této knihy jsem se nemohla zbavit nutkání pořádně si zakřičet. Imogen se stala vtělením svaté trpělivosti a taktu, takové lidi osobně obdivuji. Na druhou stranu Eva byla správným záporákem, občas jsem se i smála, třeba při pasáži, kdy dokazuje proveditelnost kombinace Chanelu a gumového náramku, jinak jsem však barvitě vymýšlela místa, kam bych ji sama poslala.
Knížka je velmi čtivá, během prologu vtáhne čtenáře do sebe a už nepustí.
Četla jsem jí hned po "Ďábel nosí Pradu", což byl titul, který mě velmi zklamal. Nakonec takto v tandemu jsem ho vzala na milost (ne v hodnocení, ale v tom, že mi už nebylo líto času, který jsem Pradě věnovala). Závěrečný dojem totiž byl zejména o tom, kam a jak moc se svět (nejen módy) za posledních 15 let posunul a jak digitalizace řadu věcí razantně mění.
Příběh byl podán svižně a knížku jsem zhltla za dva večery.
Absolutně skvělá kniha. Přesně ze života. Moc se mi líbila. Zhltla jsem ji za dva dny.
Tý potvoře to nedaruju
Pokud mne něco zaujalo, pak to, jak neuvěřitelně nepravděpodobná celá ta věc je.
Doufal-li jsem, že najdu svěží a vtipnou oddechovou záležitost a la Bridget Jonesová, pak jsem se spletl.
Tahle kniha mne donutila přemýšlet. Vím, že ti, co jí četli, ji sotva budou považovat za kandidáta pro vyvolání hlubokomyslných úvah, ale přesto stojí za zmínku, když už ne za přečtení.
Po literární stránce jsou dvě hvězdy zasloužené, nečekejte prosím žádné doporučení. Není to ani vtipné, ani strhující - a ani pravdivé.
Soustřeďme se na naši hrdinku Imogen. Autorka nejspíš potřebovala nějaký oslí můstek, aby předvedla technickou zaostalost své šéfredaktorky.
Ovšem, svět se nemění tak rychle, aby stačilo půl roku na to, aby se z člověka stala živá fosilie, zejména ne z šéfredaktorek, které (když už ničím jiným) by měly vynikat tahem branku.
Jaksi mám potíže uvěřit, že by taková ženská byla nesebevědomé zdvořilé poupě, které se ostýchavě krčí v koutku, když se má ozvat.
Pozor spoiler! Nečekejte, že ta dáma bude mít alespoň náznak kuráže bojovat za sebe či správnou věc.
Příběh by mohl zaujmout, kdyby byl úplně jiný a napsal ho někdo jiný. Takhle jde o těžkopádnou klopýtající kobylu, která se s úlevou svalí do stručného, ale vítězného konce.
A byť nemám o našich zaoceánských spojencích valné mínění, celá ta charakteristika tamějšího pracovního prostředí mi přijde zkreslená.
Jistě, spolu s Futuramou bychom mohli říct, že Američané jsou otroci, kteří si myslí, že se mají dobře, ale i tak – spousta z nich by se ozvala, kdyby měli skutečně pracovat v podmínkách, jaké vylíčila autorka.
Alespoň že my jsme natolik zaostalí, že nám zůstal nějaký zákoník práce, byť mnozí věří, že svazuje náš rozlet.
Ale nechejme sociální jistoty stranou. Pokud se týče Evy, představa, že by mladá technokratka otevřeně vystoupila proti jakékoliv skupině (zde několikrát veřejně útočí proti starým a tlustým), mi přijde uhozená, protože by se na ni celá komunita sesypala. Onlinových superhrdinů (v originále justice warriors) mají Spojené státy neurekom, ale budiž.
Chápu, že autorka potřebovala nesympatickou zápornou postavu a v zásadě nemám důvod nevěřit, že za mořem existuje fenomén techmrch. Mladí budou vždycky bojovat proti starým a obráceně.
Ale Igomen!
Ta ženská by iritovala i svatého. Když zpozorníte, zjistíte, že naše způsobná a dobře vychovaná šéfredaktorka je vysloveně neschopná, a to nejen když přijde na moderní techniku. Přijde mi jako hodná teta od vedle, která se dostala omylem mezi vlky.
Krátký výčet jejích vad: neví, jakou má pozici ve firmě a za co má zodpovědnost. Neumí se ozvat, když se jí něco nelíbí. Tváří se, jako by internet vznikl za posledního půl roku. Neprověřuje si svět kolem sebe. Neví, co má její asistentka na práci. Nebojuje za zaměstnance. Neví, co se děje u ní na pracovišti.
Suma sumárum, neměla ta Eva nakonec pravdu?