U nás na skládce
Markéta Schneiderová
https://www.databazeknih.cz/img/books/90_/90400/bmid_u-nas-na-skladce-5v5-90400.png
4
17
17
V baráku u skládky bývala komuna. Anča tenkrát byla ještě na houbách, takže to zná jenom z vyprávění. Museli jí vysvětlit, jak je možné, že lidi z komuny byli proti komunistům, a doteď pořádně nepochopila, v čem se jejich představa svobody lišila od úplné anarchie. Nikdy se jim ale neposmívala, protože uprostřed toho všeho vyrostla a je ráda, že máma uznává právo jednotlivce na názor a sebeurčení a nenutí ji, aby naplňovala nějaké její pošahané ideály. Máma je totiž chytrá jako opice, přestože jí po alkoholu muselo hafo mozkových buněk odumřít. Pro ni je tenhle svět prostě moc brutální, protože je chytřejší a citlivější a vnímavější než většina lidí. Je tak chytrá, že si o ní lidi myslí, že je blbá, a to už přestává všechna sranda. Někdo by si možná myslel, že alkoholik musí mít slabou vůli, ale kdo mámu zná, ví, že její pití nemá s vůlí nic společného. Vůle má dost, jen ji používá k tomu, aby se zničila. Když se po třiceti letech na skládku vrátí Tomáš, a začne poslední tři komunardy přes jejich odpor zachraňovat, nikdo nemůže tušit, že přišel za pět minut dvanáct. V knize uvedeno chybné ISBN 978-80-251-3192-3.... celý text
Přidat komentář
Celá ta knížečka je moc povedená, milá, vtipná, k zamyšlení, prostě má všechno, co má mít. Nevím, jestli je autobiografická, působí opravdově. Vypravěčka, dospívající holka s vlastními názory a postřehy, mě bavila jako už dlouho nikdo a přitom nejde o "dělání humoru" za každou cenu, vypráví, co bylo a co je a pokud padne nějaké drsnější slovo, je na místě. Prostředí, lidé (je jich jen několik) a jejich příhody jsou dobře vykreslené a celkem překvapivé - a to mám ráda. Tak to plyne až ke konci, který jsem si záměrně oddalovala. Je to zajímavý pohled na to, jak se dá také žít a na čem v životě nejvíc záleží. Knížku mám díky bazaru na DK.
Poprvé jsem přečetla knihu, která má v tiráži slova "vydáno nákladem vlastním", a přesto (nebo možná právě proto) stála za to.
Nejprve mě vzala novinová obálka, o které píše tak zajímavě ssyyllvvaa - opravdu perfektní; autor Jaroslav Kučera měl skvělý nápad. Obsazení příběhu: v podstatě komorní záležitost, dvě ženy a dva muži. Jejich překvapivé vzájemné vztahy, dokonalá znalost povahy toho druhého, přijetí jeho problémů, uznání jeho schopností.
Jazykové uchopení vyprávění - rozhodně ne spisovná čeština, ale ani vulgarismy, prostě příjemný, situaci i prostředí odpovídající styl (i když bych měla výhrady třeba k použití výrazů typu "strhneš si típek, zapadl mezi místní buráky"). Čtivé, výstižné, občas krutě realistické podání, jakýsi deník inteligentní talentované šestnáctky.
"Dostala jsem prášky proti bažení," naklonila se ke mně co nejblíž, jako by mi sdělovala nějakou supertajnou informaci. "Dneska už se ví, že to člověk sám nepřekoná."
Napadlo mě, jak by bylo krásný, kdyby se lidem dalo zarazit bažení po nebezpečnejch a špatnejch věcech. Nebyly by války, nikdo by nežárlil a nezáviděl. Všechno zlo na světě je způsobený nepřiměřeným bažením.
P.S. Místo 4 hvězd se mi v hodnocení objevil odpad! - předpokládám, že to je takový žertík, už vzhledem k názvu knihy . . .
Lidsky napsaný příběh o chudobě, anorexii a alkoholismu. Moc se mi líbila forma. Jako by mi svůj příběh vyprávěla kamarádka.
Civilní, lidský a reálný protipól hysterickým, absurdně populárním novelám, napsaný lehkou rukou, s humorem a nadhledem a vším, co "etablovaným" autorkám tolik chybí.
Jaká škoda, že o téhle knížce skoro nikdo neví a že si ji asi málokdo přečte. Je to subtilní příběh o tom, že můžeme milovat i ty, kteří chybují - a že je lze milovat i s těmi jejich chybami, že dobrotou lze ubít nenávist a že žít se prostě musí.
Tuto knihu jsem si přečetla v rámci Výzvy 2019 jako knihu, která mne zaujala svou obálkou. Uprostřed všech těch nablýskaných barevných obálek se zlacením se tenhle sešitek jakoby zabalený ve starých novinách skoro ztrácel, ale tak výrazně se lišil, že jsem si ho musela prohlédnout blíž. Snad jedině bych výtvarníkovi vytkla, že nenavrhl výraznější název a jméno autora, ale možná to byl záměr - na setinu vteřiny na ně člověk musí zaostřit, přitom přejede očima novinové titulky, začte se do textu pod nimi a už je lapen... Vyprávění šestnáctileté Aničky, která se považuje za obyčejnou průměrnou holku, o životě v netradičním prostředí a specifické rodině má spád a lehkou ironii, občas vám při něm až zatrne a jindy se zasmějete, ale rozhodně se nebudete nudit.
U nás na skládce
Příjemné překvapení. Příběh ze "sociálně vyloučené lokality" mne zaujal, působí svěže, neotřele, v podstatně je tragický, ale ne smutný.
I výhrady by se našly - předně: některé rozumářské úvahy 15-leté vypravěčky vyznívají nepřiměřené jejímu věku, pak je v textu několik logických chybek a navíc - minimálně na dvou místech patrně došlo ke krácení původního textu, zřejmě se něco vypustilo a další text pak nebyl správně, logicky navázán.
Když si však uvědomím, že je to autorčin "samizdat", tak musím konstatovat, že spisovatelka - asi z nouze, pro nezájem oficiálních vydavatelstev - si sama vydala knihu, která o dlouhé míle předčí většinu soudobé české tvorby vydávané i renomovanými vydavateli. Netuctový příběh vhodně doplňuje opravdu netuctová, invenční obálka.