U nás I. - Úhor
Alois Jirásek
Čtyřdílná románová kronika z doby národního obrození na českém venkově zavádí do autorova rodného kraje a postihuje vývoj od dvacátých do padesátých let minulého století. První díl, líčící léta 1823-1825, ukazuje hmotnou i duševní bídu zdejšího lidu a sleduje buditelské snahy mladého zámeckého kaplana a pozdějšího kněze v Padolí Havlovického.... celý text
Přidat komentář
Dosti těžká literatura, tak jak klasiky bývají. Kdysi jsem klasiku hltala, po delší době čtení lehčí literatury jsem se nemohla začíst. Ale člověk se nesmí vzdát, pokud tuší, že z toho čouhá něco výjimečného. A neprohloupila jsem. Chce to zvyknout si opět na ten jazyk, kterým se už běžně nemluví.
Knihu jsem dočetla ráda a s napětím a budu v Jiráskovi pokračovat. Dostala jsem od sestry celou sbírku jeho knih.
Nedávno jsem přečetl s chutí od Jiráska Poklad. Ten byl kratší, nyní jsem dočetl první díl tohoto rozsáhlejší díla, tetralogie. Moc a moc se mi to líbilo. Rád jsem při tom zavzpomínal i na svou maminku, když jsem ji před lety přistihl při tomtéž čtení, co na to říká a ona se tak hezky zasnila a pravila, je to o tom, jak dříve bývalo, jak se dřív žilo.
Člověk musí asi zestárnout , aby si vychutnal a s potěšením přečetl Jiráskovo dílo U nás. Líbezně a plasticky psané dějiny jednoho krásného koutu naší země mě na dlouho usadily do křesla a já jsem četla a četla a smála se a asi i dojímala nad tím, jak krásně dokázal Jirásek psát.
Tuto románovou kroniku, jak dílo sám autor nazval, považuji za jedno z nejlepších Jiráskových děl. Jak už napsal někdo v této diskusi přede mnou, Nejedlý s jeho adorací Jiráskovi strašně ublížil. Z Jiráska byl "ukován" ideologický klacek. Ze školy většina zná jen jeho Staré pověsti české a husitskou trilogii. Bohužel i to, že byl Jirásek na seznamu povinné četby a že ho dostalo do ruky množství nekompetentních učitelů, způsobilo skoro až absolutní odpor k četbě jeho knih, což je obrovská škoda. Jen aby nedošlo k omylu, nenavážím se do učitelů, sám jím jsem a navíc češtinář.
Asi 150 stran jsem se nemohla začíst, pak začal příběh nabírat spád a přečetla jsem všechny 4 díly. Archaické výrazy mi nijak nevadily. Naopak osvěžila jsem si slova, která člověk běžně nepoužívá a v dnešních médiích nepřečte. Velké plus je, že tyto staré knihy jsou krásně ilustrované. A největší bonus je návštěva Hronova, Náchoda a okolí. Člověk tam najde Jiráskův dům, Kalinův dům, Justýnčinu cestu, Boušín a mnohá další místa známá z knihy. Text, ilustrace a cestovatelský zážitek tak vytvoří harmonický celek a potěší duši.
Mám obzvlášť ráda obsáhlá vypravování, stovky stránek souvislého příběhu. Kdybych mohla cestovat časem, chtěla bych hned při druhé cestě vidět českou vesnici v 19. století. To tedy nemůžu, ale můžu si přečíst Jiráska a to je skoro, jako bych mohla.
Líbí se mi šíře příběhu, vyvážený poměr děje a popisu, věrohodné charaktery postav, zkrátka čtení hladí a hladí a záhy nekončí. Myslela jsem si, že se F.L. Věkovi hned tak něco nevyrovná, ale U nás mu zatím kráčí se ctí po boku.
Aloisu Jiráskovi bylo v minulém režimu velmi ublíženo. Udělal se z něj ideologický autor, který díky jeho důrazu na husitství a národní obrození byl snad proto-komunista, ale když si člověk přečte jeho dílo, po kolektivním hrdinovi či proto-komunistických myšlenkách ani stopy.
Jirásek se dokonalý vypravěč, splétač jednotlivých příběhů, jednotlivých postav, které se na různě dlouhých kompozicích různě vyvíjejí a potkávají a jsou tak živé, psychologicky věrné, že to nemá obdoby. Ano, je také učitel, tak jeho východiska jsou výchovně naučná. I jeho styl psaní je víc popisný, ale když dojde na akci, na situaci, je to povětšinou situace dramatická (ne samosebou je také dramatik), vyhrocená, je to konflikt a často ne lidí samotných, ale přístupů k životu, myšlenek, postojů, výchovy, různých světů.
Tento dlouhý úvod uvádím proto, že románová kronika U nás I-IV je podle mého jeho majstrštyk. Ve čtyřech dílech představuje nesmírně plasticky vývoj společnosti na českém maloměstě nedaleko hranic mezi lety 1828-1851. Jeho postavy představují všechny možné pozice, jaké bylo možné tou dobou zastávat. Je to plnokrevný život různých charakterů, kteří o něco usilují a mají různě velkou sílu dosáhnout svého.
Je pozoruhodné, že např. faktická hlavní postava románu, páter Havlovický, se v prvním dílu téměř nevyskytuje, resp. přijde až na jeho konci. Zato drama židovky Justyny, která se kvůli lásce snaží vymanit nejen z bratrova vlivu, ale i z tradice, kterou se cítí svázána, čtenáře nenechá v klidu.
Doporučuji všemi deseti. A prosím učitele, aby nedávali dětem číst Staré pověsti české, které jsou navíc úmyslně psány starodávným jakoby mytologickým jazykem. Jiráska je třeba číst od Filozofské historie nebo Skal, Skaláků, aby člověk přes F. L. Věka dospěl k Temnu.
Už se opakuji, ale pořád mě to překvapuje. Nikdy bych nečekal, že budu s radostí číst Jiráska. A že se mi bude líbit! Zatímco u prvních knih jsem si na jazyk zvykal, teď se to čte jedna báseň a kniha byla za chvíli za mnou. Popisy místa zněly tak pěkně, že by měl člověk hned náladu se tam odstěhovat. Nedávno jsem "Padolí" navštívil, škoda, že jsem U nás nezačal číst předtím. Těším se na další díly.
Jirásek byl velký spisovatel i přes občasnou tendenčnost, která se projevila hodně třeba v Temnu. Kronika U nás je krásná a čtivá. Jirásek zvládá detailní, ale neotravné popisy lidí i míst, poměrně realistický děj, kterému nechybí napětí. Kronika má obrovský časový záběr a vysledujete v ní vývoj Náchodska. Nechybí popis epidemie cholery, obrozenectví, přechod od domácího tkalcovství k manufakturám, to vše spojené malými lidskými osudy lehkými i těžkými, které formují lidské charaktery. Kniha poskytuje velmi dobrý a podrobný obrázek doby a postihuje skoro půl století. Kašparovy ilustrace jsou naprosto přesné, takže v Hronově poznáte popisované domky a kostel a fara na Boušíně u Červeného Kostelce stojí beze změny. Doporučuju všem, kdo se nebojí klasické literatury a dokážou si ji vychutnat a těm, kdo mají zájem o historii a život předků.
Po Starých pověstech českých, konečně první Jiráskova kniha, do které jsem se pořádně začetl. Vyniká kouzelnými popisky vesnické krajiny 19. století a nesčetnými zajímavými příběhy. Těším se na druhý díl.
Jiráskův Hronov a jeho okolí je mým rodištěm. Vždy se tam ráda vracím a to i prostřednictvím knihy. A protože všade dobře, doma nejlépe, mám pro tentokrát i knihu do čtenářské výzvy.
Je zajímavé, že vydání z roku 1926 můžeme najít v minimálně šesti různých deskách-obálkách. Přitom je stejný ilustrátor i nakladatel.
Kniha je čtivá, byt jak řekl jeden známý( Jirásek má knihy rozvláčné), ale pro mě je zajímavá tím, že jsem navštívila Jiráskův kraj a protože byl léta uzavřený- nebylo tam dost turistů a vypadal tak, jak Jirásek ten kraj popsal- byl takový prázdný a nepřeplnění turistů( bohužel nyní to doba změnila). Jirásek zachycuje bídu, nepokrokovost lidí, kdy jedině parsek pokroku v horách 18. století vnesli kněží a velmi těžce kantoři. Vždyt uhor znamená symboliku starých pořádků především v hospodářství a pomalu se objevuje farář, který vnáší pokrok v podobě půjčování knih. Dále zde Jirásek popisuje milostnou linii mladých lidí s rozdílným náboženským přesvědčením( katolické a židovské). Tato milostná linie končí štastným happyendem. Kniha, ačkoliv Jirásek ji udajně psal souběžně s dalším dílem,, F.L. VĚKA,tak docela se může srovnávat.
Autorovy další knížky
| 1970 |  Staré pověsti české |
| 1951 | Psohlavci |
| 1965 |  F. L. Věk I. |
| 2000 | Temno |
| 1955 | Z Čech až na konec světa |
Jak už tu někdo napsal, toto dílo také považuji za mistrovské. Když už se člověk začte, ztratí se v příběhu, jakoby tam byl a mysli pak chvilku trvá, než se přeorientuje zpátky na přítomnost, když už musíte jít něco dělat a nečučet furt do knížky... Místy náročnější čtení, ale taková už ta doba byla.