U nás ve vile
Markéta Schneiderová
Anče je osmnáct, má těsně před maturitou a seznamuje se s rodinou, od které ji máma celý život držela stranou. Potkává máminu sestru Andulu, která se stará o umírající babičku. Babička je kapku tyran, opouští ji rozum a tělo rychle chátrá, ale nakonec se ukáže, že na lidi má pořád ještě dobrý odhad a není dobré ji podceňovat.
Přidat komentář
Stejně lehkou rukou psané volné pokračování U nás na skládce. Tentokrát ovšem v er formě - a s odstupem tří let.
Anča zůstala žít se svými chlapy, ze skládky se nicméně nedobrovolně přesunuli do paneláku. Teď navíc zjišťuje, že vůbec není na celým světě sama, že má ve skutečnosti babičku, tetu a strýce a ti mají onu v názvu avizovanou vilu.
Z nějakého, pro mě nepochopitelného, důvodu se Anča po maturitě přesouvá od chlapů do vily a zapojuje se do fungování rodiny, o níž neměla celý život ani ponětí.
Je tu pár výstupů s kluky, pár výstupů s babičkou-ležákem, s nešťastnou tetičkou i prapodivným podnájemníkem.
Kouzlo prvního dílu se pro mě ve druhém tak trochu vytratilo, oceňovaná civilnost v náznacích zůstala, ale už se tu vyrojilo na můj vkus příliš mnoho aha a ale a cože momentů, stejně jako náhod a překotných řešení.
Co zůstalo je nesmírně sympatický styl psaní, vyprávěcí styl, který plyne jako ten potok, nenuceně, samovolně, plynule... a vy do něj uhranutě koukáte a nemůžete odtrhnout oči, protože i když to nejsou žádné Niagarské vodopády, je v něm cosi magnetizujícího.
Škoda, že tím jsem zásobu autorčiných děl vyčerpala. Ráda bych se nechala upoutávat dál...
U nás ve vile
Srovnání s prvním dílem mě naplnilo mírným pesimismem - spisovatelská lehkost Aniččina života se v pokračování příběhu nezopakovala. Jako by se smrtí její mámy všechno zásadně změnilo - místa, lidé, vztahy. Přečteno, ale rozhodně nezaujalo a nenadchlo. Asi bych doporučila jen první část - o nic nepřijdete a zažijete skvělý příběh tam, kde jste ho nečekali: obálkou počínaje a vyprávěním talentované skoromaturantky konče.