U stolu s papežem Františkem - jeho recepty na jídlo i na život

„Zapamatujme si dobře, že potraviny, které zahazujeme, jako bychom kradli ze stolu těch, kdo jsou chudí a hladovějí.“

Přestože se jedná o knihu receptů, tím nejzajímavějším jsou zde kapitoly, ve kterých se popisuje vztah Svatého otce k jídlu. Jednak na mezilidské úrovni, kde je společné stolování přesvědčivě prezentováno jako prostor pro vytváření vztahů a bourání bariér. Ale také celoplanetárně, papeže Františka totiž i zde můžeme vidět jako člověka, kterému záleží na našem citlivém zacházení s přírodou; takže klade důraz na omezení plýtvání, na šetrný a udržitelný přístup k Zemi. Mimo jiné mi to připomnělo, že už si dlouho slibuji, že si přečtu jeho ekologickou encykliku Laudato si’.
Je to náhodou moc milé: zatímco jiní autoři kuchařek – alespoň předpokládám – se pyšní tím, jakým slavným osobnostem vařili a kolika celebritám jejich jídlo chutnalo, tady se často zmiňuje pravý opak, tedy Františkovo sdílení stolu s bezdomovci, řeholnicemi, trestanci nebo utečenci.
Méně zajímavé pro mě byly části popisující Františkovo mládí a rodinné pozadí, podmanivá papežova osobnost sice zapůsobila a já je vcelku bez potíží přečetl (když máme někoho rádi, budeme ho se zájmem sledovat, i když nám bude vykládat o tom, jak skvělá kuchařka byla jeho babička :-), ale přece jen byly trochu fádnější – historky se navzájem sobě podobaly a nesly se docela často v až příliš oslavném duchu.

A samotné recepty? Ne, myslím, že o ty opravdu nejde, tahle kniha nám totiž říká, že není tak důležité, co máme na talíři, ale že společně sedíme u stejného stolu. „Stále silněji ve mně dozrává přesvědčení, že bytí každého z nás je spojeno s existencí druhých lidí. Náš život není časem, který pomíjí, ale časem, ve kterém se setkáváme s druhými.“