U Zlaté rukavice
Heinz Strunk
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/419123/bmid_u-zlate-rukavice-sKs-419123.jpg
3
52
52
Fritz Honka, přezdívaný řezník, představoval v sedmdesátých letech 20. století pro Hamburčany děs a noční můru. Vrah žen z té nejspodnější společenské vrstvy. Člověk duševně a tělesně poznamenaný svým hrůzným mládím plným násilí a zneužívání si vybíral oběti v nechvalně proslulé putyce U Zlaté rukavice v Kiezu, městské čtvrti určené k demolici, jejímž obyvatelům hrozilo, že je život oloupí o vše lidské. Autor s vypravěčskou posedlostí, historickou precizností a neskutečným soucitem rekonstruuje sérii zločinů, v nichž nebyl spravedlnosti notoricky znám pouze pachatel, ale všechny jeho nešťastné oběti. Paralelně nás zavádí i do vyšších pater společnosti, k hanzovní rejdařské dynastii se sídlem v předměstí na Labi, tam kde vládnou peníze, lidskost však nikoliv. Na konci se chudák i boháč setkávají v hamburském podsvětí, v nonstop otevřené knajpě na Hamburger Bergu, mezi alkoholem, sexem, bídou a zločinem, kde všichni až do posledního vydechnutí touží po štěstí.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 2019 , KalibrOriginální název:
Der goldene Handschuh, 2016
více info...
Přidat komentář
Nevím, jak někdo může napsat- bavilo mě to, těším se na film, to byla jízda…
Už jsme jako lidstvo asi totálně otupělí…
Je to hnus a film si nedokážu představit, a ani nechci.
Vím, že se to dělo, děje a dít bude, surovost podání je nad mé limity.
Obdivuji autora, že se do toho vůbec pustil, já četla rychle a jakoby “ za zdí, aby na mě ta mizérie a beznaděj nedopadla celou vahou.
Je to čistá hrůza a šílenství. Kniha má chaotický děj, ale jak napsat knihu o psychopatovi a vrahovi? Z knihy číší smrad, zděšení, krev, krutost a bolest...
(SPOILER)
Tak tohle byla vážně síla. Německo - 70. léta a jedna putyka, která zavírá jen na hodinu denně a ve které se chází ta nejnižší spodina společnosti - vyvrhelové, bezdomovci, feťáci, alkoholici, prostitutky, lidi rozkládající se zaživa. Humus, smrad a špína všude kam se člověk podívá. Hans, který přebývá v bytě, kam si vodí sem tam nějakou "ženu", většinou prostitutku bez domova, znásilňuje ji čím ho napadne a když ho přestane bavit, protože mu vypila zásoby chlastu, tak jí prostě zabije, rozřeže a poschovává v pytlích po bytě. Za nějaký čas si dovede další ovečku..
Pokud si myslíte, že tohle je to nejhorší, tak věřte že číst o tom, jak čtvrtil oběti na kuchyňské lince je ještě slabý odvar oproti tomu jak byli oba dva tak opilí, že se mu dotyčná spánku vykálela a pozvracela do postele a pořád si myslela jak je krásná.
Fritz Honka byl nakonec odsouzen k pobytu v psychiatrické klinice, kde pod změněným jménem - Jans Jensen předčasně zemřel na selhání mnoha orgánů zpustošených alkoholem. Byl to typický příklad toho, kam se může dostat člověk, který neměl nikdy zázemí a neví co se sebou. V době poválečného Neměcka navíc tyhle trosky nikoho nezajímaly.
Knížka je předlohou stejnojmenného artového filmu, na který se chystám, ale nejdřív na něj musím sebrat sílu.
Moje hodnocení: 8/10
Můj velký problém je, že jsem nejprve viděla film, který je geniálně natočený. Od knížky jsem měla díky tomu velice vysoká očekávání, bohužel. Kniha tak nějak nebyla to pravé. Neříkám, že to nebylo dobře napsané, ale něco tomu chybělo... A upřímně, některé příběhové linie ostatních postav byli naprosto zbytečné.
Sadistický prasák, ochlasta a příležitostný vrah Fritz Honka si ve svém smradlavém bytě zotročí bezzubou bábu s ochablými ňadry a šťourá se v ní klobásou z lednice. A tak dále. Bavilo mě to. Bylo zajímavé číst Fritzovy příhody v hospodě, v práci, v zoo nebo na okružní plavbě. Souběžný příběh s Karlem a Wilhelmem mě bavil méně. Doporučuji povedené filmové zpracování.
Putyka U Zlaté rukavice představuje poslední tanec se smrtí, konečnou zastávku před nástupem na Charonův vor – dekadence v každé sekundě, zoufalství pryštící z každého póru jejích napůl živých - napůl mrtvých hostů. To je Německo sedmdesátých let minulého století – prostor naplněný válečnými chudáky, kteří teskně vzpomínají ne velikost Říše a Vůdce nebo sešlými a strhanými prostitutkami, kterým nezbylo nic než hrouda vlastního masa, jež se ztěží dá ještě nazývat tělem, protože „jedinej rozdíl mezi náma a těma na hřbitově je ten, že my hnijem vsedě.“ U Zlaté rukavice není zlý sen – je to boj se smrtí. Jednou z emočně otupělých figurek je i mrzák Fiete – oči šilhavé, jedna noha kratší než druhá, obličej poďobaný. Za krátko se stane jedním z nejznámějších sériových vrahů prostitutek v zemi. Zatím mu ale potají hnijí, rozřezané, s vypreparovanými pohlavními orgány v přístěnku v podkrovním bytu. Jeho nenávist vůči ženám je přenesená nenávist sebe sama. Brutalita brutalitou, kterou se mu dostalo v jeho vlastním životě – jakože nic jiného ani nepoznal. A do toho prostředí všeobjímajícího hnusu a úpadku. Bytí plně na dřeň - „Jen chudí poznají smysl života, bohatí ho musejí uhodnout.“
„Karl nedokáže říct, zda je od přírody dobrý, zlý nebo jenom strašný. Pravděpodobně není jednoduchý. Je sice přesvědčen o tom, že každý člověk má své nezaměnitelné jádro bytí, ale neumí říct, co by to mělo být. Také se mu nedostává přesvědčení, pravého skutečného PŘESVĚDČENÍ. Dnes se to má tak, že je volně k dispozici spousta přesvědčení, ale pro něho se dosud nenaskytlo žádné, které by mohl zkoušet, zvažovat, obracet a překrucovat, dokud se mu bude chtít. Možná je to také tím, že nechce být o ničem přesvědčen, protože jsou mu odporná omezení a závazky, které se s tím pojí. Neboť oč jde: strávit život s minimem bolesti, utrpení a nouze. Prostě tak. Člověk přehlíží pravdu, protože neustále hledá něco velikého a složitého. Nic po něm nezůstane a před ním taky nic nebylo. Toť vše.“
Velmi dobře napsaný příběh.Je to taková špinavá kniha, na lokál U Zlaté rukavice určitě nezapomenete.
Zlatá rukavice je taková sonda do ne zcela skvělých sociálních poměrů. Pojednává o vrahovi, který má vlastní svět a svá pokřivená měřítka. Styl psaní v er - formě je surový jak jen může být a mnohdy svou tvrdostí připomíná 120 dnů sodomy.
Čtenář zde rozhodně nemůže očekávát, že mu příběhové linky budou servírované v bavlnce. Pokud máte slabý žaludek, není to vhodné čtení. Jedná se o lidské dno a tam není prostor pro růžovou barvu ani slitování.
Mrzí mě jedna věc. Prostor hlavního hrdiny, tedy vraha, se nezajímal o jeho psychologii, nýbrž to byl jen rychlý náčrt toho, jak se věci udály a vše dopadlo.
I přesto, je to druh literatury, která vám ukáže, přesně taková místa, na která se nechcete dostat.
Bohuzel me to vubec nebavilo a byl to takovy syrovy styl, ktery mi nesedl. Je mi lito tech lidi, smutne osudy.
Krátká, zato velmi intenzivní sonda do ubohých německých duší. Je to naprostý opak všech aktuálních moderních detektivek a už jen kvůli tomu mám obrovsku potřebu knihu obhajovat. Nemusí být všechno jen provoplánově průhledné, nenene.
Tady prostě sedí alkoholik Fritz v nechutné smradlavé hospodě plné šílených ztroskotaných existencí, měl holt hodně smutný osud, no a tak mu s ohledem na dosud vypitý alkohol a jeho osobnostní nicotnost mrdne v hlavě a zabije pár zbytečných starých prostitutek.
Pak je tu ještě pár takových smutných dušiček, ale to je jen přicmrndávání k Fritzovi, aby se neřeklo.
Kniha je o něco víc vulgární než snese průměrný čtenář, chvílemi jsem si připadala jak v horším a víc smrdutém německém Trainspottingu pro chudý.
Víc než z Fritze se mi navalovalo z představy německých klobás (a přeberte si to, jak chcete).
Ale jako já jsem spokojená a těším se na film.
Štítky knihy
zfilmováno německá literatura sérioví vrazi 70. léta 20. století skutečné kriminální případy podle skutečných událostí Hamburk
Skrýt reklamy
U Zlaté rukavice
Ako prvý som videla film, takže som mala určitú predstavu, čo v knižnej predlohe objavím. Neočakávala som luxus, šarm ani noblesu, ale zmar, hnus a smrad, čoho sa mi dostalo vrchovate. Fritz Honka je štamgastom pajzlu U zlatej rukavice, no nie je jedinou stratenou existenciou, o ktorej živote sa z knihy dozvieme. Z textu je cítiť, že autor svojimi postavami (ak je možné ich takto nazvať, keďže viacero z nich sú reálni ľudia) opovrhuje a nemá problém používať čierny, morbídny humor v situáciách, ktoré sú skôr poľutovaniahodné, surové alebo nechutné. Kupodivu to je k prospechu. Cimprlichom neodporúčam, tiež som mala niekedy čo robiť, aby som sa po každom čítaní nešla osprchovať. Do takého zariadenia by ma nikto nikdy nedostal, to musel byť nápor na všetky zmysly. Pravdepodobne by som stratila vedomie už pri dverách.