Učitelé a žáci ve středověku

05.06.2020

Naozaj veľmi sympatická kniha, možno aj to najlepšie, čo sa na česko-slovenskom trhu dá zohnať na túto tému. Napriek skutočnosti, že knihu napísali dvaja autori, je rozdiel v písaní síce viditeľný no tak nepatrný, že knihu možno považovať za vcelku kompaktnú, hutnú, a čítavú zároveň. Kniha zároveň búra viaceré stereotypy stredovekých škôl a to najmä univerzít. Rozdelenie knihy je chronologické, s krátkymi ale vecnými odbočeniami, ktoré veľmi vkusne napomáhajú širšiemu no kompaktnému pohľadu a západný vzdelávací systém počas stredoveku a to najmä na podklade francúzskeho prostredia. Okrem možnosti zoznámenia sa s podmienkami života študentov, univerzitných inštitúcií, univerzitným curriculom, nám autori ponúkli aj krátke zoznámenie s hlavnými autormi stredovekej scholastiky ako napr. Abelárdom, Jánom zo Salisbury a ďalšími, ktoré pôsobí veľmi vhodne. Kniha prináša čitateľovi množstvo zaujímavých informácií, ako napr. že ašpiranti na diakonát museli v rannom stredoveku prečítať Starý a Nový zákona minimálne 4 krát; že inštitucionálne posilňovane univerzít išlo ruka v ruke s posilňovaním boja proti herézam a upevňovaním kresťanstva; že štúdium teológie trvalo približne 12 v niektorých prípadoch až 15 rokov; že v rannom stredoveku sa štúdium začínalo memorovaním žalmov na základe rytmickej výukovej metódy, rovnako tak ako dnešní moslimský žiaci Koránu či židovský žiaci Tóry; že už v stredoveku došlo k špecializácií univerzít ako napríklad práva v Bologni, slobodné umenia v Paríži, štúdium medicíny v Salerme, literatúry v Orleánse a pod.; že univerzitné slobody boli skôr formálne avšak dosah cirkvi nebol určite ťaživý a výsady univerzít sa nespájali so slobodou výuky a bádania; že existovali dva hlavné univerzitné systémy parížsky, čiže „majsterská univerzita“ a bolonský systém „študentská univerzita“; že jedným z práv univerzity bolo právo na štrajk; že najvyššie počty poslucháčov mala Sorbona až 4000 študentov; že prvá kríza univerzít vychádzala z prostej snahy žiakov o tituly pred snahou o vzdelanie a že aj v stredoveku boli univerzity ktoré poskytovali ľahšiu cestu k univerzitnému; že nástup na univerzitu často prebiehalo predstúpením pred rektora, zapísania sa na imatrikuláciu a zvolenie si svojho učiteľa, zloženie prísahy univerzite; že štúdium na univerzite bolo skôr o priľnutí žiaka k jednému učiteľovi počas celého štúdia, ktorých však žiaci radi striedali a taktiež radi striedali aj univerzity na ktorých študovali; že univerzity ešte pre vynájdením kníhtlače prišli s viacerými inštitucionálnymi novinkami, ako napríklad tesnopis, nové formy písma, profesionálne skriptorialne dielne, ktoré zlepšili dostupnosť literárnych diel; že kolégia (college) síce boli typický stredovekou inštitúciou, avšak nie veľmi rozšírenou, keďže ponímali len 10 – 20 % študentov; že už stredovek poznal odpoveď na nutnosť preduniverzitneho vzdelávania aspoň u aristokracie v podobe college v Etone či Winchestre; že vzdelanie na univerzitách bolo špecifické nakoľko štúdium rímskeho práva v praxi nepripravovalo právnika na zvykové právo, že scholastická teológia nepripravovala ľudového kazateľa a pod., účelom vzdelania bola v prvom rade mentálna príprava a správne návyky. Tieto a mnohé ďalšie poznatky robia z knihy unikátny prehľad stredovekej vzdelanosti.

02.02.2019

Tak dlouho mě tenhle titul sváděl ve školní knihovně, kde jsem byla nucena chodit kolem něho, až jsem podlehla a půjčila si ho. A nelituji; bylo to pro mě takové zopakování středověké vzdělanosti a vzdělanstva.
Vsadím se, že Vilém z Conques by bez mrknutí oka přijal darwinismus, kdyby měl příležitost se s ním setkat. Abélard mi svojí samolibostí, arogancí a floutkovstvím připomínal Rousseau. A zamilovala jsem si Jana ze Salisbury za to, jak živě z pramenů promlouvá a jak je milý.

O universitách jsem se toho bohužel mnoho nedozvěděla (chtěla jsem se připravit na četbu Ideje university kardinála Newmana), na druhou stranu se autoři trochu zabývají i židovskými školami a profesním vzděláváním, které jinak zůstávají na okraji. Velkou pozornost věnují katedrálním školám, přičemž jsou příznačně frankocentričtí. (Mimochodem suverénně tvrdí, že první universitou byla ta pařížská.) Vynikající mi přišly hojné pramenné ukázky. Jenom nesmírná hutnost knihy (mám z ní asi 11 stran poznámek na A4) podstatně ztěžovala čtení.

Cituji kousíček z Philiobiblionu Richarda z Bury - jak aktuální!:
„Možná uvidíte mladého neotesance, který si bezstarostně vykračuje do školy. A když je pak zkřehlý zimou a ze zmrzlého vlhkému nosu mu kape, aniž by se uráčil ho utřít ubrouskem, aby svými nechutnými nudlemi nepromáčel knihu, nad kterou sedí. Jak by bylo bohu milé, kdyby mu někdo dal místo rukopisu ševcovskou zástěru! Svým obřím drápem, vydávajícím příšerný zápach, si označuje místo s oblíbeným úryvkem. Roztrušuje nesčetné množství stébel, jejichž konce vykukují tak, aby mu sláma připomněla, co není schopna pojmout paměť. Tato slámová stébla, která žaludek knihy nestráví a nikdo nevyndá, nejprve z knihy vycházejí obvyklými cestami, a nakonec, ponechány bezstarostně v zapomínání, najdou svůj zánik v hnilobě. Nestydí se pojídat ovoce nebo sýr nad otevřenou knihou nebo nechat svou sklenici nenuceně procházet se z jedné stránky na druhou. (…)"