Události
Jan Hanč
Deníkové dílo Jana Hanče patří k nejvýznamnějším knihám v poválečné české literatuře. Jeho třetí vydání významně doplňuje obě vydání předchozí o nové texty a současně odstraňuje množství chyb, které v nich zůstaly. Hančovy „outsiderské“ zápisky kladou nejhlubší otázky lidské existence, mravnosti spisovatelství, zachycují neuchopitelnost a propastnost mezilidských vztahů a vyjadřují se k veřejnému životu své doby. Edici Jana Lopatky přehlédl, doplnil, k vydání připravil a ediční poznámku napsal Michael Špirit.... celý text
Přidat komentář
"Nikdo mě nebeř do ruky s plným žaludkem. Ani z dlouhé chvíle, ani z povinnosti. Nemám a nechci mít nic společného s pokurvenými knihami. A těch je zdrcující většina."
„Ačkoli slušný člověk to zamítne jako vulgárnost, třeba konstatovat, že nikoliv každé hovno z hlediska srací vědy je pěkné. A přesto sereme dál doufajíce, že se nám podaří zlepšit svou srací formu. Stejně tak je tomu při psaní. Kdo by se bál posměchu ze slovního průjmu nebo zácpy, nesměl by vzít pero do ruky.“
Povídky, básně i zápisky deníkového charakteru. Vždy myšlenky zachycené v syrovém stavu. Bez velkých ohledů k sobě i druhým. Autentická svědectví o Češích a české literární scéně z časů, kdy bylo snazší a bezpečnější své skutečné názory neprojevovat, z kolektivu nevyčnívat. Vedle textů Pavla Juráčka, Jana Zábrany nebo Vratislava Effenbergera další brutálně obnažující pohled na pokřivenou dobu a pokřivené charaktery. Fragmenty Hančových úvah se mi však četly s většími obtížemi, neboť z nich dost zřetelně vysvítá, že autor byl homofob, misogyn a hebefil, opovrhující homosexuály a v zásadě všemi ženami (dvojnásob pak těmi, které neshledával dostatečně pohlednými, inteligentními a štíhlými). O hrdosti, s jakou se přiznává k tomu, že v tramvaji ochmatával neznámou dívku, ani nemluvě. Jsem přesvědčen, že dobou ani ničím jiným podobně ostentativní sexismus omlouvat nelze, navíc je vzhledem k intimní povaze většiny textů obtížné oddělit autora od díla. Některé Hančovy postřehy jsou nicméně natolik výstižné (a editorská práce Michaela Špirita natolik příkladná), že musím s lehkým sebezapřením hodnotit nadprůměrně.
Když jsem se před dvaceti lety procházel vpodvečer pod pražskými neony a viděl šťastlivce, to znamená krásné, zámožné i bezstarostné mladé lidi, z jejichž každého pohledu a pohybu čišelo sebevědomí životních vítězů, bylo mi trudno na duši, styděl jsem se za svou samotu i neschopnost vmísit se do jejich životního tance, připadal jsem si osiřelý a odkopnutý, má duše byla plná výčitek a závisti. Byl jsem stejný idiot jako oni, pouze v jiném směru. Dar, že jsem mohl mnohem dříve nahlédnout do propastných hlubin lidské duše, pokládal jsem spíš za trest a prokletí nežli za vyznamenání a záviděl jsem slepým a hluchým jejich sabat.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1995 | Události |
2017 | Dodatečné události |
2019 | Zanechané listy |
1991 | Závrať červené bludičky |
1983 | Sešity |
Výjimečná kniha, odvážný a oduševnělý autor, zajímavé postřehy a glosy. Vřele doporučuju k četbě, protože ačkoliv se změnila doba, lidi se nezměnili vůbec.