Udet, syn divočiny
Heda Halířová
https://www.databazeknih.cz/img/books/69_/69428/mid_udet-syn-divociny-ij2-69428.jpg
4
46
46
Čtenáři románů Eduarda Štorcha setkají se v tomto vyprávění s odlišným přístupem k dávné minulosti. Štorch se zajímal o pravěk i jako amatérský archeolog a své příběhy měl podložené všemi dostupnými vědomostmi své doby. Spisovatelka Heda Halířová se nechala v příběhu o Udetovi inspirovat spíše svou fantazií než vědeckými fakty. Protože však její fantazie a vypravěčské umění jsou bohaté, vystupují před námi pravěcí hrdinové jako živí. Udet a jeho sestra Charida bojují o život, zdolávají přírodní překážky a lidské i zvířecí nepřátel: prchají před kmenem chlupatců – primitivních lidí, kteří je kdysi unesli, a hledají svůj rodný kmen na savaně. Z nutnosti zlepšují své nástroje, obleky, obydlí, stávají se vynalézavými. Chvílemi projevují i první záblesky citu, obzvláště když svůj rodný kmen konečně najdou. Spisovatelka staví vedle sebe méně vyvinutý kmen chlupatců a kmen savany. Mezi nimi stojí Udet a Charida, osamělí uprchlíci, kteří pospolitý život kmene nikdy nezažili. Neznají výhody uspořádaného společenství, které má oheň a kde je každý bezpečnější. Oni dva se však tvrdým životem zocelili, takže jim kmen projevuje nakonec obdiv a je ochoten přijmout je mezi sebe. Udetovi dokonce náčelník nabízí svou hodnost – toho však napůl ještě láká divoký život s ochočeným vlkem Dagem a na lidské společenství si bude muset postupně zvyknout. Milovníci napínavých příběhů si tu přijdou na své a zájemci o pravěk se mohou ptát: mohlo to tak opravdu být?... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Někdy asi před 35 lety jsem si náhodně knížku Udet, syn divočiny půjčil v knihovně a nepřestal jsem ji číst, dokud jsem ji v noci nepřečetl. Totálně mě chytla a vtáhla do děje. Před několika lety jsem ji viděl v jednom antikvariátu a tak jsem si ji z nostalgie koupil. A nyní došlo na její druhé čtení.
To nadšení už vyprchalo, už dávno nejsem ten malý kluk, co hltal každé slovo chytrého a silného Udeta. Knížka mi přišla dětsky naivní, ilustrace lidí a chlupatců mi tam vůbec neseděli, představoval jsem si je jinak.
Ale i tak se to četlo dobře. Udet je takový malý Tarzan mezi opicemi, pardon chlupatci. Postupně objevuje pěstní klín, výrobu loďky, oštěp, oblečení a spoustu dalšího. Udet a jeho matka Ala byli uneseni před lety tlupou chlupatců do pralesa a rozhodnou se spolu s jeho sestrou Charidou, která se narodila v zajetí, vrátit zpět ke svému lidu v savaně.
Sledujeme jejich pouť, nástrahy přírody, neustálé objevování nového. Rozesmálo mě jejich první setkání s kousajícím ohněm.
Číst to nyní poprvé, asi dám o hvězdičku méně. Ale když si vzpomenu na tu noc před více jak 35 lety, kdy jsem seděl v křesle ve svém dětském pokoji a hltal každou další stránku, jen abych zjistil, jak to dopadne, tak nemohu jinak a hodnotit pěti hvězdičkami. A mohu jen litovat, že moje děti jsou dnes už starší než já, když jsem tu knížku četl poprvé, a určitě si nic takového už nepřečtou. Snad se jednou ta knížka dostane aspoň k mým budoucím vnoučatům.
Když pominu Štorchovy bestsellery a Karatovova Rychlonohého Džara, asi jediný další příběh z pravěku, ke kterému jsem se v dětství dostal. Stejně jako ostatní zmiňované, za plnou palbu, pravěk, to je moje.
Moje první dobrodružná kniha, bylo mi tehdy asi 7 a četl jsem jí několikrát, v lednu jí budu obřadně předávat v perfektním stavu staršímu vnukovi k osmým narozeninám. Od té doby jsem ztracený a číst jsem nepřestal.
Ano, Štorchovy knihy byly propracovanější a tak nějak na "vyšší úrovni", toto je "jen" dobrodružný příběh o dvou sourozencích, kteří byli společně s matkou vytrženi ze své tlupy a zavlečeni primitivními lesními lidmi daleko od svých. Jenže když Udet dospěje, začne si uvědomovat svoji odlišnost a vydá se s matkou Alou a sestrou Charidou hledat svoji domovskou tlupu. Po mnoha útrapách se mu to nakonec společně se sestrou podaří. Takhle to opravdu mohlo kdysi dávno být a možná že i bylo. Pěkné i když poměrně jednoduché čtení pro mládež.
Takový průměrný dobrodružák z dob, kdy si ještě lidé dávali po čumákách něčím jiným než poloautomatickými randály. S pazourkama a sekyrkama to jde jedna báseň. Dílko pro mladší dorost na zahřátí než půjdou po Terminatorovi.
Při čtení této knihy jsem zavzpomínal na seriál O človíčkovi.A tak jako kdysi ten,líbil se mi i příběh o Udetovi.60%.
Na tuto knihu si vzpomínám, že jsme si měli doma. Knihu s největší pravděpodobností dostal bratr. Knihu jsem si v pozdějším věku přečetl, ale děj si už příliš nevybavuji. Je to poměrně hodně let, kdy jsem tuto knihu držel naposledy v ruce. Tuto knihu už nemám doma.
Kniha vyšla v edici KOD. Mám rád knihy z této edice. Je to jakási nostalgie, která se mne zmocní, když si vzpomenu na tyto knihy. Možná časem bych si mohl pořídit některé knihy z této edice, např. by se mi líbila kniha Robinson Crusoe. Na knihách z této edice se mi líbí to, jak jsou graficky zpracované. Charakteristickým znakem knih jsou tři černé pruhy na hřbetu a na předních deskách. Desky jsou v různých barvách. Samozřejmě se v knihách vyskytují většinou zajímavé příběhy, které nepostrádají napětí a čtivost, včetně pěkných ilustrací. :)
Na poměrně málo stránek se do knížky vešlo hodně děje, hodně postav s osobitým vystupovaním a jestě víc kouzelneho pocitu,že boje mezi pralidmi jsou odveké a že se autorka neomezuje jen nad chytrostí jedné strany, ale i nad silou druhé. Udet tím vším bravurně prochází a kniha díky němu příjemě drží pohromadě a ubíhá jako voda v řece - svižně! Tohle dokázat se marně pokouší školenější autoři.
Příběh se odehrává kdesi v hluboké minulosti, kdy tu ještě žili neandrtálci, ale také člověk homo... Je to příběh dobrodružný, místy napínavý a mladí hrdinové si užijí jednak s nebezpečnou přírodou a jednak se zlými a primitivními neandrtálci, od nichž se odlišují zjevem i inteligencí. Je to opravdu něco jiného, než "Štorchoviny" - ty jsou podle mne lepší.
Autorovy další knížky
| 1984 |  Udet, syn divočiny |
| 1994 |  To jsem já, Hanka! |
| 1978 |  Šklíbek |
| 1971 | Simona |
| 1993 | Bílý zámeček |
Kdysi, mohlo mi být tak 8 nebo 9, jsem napjatě poslouchal v rozhlase po drátě kus dobrodružného příběhu z dob dávno minulých a zapamatoval si jméno Udet. Bohužel jsem slyšel jen krátkou část. A pak jsem knihu s tímto jménem objevil v antikvariátu. A po desítkách let se mohl dozvědět, jak to s udatným Udetem bylo. Užil jsem si to. Je to taková přímočará jednohubka na deštivé odpoledne. Psaná jednoduchým střídmým jazykem, která se snaží hlavně bavit. Dějově mi to hodně připomíná Rychlonohého Džara, je zde opravdu dost podobných motivů i událostí. Vlastně mě docela zaujal i ten poněkud zrychlený a tedy těžko pravděpodobný vývoj lidského myšlení a uvědomění. Svedl mě k úvaze, jak dlouhou cestu jsme museli ve svých myslích urazit, abychom se stali tím, čím jsme a zda by nám nebylo lépe, kdybychom setrvali na úrovni udatného Udeta. Pro dnešní dobu je to čtení příliš "archetypální" a nekomplikované. Ale až bude za pár let deštivé odpoledne, rád zase s touhle knihou zalezu do pohodlného teplého kouta své jeskyně.