Údolí osamělých běžců
Lubomír Macháček
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/44333/bmid_udoli-osamelych-bezcu-Z6U-44333.jpg
3
6
6
Povídky, které pojednávají o samotě. Inspirací pro jejich napsání byli lidé, které autor znal.
Přidat komentář
S běháním to nemá pranic společného, ale blíží se cik-cak zmatenému pobíhání od tématu k tématu: nemajíc páru o začátku, začne se odprostředka, a nemajíc páru o pointě, skončí se do ztracena. Co by dnes sotva obstálo jako online rozcvička jazykové techniky, vydávalo se dřív ve vázané podobě. No potěš...!
Od Macháčka schraňuji ještě sbírku jakýchsi minidetektivek, a zvažuji, zdali nepoputuje do nádražní police. 23/20
Pro lepší ubíhání osamělý noční šichty i vlastně dosavadního života v duchovně nevzdělaný společnosti (stěžejní komoušskej odkaz) ideální!:) Byl to doma takovej pozoruhodnej pozůstatek po tátovi a jeho oblíbenejch Pardubicích (ze sousedního kraje, se kterýma su s bráchou taky mysteriozně spjatej, až by to skoro bylo na jednu z povídek), navíc z roku co jsem se narodil... akorát už se prostě moc vyznám v magii, než aby mou čtyřrozměrnou mysl vodpařil psycholog s iluzorně vyhraněnýma osobnostmi převážně dekadentního rázu! Ale fakt nejsu pokrytec, co si snad o samotě rád nedá k slastně vychlazenýmu zrzounu jednu nikotýnovou smradošku, takže dost líbilo.
Štítky knihy
Část díla
- Až na dno 1987
- Cesta do Krkonoš 1987
- Čisté tóny 1987
- Kolumbus 1987
- Mají tu dům 1987
Autorovy další knížky
| 1987 |  Údolí osamělých běžců |
| 1993 | Písek v zubech |
| 1989 | Fantastický mezičas |
| 1984 | Výlety do snů |
| 1997 | Poklad na Kunětické hoře |
Macháčkovo Údolí osamělých běžců je sbírka pseudo detektivních povídek, psychologických črtů o osamělosti a v neposlední řadě i společenská studie obyčejných lidských životů. Problém, který s tímto souborem povětšinou krátkých próz mám, spočívá ve skutečnosti, že málokterou Macháčkovu povídku dokážu uchopit a vzít si z ní něco pro sebe sama. Ve většině textů jsem tápal a ztrácel se už na samotném jejich začátku. Mátly mě motivy i jednající postavy. Chování některých protagonistů šlo zcela mimo moje chápání. Témata jsou sice zajímavá, ale jejich zpracování mě odrazovalo a s každým dalším přečteným odstavcem, s každou další větou, to bylo horší a horší. S Macháčkem prostě nenacházím společnou řeč. I když žádná ze zde uvedených povídek neklesá pod určitou prahovou hodnotu úplného balastu, čitelné kousky by člověk spočítal na prstech jedné ruky. K těm „lepším“ patří Výlet na Kunětickou horu, Až na dno a Cesta do Krkonoš.