Ukřižovaný Kristus

05.02.2025

„Od starověku až do dnešní doby se často opakuje argument: „Bůh MŮŽE přemoci zlo, ale NECHCE, není to tedy otec; nebo ho CHCE přemoci, ale NEMŮŽE, není tedy všemohoucí.“ Na to odpovídáme: Bůh chce přemoci zlo, může je přemoci a přemůže je. Přemůže zlo fyzické i zlo mravní. Rozhodl se však udělat to způsobem, jaký bychom si my sami nikdy nevymysleli. (Snažme se to dobře pochopit, protože si myslím, že tímto tvrzením se nejvíc přibližujeme k tomu, co by se dalo nazvat křesťanskou odpovědí na námitku o existenci zla.) Bůh se nerozhodl přemoci zlo tím, že by se mu vyhnul nebo je svou všemohoucností zapudil a vykázal je ze svého království, ale vzal je na sebe a zevnitř je proměnil v dobro. Přetvořil nenávist v lásku, násilí v tichost, nespravedlnost ve spravedlnost, úzkost v naději. Udělal to, co žádá od nás, když říká v Písmu: „Nedopusť, aby tě Zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem“ (Řím 12,21).“

Sborník velkopátečních promluv „papežova kazatele“ (jeho oficiální titul funkce je Kazatel papežského domu - Predicatore della Casa Pontificia - a otec Raniero ji vykonává přes čtyřicet let) je sice čtvrt století starý, ale témata nezestárla. Líbí se mi, že optiku Velkého pátku (tedy toho nejsmutnějšího dne v liturgickém kalendáři) nijak nezlehčuje poukazováním na přicházející vzkříšení „třetího dne“, které přece veškerou velkopáteční temnotu překryje světlem Kristova zmrtvýchvstání.

Otec Cantalamessa své posluchače nešetří. Nejde zde o konejšivá nebo povzbudivá slova, ale o připomenutí nároků, které víra na křesťany klade. To je patrné asi nejvíc v kázání o chudých, kteří jsou trvalou výzvou pro křesťanstvo i dnes. Mě zaujala hodně i promluva o domněle nelítostném Otci, který vydává na smrt jediného Syna, protože je hluchý k jeho zoufalému volání. Ta myšlenka, že to není Duch, ale Otec, který je z Boží Trojice ten nejvíce neznámý, nepochopený a někdy proto i implicitně odmítaný si vyloženě říká o mé další promýšlení!
K Pátku také patří téma dobra a zla, také téma Dobrého a Zlého, tu otec Raniero dobře rozvádí v kázání o víře v ďábla (přesněji: o víře v existenci ďábla, protože můžeme věřit, že ďábel je, ale nesmíme věřit jemu). A obecně o zlu ve světě, které není moudré popírat nebo zlehčovat, ale je nutné s ním denně bojovat vírou, nadějí i láskou. Aby nakonec mohlo platit Pavlovo: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“