Ulice U rybařící kočky
Jolán Földes
https://www.databazeknih.cz/img/books/67_/67874/bmid_ulice-u-rybarici-kocky-ygy-67874.jpg
4
14
14
Román maďarské autorky líčí emigrantské prostředí v Paříži na přelomu dvacátých a třicátých let poznamenaných hospodářskou krizí a nástupem fašismu v Evropě.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1937 , Družstevní práceOriginální název:
A halászó macska uccája, 1936
více info...
Přidat komentář
Skvělé! Kdo si pamatuje z knihy Klub nenapravitelných optimistů ten utajený šachový kroužek, složený z emigrantů mnoha národů, kteří zakotvili v Paříži a zde, již zestárlí, zatrpklí a chudí, u kavárenského stolku bojují své ztracené ideologické bitvy, tomu se u četby tohoto románu okamžitě musí "rozsvítit": postavy románu Jolán Földesové - to jsou jakoby právě ti nenapravitelní optimisté za mlada, v 20. a 30. letech, kdy ještě jen do Paříže přijeli a snažili se "uchytit"!
Enkláva emigrantů v Paříži, resp. ve Francii byla v 1. polovině 20. století natolik početná a nepřehlédnutelná, že se příběhy a osudy těchto lidí staly námětem mnoha knih (např. Příslib úsvitu, Přízrak Alexandra Wolfa, již zmiňovaný Klub nenapravitelných optimistů a mnohé další). Román Ulice rybařící kočky je časově asi první z té řady. A protože byl napsaný a vydaný ještě v letech, kdy příběh jeho postav končí, tak zde není ten odstup, jaký měli autoři popisující dvacátá a třicátá léta až dlouho po jejich uplynutí, a tedy i se znalostí toho, co po roce 1937 následovalo.
Földesové se, myslím, velmi dobře povedlo národnostně i profesně namíchat tu sestavu emigrantů, kteří v zapadlých hotýlcích Paříže více či méně pasivně čekají, až se budou moci vrátit domů a pokračovat - jak se domnívali - jen v přerušeném životě.
U slov ruského emigranta Bardichinova, někdejšího carského bankéře: " ... Ještě několik měsíců, nanejvýš jeden rok. Napijme se, přátelé, na to, abych vás touhle dobou příštího roku mohl ve svém petrohradském paláci uvítat jako své hosty!" - si nešlo nevzpomenout na slavné zvolání z Pelíšků "Dávám bolševikovi rok, nanejvýš dva!"
Dominantní jsou zde však ženské postavy, které autorka zobrazila opravdu uvěřitelně, typově, jazykem i vzezřením individuálně, a tak si je čtenář snadno odliší, zapamatuje a může se rozhodnout, které z protichůdných verzí děvčat a žen udělí své sympatie.
Kromě osudů postav však spisovatelka dokázala nenápadně a hladce vložit do příběhu i zajímavé vykreslení tehdejší politické situace a společenských nálad; například jsem se dozvěděla něco o přístupu francouzského školství k dětem emigrantů a jejich začleňování do nového jazykového prostředí, také o nečekaných důsledcích několika kriminálních incidentů a jejich dopadu na emigranty, které zřejmě autorka čerpala z reálných událostí (třeba: když byl odhalen podvod maďarských velko-padělatelů francouzských franků, pak "společenská atmosféra" rozhodla o okamžitém popuštění z práce a často i vyhoštění ze země většiny maďarských emigrantů), o mezinárodní finanční pomoci emigrantům, která léty slábla až zanikla, jen co se ukázalo, že toho návratů domů se všichni ti uprchlí Rusové, Maďaři, Litevci, Finové, Španělé nejenže za rok za dva nedočkají, ale ještě k nim i začínají přibývat Němci, prchající před vzrůstajícím nacismem.
Z nadšení nad příběhem mě však vyrušoval hodně těžkopádný a zřejmě na mnoha místech i nepřesný, neboť nesrozumitelný, překlad. Stálo by za to vydat knihu znova a v novém překladu.
I v této staré verzi ji však doporučuji.
Občas se mi při objednávání knížek z bazaru na DK nebo z antikvariiátu zdá, že poštovné je na to, kolik knih jsem si vybrala, příliš drahé, a že by tedy pošta mohla mít ten balíček o něco těžší :-). A pak vybírám starší knížky po dvacetikoruně, většinou podle názvu. Ulice rybařící kočky byla jednou z nich – zaujala mě ta kočka v názvu. Poslala jsem knihu do výzvy v kategorii "Kniha, která vás zaujala svým názvem", ale nakonec skončila v kategorii "Kniha, v níž se odehrává svatba nebo pohřeb". V této knize, která je posmutnělá a melancholická, tak jako lidé, kteří jsou nuceni z nějakého důvodu opustit svoji vlast a hledat štěstí jinde, se bohužel svatba neodehrává a pohřeb se týká jednoho zajímavého a všemi milovaného hrdiny... bohužel ani takovým se nevyhýbají nehody.
Není to veselé čtení – ale přesto je krásné. I ve smutném životě se občas stanou hezké věci. Děti jsou zdravé a dobře se učí. Syn János se stal inženýrem (ve 30. létech 20. století se to nepovedlo mnoha lidem, a v rodinách emigrantů už vůbec ne). Matka a pak i otec byli vážně nemocní – ale oba se uzdravili. Mladší dcera Klárika je živá, temperamentní, upřímná – a dovede hovořit s kýmkoli o čemkoli (chtěla bych nějakou takovou Kláriku za kamarádku :-)). I když jsme spadli až na dno, vždycky jsme se zas zvedli. Pomáhají nám přátelé – emigranti z jiných zemí – v jedné ulici tak bydlí pospolu půlka Evropy.
Už dlouho mi nebyly postavy nějakého románu tak sympatické. Přemýšlela jsem, čím to – nejspíš proto, že autorka vykreslila postavy románu velmi realisticky. S chybami, mnoha selháními – ale i upřímnými a čistými touhami, přátelstvím a láskou k rodině, jakkoli je každý její člen jiný a za normálních okolností se hádají a mají pocit, že jeden druhému nerozumí. Neposuzuje, pouze pozoruje. A že je co pozorovat! Směsice všech národů a jejich rozdílných pohnutek k pobytu v Paříži, kde chodí do jedné hospody lidé, kteří by po sobě ve své vlasti možná i stříleli. Zvláště zajímavé byly debaty emigrantů ruské národnosti, kteří utekli po říjnové revoluci a čekali, až se vše vrátí do starých kolejí...
Líbilo se mi i vylíčení atmosféry meziválečné Paříže včetně celkové atmosféry ve společnosti (městu samotnému a jeho pamětihodnostem není věnováno mnoho prostoru, spíše se autorka věnuje lidem, jejich jednání a názorům) a pokud někdy do tohoto města zavítám, určitě se půjdu podívat do Ulice rybařící kočky.
Tato kniha mi opět potrdila, že v edici Panoráma v nakladatelství Melantrich vycházely skutečné literární skvosty. Doporučuji všemi deseti každému zájemci o romány, jejichž prostřednictvím lze poznat kus evropské historie.
Ulice U rybařící kočky
Velice pěkná kniha ze života