Ulice zvaná Mamila

Jedna z posledních Fischlových próz – román, který vzdává hold Jeruzalému (to bylo jedno z autorových tradičních témat) a nese četné autobiografické prvky. Čtenář, který dílo Viktora Fischla zná, se zde opět setkává s některými postavami z Dvorních šašků.

Ulice vedoucí k Jaffské bráně v centru Jeruzaléma, kaleidoskop lidí a osudů. Vypravěčem je bývalý soudce, který vypráví příběh svých přátel a sousedů v období okolo tzv. Šestidenní války. Setkáváme se zde mj. s „astrologem“ Maxem Himmelfarbem, jedním z hrdinů Dvorních šašků. Doba plyne a postavy (i postavičky) v sousedství žijí svými všedními životy, se všemi souvisejícími starostmi i radostmi. To vše reflektují tři přátelé – již zmíněný „soudce“, „astrolog“ a majitel kiosku Menachem Salz. Vzpomínají na své mládí, pronásledování za druhé světové války, i na svůj současný život starců, kteří dokážou být ostatním nápomocni radou nebo oporou. Do téměř ospalého dění vtrhne vší silou Šestidenní válka, která obrátí životy mnoha obyvatel ulice vzhůru nohama – zapříčiní mnoho tragédií, se kterými se musí lidé posléze vypořádávat, často i skrze svoji intimní polemiku s Hospodinem. Čas neúprosně plyne a mění nejen ráz ulice, ale i životy jejich obyvatel v přirozeném koloběhu zrodu, životů a umírání. Hlavní hrdina může v reflexi těchto dění pouze konstatovat, že některé události „je člověk odsouzen chtít pochopit, ale zároveň vědět, že nikdy nebude úplně všemu rozumět“

Typicky „fischlovsky“ poetická a zasněná próza, prodchnuta duchovní moudrostí. Leitmotivem je tok času a lidské vyrovnávání se s „ranami osudu“ – oné neúprosné konstanty, která jej doprovází. Lehkost a nadhled pomáhají postavám vyrovnávat se s jejich nelehkým údělem. Smíření se s tím, že se vše neustále mění a že lidský život má svůj konec, který se blíží. To vše prodchnuto ódou na krásy Jeruzaléma, města věčného a zaslíbeného a jednu velmi zajímavou vzpomínku na Prahu. Nechť je vaše duše vevázána do svazku živých, pane spisovateli Fischle. Děkuji za všechny ty krásné čtenářské zážitky a emoce, které jste mi svým dílem zprostředkoval.

27.10.2022

Není to lehké ani radostné čtení, ale stojí za to. Dlouho jsem se do knihy nemohla začíst, ale asi od poloviny jsem se naopak nemohla odtrhnout.

Nejdřív mi vyprávění o nejrůznějších kuriózních postavičkách žijících v jedné ulici asociovalo Povídky malostranské. Ale postupně do textu začíná pronikat prožitá zkušenost hrůz holokaustu i blížící se šestidenní válka (r. 1967) …

Kromě osudu postav je kniha plná filozofických úvah týkajících se smyslu života a víry v Boha. A přese všechno, co Židy potkalo, z ní čiší obrovská láska k životu.

11.10.2021

První polovinu knihy jsem přečetla jedním dechem, ale s tou druhou už jsem lehce bojovala. Nejedná se o lehké a veselé čtivo, to mu ale na půvabu neubírá spíš naopak. Kniha je velmi lidská, smutná a přitom krásná.