Umění blízkosti: Jak si budovat hluboké vztahy bez osamělosti
Ján Hrustič , Monika Kompaníková
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/549067/bmid_umeni-blizkosti-jak-si-budovat-hluboke-vztahy-bez-osame.jpg
4
6
6
Osamělost je, když žijeme vedle sebe, ale každý ve svém světě. Mnoho lidí si sedá každý den po mnoho let k jednomu stolu s člověkem, kterého vlastně neznají, nevědí, co prožívá, neznají jeho vnitřní svět. V takovém vztahu oba cítí prázdnotu a nenaplněnost. Co způsobuje, že se ve vztahu cítíme osamělí? Co dělat, když se ze vztahu vytratila intimita? Jak a kdy mluvit s partnerem o nepříjemných věcech a k čemu je dobrý nezávazný rozhovor? Jaký je rozdíl mezi zamilovaností a zralou partnerskou láskou? Jakou roli hraje v partnerství sebestřednost, manipulace nebo vztahy s rodiči? A je pravda, že díky konfliktům naše vztahy vzkvétají? Psycholog a párový terapeut Jan Hrustič má za sebou více než čtyřicetiletou praxi a tisíce párů, kterým pomohl najít ces k sobě nebo se přátelsky rozejít. V rozhovoru se spisovatelkou a editorkou knižné edice slovenského Denníku N Monikou Kompaníkovou hovoří o tom, jak budovat hluboké a blízké vztahy, které vydrží. Tvrdí, že krásného vztahu lze dosáhnout a udržet ho racionálně, jen je třeba kultivované chování, které má jasná kritéria a pravidla - a ta se lze naučit. V druhé části knihy Jan Hrustič vypráví také o sobě, o svém dětství na vesnici v rusínské rodině, o své cestě k psychologii a mystice. Sám prošel velkou osobní proměnou díky psychoterapii a praxi s vězni či handicapovanými mladými lidmi, a tak jeho rady vycházejí nejen z teorie, ale hlavně z dlouholeté praxe.... celý text
Přidat komentář
Tento typ kníh je (eufemisticky vyjadrené) mimo môjho záujmu a dôvod prečo som sa pustil do jej čítania asi najlepšie vystihuje starý vtip o dvoch radoch mužov pred bránou sv. Petra, kde v jednom rade sú muži, ktorí boli celý život pod papučou (všetci okrem jedného) a v druhom, tí ktorí neboli - ten jeden. A na otázku sv. Petra, čo tam stojí tak sám - odpovedá, že ho tam poslala žena.
Kniha vo forme rozhovoru je svojím spôsobom zázrak, vždy sa číta ľahko a rýchlo, dokonca aj pri ťažkých témach, ako v tomto prípade. Celkove prevládajú u mňa pozitívne dojmy, zaujímavé boli najmä časti o traumách, ktoré si z detstva všetci nesieme. Ale privítal by som ešte viac konkrétnych príkladov z praxe. Niekoľkokrát som sa zháčil nad výkladom niektorých bežných pojmov, pod ktorými si jazykovedci a bežní ľudia (podľa reakcií pýtajúcej sa M. Kompaníkovej vrátane nej samotnej) predstavujú niečo úplne iné ako p. Hrustič. Tu by ma naozaj zaujímalo, či tieto pojmy takto definuje psychológia, alebo ide o súkromný výklad p. Hrustiča.
Moja najvážnejšia výčitka smeruje k nedostatočnému rozobratiu vplyvu narodenia dieťaťa/detí na vzťah partnerov. Zaslúžilo by si to minimálne samostatnú kapitolu a nie iba 2-3 otázky. Pritom práve toto je štartér a katalyzátor problémov väčšiny párov. Každý to môžeme vidieť, či už na sebe, alebo vo svojom okolí. Kniha vyšla vo vydavateľstve denníka N, tak stačí si napríklad pozrieť ich pravidelnú psychologickú poradňu, kde sa problémy tohto typu rozoberajú veľmi často.
Milo ma prekvapila záverečná kapitola „Moja cesta k psychológii“.
8/10
„V láske je sloboda, láska dáva slobodu.“
--
Účelem téhle knihy je, aby se člověk nad sebou zamyslel, a to se jí u mě dost dobře povedlo. Nad sebou v partnerství, ve vztahu k době samému, k rodičům a taky k dětem. Podobně jako vloni Fromm, taky Hrustič tvrdí, že pěkného vztahu se dá dosáhnout kultivovaným chováním, které má jasná pravidla, a že jako každému umění se mu dá naučit, nebo aspoň učit.
Byly místa, kdy jsem s ním nesouhlasil, ale u tak emotivních témat je to normální. A i když je kniha trochu nesourodá a často příliš obecná bez hlubšího vysvětlení, čte se lehce a rychle. Snad taky proto, že skvělá slovenská spisovatelka Monika Kompaníková pro tuhle výpověď předního psychologa a párového terapeuta Jána Hrustiče zvolila příjemnou formu rozhovoru s ním.
Vyšlo v knižní edici Deníku N, což je vždy dobrá známka kvality.
--
„Zrelosť je opak ideálov. Psychicky zrelý človek už nemá ideály a realitu vidí takú, aká je, nevnáša do nej svoje predstavy a projekcie. Preto nie je frustrovaný a sklamaný, ak realita nie je ideálna. Sociálne zrelý človek je nastavený viac dávať ako dostávať, viac poskytovať ako prijímať. A napokon, človek, ktorý je citovo zrelý, je emocionálne pozitívny a empatický, dokáže sa zorientovať v správaní iných ľudí, dešifrovať informácie, ktoré k nemu vysielajú, a na ich základe sa primerane správať.“