Umění, kterému nikdo nerozumí: Historky z podsvětí výtvarné kultury
Jan Vitvar
Hrdinové této knihy jsou uklízečky, policisté a prostitutky. Prezidenti, diktátoři i revolucionáři. A samozřejmě také umělci. Setkávají se tu artefakty, které někdo spálil, rozřezal, utopil či snědl. Obrazy, které namaloval osel, bagr nebo motocykl. Výtvarný kritik Jan H. Vitar zve čtenáře na zábavnou a dobrodružnou cestu po dějinách vizuální kultury, která ukazuje, že naše chápání umění mnohdy vede přes fatální nepochopení. Sponzor londýnské Tate Britain se nevydržel dívat na rozházenou postel na přehlídce finalistů Turner Prize a raději ji ustlal. Ve skutečnosti šlo o konceptuální dílo Tracey Eminové. Když umělkyně své lože s odhozenými kalhotkami a použitým kondomem znovu rozestlala, soutěž vyhrála. Člen české skupiny Ztohoven Roman Týc šel zase na měsíc do vězení, protože trval na tom, že panáčci v nezvyklých pozicích na semaforech jsou umění. Historie zná nepočitatelně případů, kdy se naše navyklé vnímání ostře střetlo s uměleckou výpovědí. Jenže kuriózní situace, k nimž v takových případech zpravidla dochází, mají obrovskou výpovědní hodnotu. Nabízejí trhlinu v oponě smyslu, jíž se lze nově podívat nejen na umění, ale i na nás samotné.... celý text
Přidat komentář
Pro doplnění informací po přečtení "Žraloka" nebo "krabice Brillo" od Dona Thompsona je to pěkné, ale Thompson se mi líbil víc.
Ráda bych odpověděla @Lenka.P7 na její otázku "Jak můžeme něco označit za umění, když tomu nerozumíme a vlastně tomu nerozumí nikdo?"
V podstatě žádnému umění nemůže rozumět nikdo jiný než sám jeho autor. A pokud nám to sám nevysvětlí, tak se můžeme jen domnívat, že tomu rozumíme. Nikdy ale nemáme jistotu, že tomu tak skutečně je.
Umění je tady od toho, aby vyvolávalo otázky, aby provokovalo, aby oslovovalo, i aby se ne/líbilo. Ale cílem není porozumět konkrétnímu dílu, nýbrž rozvířit otázky kolem tématu :)
Takže komentovat umění "já tomu nerozumím, nechápu" je zbytečné. Buď vás to dílo nějak oslovuje, anebo ne apk jděte dál, k nějakému jinému dílu, které vás osloví. Užívejte si umění, přemýšlejte o něm, ale nehledejte v tom žádnou vědu :)
Název knihy je poněkud zavádějící - jak můžeme něco označit za umění, když tomu nerozumíme a vlastně tomu nerozumí nikdo? Výstižnější je podtitul, jde skutečně u různé historky více či méně související s výtvarnou scénou. Autor se zřejmě inspiroval knihami Dona Thompsona (např. Jak prodat vycpaného žraloka... nebo Supermodelka a krabice Brillo), které popisují bizarní situace v mezinárodním obchodě s moderním uměním. Nechybí samozřejmě historky o uklízečkách, které omylem zničily umělecké dílo a autor se v tomto případě přiklání k názorovému proudu, který považuje za umění prakticky vše, co je vystaveno v galerii nebo co za umění prohlásí sám tvůrce. Je ale zmíněn i opačný názor, kdy v podobném případě jistý renomovaný italský kritik prohlásil, že jestliže si uklízečky myslely, že jde o odpad, tak to také odpad byl. Podle J.H. Vitvara jde ovšem o "velmi nebezpečné přesvědčení". V celé knize však není uveden žádný příklad něčeho, co umění není, ani to, co lze považovat za dobré a co za špatné umění. Patří do umění pornografie? Zřejmě ano, protože v knize zmíněná umělkyně Lenka Klodová vydává "Umělecký pornografický časopis". Anebo existuje "obyčejná" a "umělecká" pornografie a pokud ano, jak se to pozná? Patří do umění také reklamy? Tvůrci reklam sami sebe označují za "kreativce", což je téměř synonymum pro umělce. Není lehké se v moderním umění orientovat a tak tomu myslím bylo vždy. Tato kniha k lepší orientaci příliš nepřispěla. Ale i tak obsahuje řadu zajímavých a nepříliš známých historek, týkajících se vesměs starších výtvarných generací, zatímco v případě moderních autorů a autorek jde hlavně o příběhy a situace nějakým způsobem provokující či šokující. Každopádně stojí za přečtení.
Kniha je skvělá pro otevření obzorů a nahlédnutí do (pro mě celkem cizího) světa výtvarného umění. Díky příběhům získávají díla daleko větší význam a když je pak vidíte viset na zdi v galerii, najednou díla dokážete ocenit mnohem více. Oceňuji krátké statě, tematicky členěné kapitoly, dobré zdrojování a několik příkladů děl dokonce v obrazové formě na konci knihy.
Je to jako soubor sloupků o umění ze společenského magazínu. Inu, proč ne. Člověk se leccos dozví a snad trochu porozumí tomu, čemu dosud nerozuměl. A v cizím prostředí je vždy třeba míti průvodce.
Z téhle knihy jsem byl úplně nadšený. V oblasti výtvarného umění jsem prakticky tabula rasa. Poznám Monu Lisu, Vázu slunečnic, obrazy od Kokoschky a zhruba bych dokázal popsat francouzský impresionismus, který mi z hodin výtvarné výchovy nějak utkvěl, ale to je asi tak vše. A o moderním umění, o tom nemám vůbec žádné potuchy, což mě mrzí. Rozhodl jsem se proto začít touhle knihou a vypadá to, že to vůbec nebyla špatná volba.
Jednak je pojem moderní (výtvarné) umění mnohem širší, než jsem si dokázal představit. Výtvarné umění pro mě totiž vždycky znamenalo plátno. Jak omezený můj pohled byl, jsem se dozvídal na každé stránce Vitvarovy knihy. Mrzí mě, že jsem se na nějakou výstavu nedostal už dříve s poučeným průvodcem, ale to je do značné míry moje chyba, protože jsem zas tolik aktivity nevyvinul a výstavy děl místních umělců v galerii v našem městě můj stereotypní pohled na výtvarné umění jen utvrzovaly.
S trochou humoru a nádechu absurdna mě tak Vitvar provedl při mých prvních krůčcích oblastí moderního umění a namotivoval mě k tomu, abych své znalosti v tomto ohledu prohloubil. Výrazně prohloubil.
Úžasná kniha. Už protože přibližuje něco tak dneska v malém kruhu jako umění mase a navíc velice líbivou a hezkou formou. Pasáže jsou kuriózní a autor je podává dobrým stylem. Nicméně důvod proč dávám vyšší číslo i z mojí perspektivy je hlavně ten, že mě to utvrzuje v nějakém mém názoru na umění a její princip svobody a ukazuje jako umění něco, co jsem ani já sám ho jako nebral. V tomto úhlu pohledu pro mě silně inspirující kniha.
Velmi čtivá kniha o výtvarném umění, která čtenáři poskytne mnoho zajímavých informací a faktů. Obsahuje 7 kapitol, které jsou velmi dobře uspořádané. Porozumět výtvarnému umění není snadná disciplína a současné moderní umění je opravdu velký oříšek. Pokud má ale člověk zájem umění alespoň trochu porozumět, tato publikace je skvělý začátek. Nemusíte o umění vědět mnoho (vlastně o něm nemusíte vědět vůbec nic), abyste si čtení užili a zároveň se něco dozvěděli.
Opravdu skvělá kniha, které by se mělo dostat větší pozornosti.
Kniha tak čtivá že jsem kvůli ní odložil detektivku. Je tu popsána spousta uměleckých událostí a to velmi erudovaně, v souvislostech a přitom i korektně. Není to četba jen pro milovníky umění ale i pro každého, kdo tu a tam zavadí o kulturu, sociologii a všelijaké společenské stereotypy. Je to dobrodružství. Klobouk smekám za příkladné a inspirativní přiblížení umění českého.
Autor o knize hovoří i jako host Lucie Výborné, je to na jutjup (díky tomu jsem asi na dva večery zcela propadl Milanu Grygarovi)
Nelíbí se mi všechno, co se v moderním umění děje, ale tyto souvislosti mu dávají smysl a opodstatnění.
Jo a víte co se tam píše o milovnících Ivy Hüttnerové a o víkendových krajinkářích? Vůbec nic (smích z publika)
P.S. kdybych měl na výběr schopnost odvážit se úplně otevřít svoje nitro i za cenu posměchu, nebo schopnost prodat sběrateli pytlík elektroodpadu za děsnou raketu, nebo schopnost namalovat hezky sedící dívku, tak bych si to třetí nevybral.
Mě kniha velmi zaujala. Bavilo mě podívat se pod pokličku českému výtvarnému umění i celé scéně.
Kdo by od autora čekal vysvětlení, proč rozestlaná postel v galerii je umění, nedočká se. Autor zastává institucionální pojetí umění a chápe tak každý předmet (či akci) vystavený (nejen) v galerii (respektive za takový označený tvůrcem, kurátorem či galeristou) automaticky za umění. (Odstrašující ukázka výroby takového "umění" je zachycena v dokumentu Zkouška umění). Myslím však, že jistá dávka skepse k takovým projevům je na místě. Kniha se kromě popisu skutečných kuriozit, věnuje také umění (namátkou Kubišta, Gebauer, Nepraš), které nebylo ve své době akceptováno - geneze jejich vzniku, znovuobjevení, či zničení (někdy i samotným tvůrcem).
Tohle mě přišlo jako vážně vážně hodně dobrá kniha. Přečteno s chutí od začátku do konce.
Nejen, že viditelně splnila svůj účel, protože mě dokázala smířit se současným uměním, pro které mám většinou slova pohrdání. Ale odhalila strašnou spoustu zajímavých informací o umění vůbec a to nejen o tom současném.
Kniha zdaleka není jenom o tom, proč i rozházená postel může být uměním (a nemá se uklízet), ale také o všech peripetiích, které umění během historie prožívalo a příbězích, které stály za díly která nám připadaly nebo i připadají kontroverzní.
Takže až půjdu příště do galerie a uvidím tam kupu štěrku, nebudu si říkat cosi o nafrněný uměleckých idiotech, ale budu spíš přemýšlet, co tím chtěl autor říct.
Velmi hutná, ale zároveň velmi čtivá kniha. Každá stránka vás něčím inspiruje a obohatí. Střídají se pasáže nasírací (Knížák) až dojemné (Kateřina Šedá). Můžu dát 6 hvězdiček?
Zajímavá a inspirativní kniha, která určitě pomáhá (nejen) současnému a (nejen) výtvarnému umění lépe rozumět. Autor se v knize hodně zaměřuje na společenskou roli umění, kterou, jak z knihy vyplývá, považuje za velmi důležitou a nezastupitelnou. A to jak neústupností vůči falešným a pokřiveným nárokům, pravidlům a omezením, tak také díky otevírání, zdůrazňování, formulování, vyslovování a ztvárňování témat a traumat, která skryta a neřešena mohou společnost poškozovat a bránit jejímu zdravému vývoji.
Štítky knihy
postmoderna umění galerie výstavy a veletrhy pop art
Autorovy další knížky
2021 | Umění, kterému nikdo nerozumí: Historky z podsvětí výtvarné kultury |
2017 | David Černý – Fifty Licks |
2021 | Je to jízda: O svobodě na kole ve městě i krajině |
2012 | Antonín Vitvar – 20 let na Jawě a Nortonu |
2020 | Jen jsme šli kolem |
Na umění je krásné to, jak ho každý vidí jinak. A pokud se někomu něco líbí, víc to řekne něco o nich, než o dílu samotném. Prim tu hraje skupinové myšlení a hlavně příběh - asi proto se denně tvoří fronty u Mony Lisy (ruku na srdce, kdo by si jinak Lisu vystavil doma)
Kniha Umění, kterému nikdo nerozumí je takovým hezkým a velmi čtivým úvodem obzvlášť pro ty z nás, které žádné emoce při koukání se na obraz a sochy necítí. Spousta bizarních historek, které jsou však nabalené na mnohem hlubší příběhy společnosti. Čtivé velmi.