Umění protestu
Filip Pospíšil
Protestní aktivity u nás i ve světě sílí. Tato skutečnost je natolik zjevná, že se ji neodvažují popírat ani ti, kdo soudí, že důvod protestovat zanikl s rokem 1989. Occupy Wall Street, M15/Indignados, protesty v Rusku, arabské i evropské jaro – to je jen několik příkladů za všechny. Česká občanská společnost však přesto zůstává při obraně svých zájmů poněkud laxní a skeptická. Z tradiční pasivity by ji mohl pomoci vyburcovat sborník esejů, rozhovorů a návodů Umění protestu, který v sobě spojuje teoretickou reflexi naléhavých společenských jevů s praktickými radami a zkušenostmi angažovaných jednotlivců, dlouhodobě propojujících umělecké a politické aktivity ve veřejném prostoru. Jde o první publikaci tohoto druhu v češtině. Humor přítomen.... celý text
Přidat komentář
Skvělá publikace pojednávající o novodobých protivládních protestech, jak z teoretického, tak i praktického úhlu pohledu.
Sociologické studie věnující se mobilizaci občanů jsou často nezáživné traktáty, plné odborných pojmů. Filip Pospíšil však společně s Rubatem dokázal vytvořit takovou kompilaci textů, která zaujme i laickou veřejnost. Nechybí tak teoretický úvod, shrnutí protestních aktivit v ČR do roku 2013, rozhovory s aktivisty i určitá "kuchařka", která velice zajímavě radí, jak podrývat stát, balamutit policii a obcházet zákony.
Že byla publikace podpořena Státním fondem ČR, je už jen nepodstatná připomínka faktu, že kapitalismus dokáže do svých struktur kooptovat už úplně všechno.
Výborná kniha. Obě eseje jsou čtivé a informačně hodnotné a zpovídané osoby pokládám za hodné obdivu i inspirace. Na knize mi vadilo jediné – autor se nevěnuje otázce morální legitimity protestů. Sice nedoporučuje násilí, ale víc se o vhodnosti použitých prostředků nezmiňuje (symbolické šibenice na Václavském náměstí neslouží přímému násilí, přesto jsou morálně problematický prostředek). Nepíše ani o legitimitě šíření zjednodušené verze reality (nebo dokonce dezinformací) při protestech ani o nevhodné míře nátlakovosti protestní akce. A ani o otevřenosti protestujících vyslechnout druhou stranu. Akce, kterých jsem se zúčastnila, byly pokračováním pokusů navázat dialog a sloužily mimo jiné k otevření prostoru pro oboustranný rozhovor. Myslím, že dialogičnost je pro protesty klíčová a že by protestující měli mít odstup od postoje, že jejich verze pravdy je jediná správná a hodná artikulace.