Umina verze
Emil Hakl (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/502313/umina-verze-JIb-502313.png
4
199
199
Protagonistou originálního Haklova románu je zpočátku jeho typický hrdina - osamělý muž středního věku, proplouvající životem s víceméně smířenou rezignací. Dokud ho náhoda, zatoulaný pes a jeden postarší podivín nepřivede k osudovému vynálezu - prototypu umělé ženy. Muž, označovaný jako Ef, má být tím, kdo umělé stvoření, pojmenované Uma, probudí k životu a seznámí se světem... Od té chvíle se rozvíjí vztah mezi Ef a Umou, který je přes ženinu umělost zcela opravdový a křehký. Zaznívá tu obměna klasického sci-fi námětu soužití lidí a robotů, ale i regulérní milostně-psychologické téma, fantastickou okolností jen ozvláštněné a zostřené. V otázkách a odpovědích, jimiž se Uma učí orientovat ve světě, znějí obecnější společenská témata a problémy. V pěti kapitolách Hakl postmoderně střídá formy vyprávění a úhly pohledu a dopřeje čtenáři i dramatickou zápletku. (v Městské knihovně Praha 2. elektronické vydání)... celý text
Přidat komentář
S Emilem Haklem jsem se ještě nesetkal, takže tahle kniha byla to první, co jsem od autora četl. Četlo se to hezky, ale z nějakého důvodu nemůžu říct, že by se mi kniha líbila. Buď je to stylem psaní, který je velmi autentický, nebo tím, že jsem děj (hlavně jeho konec) moc nepochopil. Ať tak či tak, knihu hodnotím neutrálně.
Prvé stretnutie s Haklom. Som spokojný, prvých pár strán som sa zžíval s autorovým rukopisom, potom už mi pripadal celkom prirodzený. Veľmi zaujímavý príbeh o umelej inteligencii, o osamelosti, o láske, hľadaní a strácaní, o zmysle....Oddá sa nad tým zamyslieť.
Hakla jsem vždycky měl rád, ale tahle mi nesedla. A ještě nevím proč. Až na to přijdu, tak to sem napíšu.
První kniha od Hakla a rozhodně ne poslední. Slyšela jsem to v audioverzi s Davidem Novotným (excelentní přednes, leč prvních pár kapitol jsem ho musela zpomalit, jak byl rozjetej) a J. Strykové. Výborné, doporučuji.
(SPOILER) Přirozený a civilní, a tak i nebývale věrohodný pohled na humanoidy mezi námi. Na Hakla jsem si brousila zuby už pěkných pár let. Chvíli to sice trvalo, ale první seznámení s jeho tvorbou mě bezesporu zaujalo a potěšilo, i když milostný román jsem opravdu nečekala. Zejména když se kapitoly jmenují Subverze, Konverze nebo Reverze. Pohled na vztah Efa a Umy z obou stran dodává příběhu na dynamice, pohyb po známých místech pak důvěrnosti. Hakl nadto vkládá do příběhu nečekanou poetiku a robotce Umě ještě nečekanější emoce, ambice a lidské schopnosti. Ve vzájemném dialogu Františka s Umou pak zaznívá celá řada hlubokých témat, která jsou v kontextu umělé inteligence o to pikantnější i závažnější. Hakl přitom komplikuje nejen vzájemný vztah, ale i jejich společný vztah, když do něj vstupuje alias dr. Frankenstein. Promyšlený příběh na nepochybně stále aktuálnější téma. Pro mne nečekaně zajímavý literární zážitek.
Jak by vypadalo soužití s UM(ělou žen)OU? Knihu jsem poslouchal jako audio.
Parádní a originální przibeh. Děj je vyprávěn chvíli hlavním lidským aktérem, chvíli UMOU, což přidává na dynamičnosti příběhu. V prostřed audioknihy jsem si uvědomil, že jsem si UMU sám velmi oblíbil a propadl vztahu s ní. Ona je prostě boží :-) Závěr a celkové vyznění příběhu mě nadchlo, už jsem audioknihu slyšel dvakrát. interpretace skvělá. Tohle audio je přesně můj šálek kávy.
Příjemná nevšední lovestory - Frankensteinovská variace z dnešní Prahy.
Zajímavý vypravěčský styl, který je formálně úsporný, dokáže ale vytvářet velmi živé obrazy - dokonce i s chutěmi a vůněmi.
Jelikož žiju v oblasti, do níž je příběh lokalizován, bylo to pro mne o to intenzivnější.
Konec mi na jednu stranu přišel trochu bez nápadu - na druhou stranu si neumím představit jiný.
Vlastně mě překvapilo, že takový sci-fi námět může v ryze českých reáliích takto dobře fungovat.
Hakl má zajímavý jazyk, až takový minimalistický, kniha se dobře čte, jejím úkolem je zřejmě jen pobavit, což se povedlo.
Z tohoto syrového románu Emila Hakla mi běhal mráz po zádech. Bezútěšné prostředí a obrovská touha po vztahu - to jsou nejvýraznější linie společensko-kritického příběhu, který děsí svou autentičností.
Haklův příběh o uměle stvořené ženě je čímsi na pomezí společensko-kritického románu, science fiction, zvláštní love story a nadreálného příběhu místy připomínajícího estetiku próz Jiřího Kratochvila. Zní to jako zvláštní kombinace, ale výsledkem je nesmírně čtivě napsaná próza, v níž se pod zdánlivě jednoduchým příběhem ukrývají mnohem komplexnější témata. Nebudu prozrazovat nic o příběhu, snad jen to, že jeho konec je od určité doby předvídatelný, což ovšem nevadí, ba paradoxně právě naopak: Tady totiž autor hraje na emoce a nečiní tak lacině, spíš rafinovaně a umě, jako málokdo druhý. Tleskám!
Jsem z toho nějak zmatený. Žádný Bondy s jeho Útěchou z ontologie, že nás - lidstvo - přežije něco schopnějšího. Žádný Čapek s RUR, kdy nový cit dá vznik novému lidstvu. A přeci je tam to, že láska všechno přežije. Nebo ne?
Obrovské plus za grafické pojetí, ale nebylo to tady taky v Urbanově Závěrce a Urbo Kune?
Tak to budu muset za pár let zkusit znovu.
Vytříbený jazyk, famózní imaginace, neskutečný flow.
Často poslouchám knížky o fous rychleji, než byly nahrány. Když ze sebe ale David Novotný začal sypat Haklova slova, chvilku jsem si pohrával s myšlenkou o něco jejich tok zpomalit. Rozhodně nejde o kritiku přednesu, spíš o mou snahu zachytit veškerou barvitost, co se v Umině verzi schovává.
Především v její první polovině je spád příběhu obrovský, zvraty nečekané, odbočky hravé, nápadité. Když se na jevišti objeví Uma, přijdou chvíle, které se za mě na úkor čtivosti příliš babrají v pocitech, ale to je samozřejmě ryze subjektivní. Konce jsou obecně těžké, ale tady mi konce přišlo vyleženě škoda – těžko říct, zda se tím autor snažil sdělit, že ve skutečnosti se nikdy nic neuzavře, anebo prostě nevěděl kudy kam.
Každopádně už se těším na dalšího Hakla.
Poetická sci-fi novelka, odehrávající se v kulisách Prahy. Pro mě však žádná novinka a vlastně docela nuda kvůli nevyužitému potenciálu, jelikož Emil Hakl nepředvádí nic, co bych v různých obměnách nečetl jinde a to i v rozsahu povídky. Co přitom přineslo asi nejvíc zklamání, byla změna úhlů pohledu, kdy si v polovině románu vypravěči prohodí role, protože kromě lepšího pochopení Umina vnímání světa a pozastavení se nad společenskými paradoxy - což se v obou případech dalo čekat - to nemělo dalšího významu.
Ačkoliv chápu autorův tvůrčí úmysl, jeho hrdinové mi přišli natolik atypičtí, že jsem to s realitou nedokázal moc srovnávat. Zůstalo tak pro mě záhadou, zdali chtěl vyprávět příběh s přesahem (pak mi ten přesah chyběl) nebo jen takovou prozaickou hříčku (to mi zas chyběla výraznější nadsázka). Stylisticky ovšem zajímavé, žádné literární kudrlinky, ale strohý jazyk moderní doby, který perfektně vystihuje prostředí i náladu. Pouze občas zbytečně popisující naprosto nepodstatné věci.
Zvláštní kniha od začátku až do konce. Po celkem děsivém úvodu s bezdomovci přichází panoptikum postav a jedna umělá Uma k tomu. Nejvíc se mi líbila právě kapitola Umina verze, která dala název celé knize a ve které se na dosavadní děj podíváme robotíma očima. A i v obecnější rovině Uma svými otázkami a vnímáním nastavuje našemu světu zajímavé zrcadlo. Na rozdíl od jiných čtenářů se mi nelíbily v knize fotografie, nebo lépe - přišly mi tam navíc. Ráda si o postavách udělám obrázek sama a nenechám si vnutit cizí představu.
Moje první zkušenost s Haklem, a veskrze pozitivní.
Z anotace knihy jsem moc nadšený nebyl, protože míchat žánr sci-fi s náhlým citovým vzplanutím se nezdálo jako můj šálek čaje. Ale už začátek mě opravdu navnadil a vtáhl do atmosféry červencové Prahy a jejích periferií, zřejmě zejména díky syrovému a naturalistickému popisu, takže jsem knihu přečetl najednou. Doufal jsem, že si Ef v garáži nestaví roboženu, protože by mi to, vzhledem k tomu, jak ho Hakl vykreslil, nedávalo vůbec smysl. Naštěstí to tak nebylo.
Atmosféra obestřená tajemnem, kde si nikdo není ničím jistý, se mi moc líbila, stejně jako časté nahrávky Umy Františkovi na filosofickou smeč a stejně jako závěr (opravdu nemám rád, když autor neponechá na čtenářově interpretaci ani kousek a vše explicitně vysvětlí, což k mé radosti Hakl nedělá).
V souhrnu byla Umina verze zajímavá kniha s velmi pěkným vizuálním provedením, která občas nenuceně nadhodila téma k zamyšlení, a navíc od českého autora. Těm fandím, proto přidávám i pátou hvězdu, ač bych jinak hodnotil čtyřmi.
"'Sítě jsou plné subjektivního kníkání - jak by to mohlo někomu škodit?'
'Ztrácíte schopnost rozlišovat, neumíte komunikovat jinak než takhle: Já - já - já! Jste ve stavu nejvyššího ohrožení a neumíte se bránit. Skončíte, ani nebudete vědět jak.'"
zezačátku pomalé, trochu nudné, ale pak se to začne rozjíždět velmi zajímavým směrem... moje prvotina od tohoto autora, a i přes velmi specifický způsob psaní musím říct, že to má něco do sebe..
Když si jednoho dne Ef zabouchne dveře, náhle a nečekaným směrem, se věci dají do pohybu … jste vtaženi do téměř detektivního příběhu odehrávajícího se v „Haklově realitě“ – v ní se totiž odehrávají asi všechny autorovy příběhy (alespoň z těch, co už jsem četla, všechny). Najednou prostě stojíte na pražské periferii, cítíte nevyvezený odpad z přetékajících popelnic uprostřed parného letního dne, pach moči a zvratků z rohu boudy – hospody té poslední cenové kategorie a o každém, koho potkáte, můžete rovnou říct podivná či podezřelá „existence“… až potud můžete říct, ten starý, známý a stále stejný!, Hakl, dobře identifikovatelný ve své přímočarosti a naprostému naturalismu v popisech všeho.
Do výše uvedeného prostředí pak bez problému zapadne i Ef, osamělý, rezignovaný muž, nejspíš prožívající počínající krizi středního věku, tudíž bez vztahu, unášený životem jen tak nazdařbůh, který ovšem najednou potká, to, co nečekal – lásku, a to je, jistě mi dáte za pravdu, velmi silná emoce, takže, právě teď přijde to zákonitě očekávané … JENŽE.
Najednou je totiž všechno trochu jinak, a taky JINÉ! … stále je to ten známý Hakl, ale přitom i jiný … tím svým drsným, místy sprostým, a naturalisticky přímočarým způsobem totiž hovoří o citu, jako je LÁSKA, navíc, do příběhu velmi prostě, jednoduše, a naprosto přirozeně, vklouzne sci-fi prvek, který mu vyloženě „sedí“, přestože se příběh stále odehrává ve stejných, výše uvedených kulisách, vnímáte ho najednou trochu jinak, je to poloha, asi bych řekla, „měkčí“, je totiž poznamenaná, a to úplně navzdory právě se rodícímu čistě „technickému“ stavu: člověk – robot, probuzenými … emocemi. Uma (krásná žena, ale taky stvořená umělá inteligence) se totiž snaží pochopit svět a Ef … ten se zas snaží zprostředkovat jí svět tak, jak ho vidí on.
Emil Hakl překvapil … originální a neotřelou představou Umy - krásné, po fyzické stránce dokonalé, umělé inteligence, snažící se pochopit náš svět, a v něm pak především to, čemu říkáme emoce, tedy, náš způsob života v něm.
Jeho představa mě bavila, ale nejen to, nabídla i dost námětů k zamyšlení (nad světem, ke kterému spějeme? … já tedy stále doufám, že ne :-)) … v téhle tvrdě přímočaré a přitom celkem do hloubky jdoucí, filozofické, poloze by měl pan Hakl setrvat – pak je to totiž vážně dobré :-).
Autorovy další knížky
| 2001 |  Konec světa |
| 2008 | O rodičích a dětech |
| 2013 | Skutečná událost |
| 2016 | Umina verze |
| 2014 | Hovězí kostky |
To je takový Haklovský standard, rozhodně to není jeho nejlepší dílo, ale ani nejhorší, spíš takový slabší průměr. Ty změny ve formě vypravěče z ich formy na du formu jsou zbytečné, když se neustále jedná o hledisko protagonisty. Prostřední kapitola - Umina verze - hodně slabá. Hakl dokázal, že neumí napsat ženskou postavu. Za pokus to ale stálo.
Námět neoriginální.