Umíráme každý den: Pouť potulného mnicha bardy žití a umírání
Yongey Mingyur Rinpoche , Helen Tworkov
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/457454/bmid_umirame-kazdy-den-pout-potulneho-mn-icr-457454.jpg
5
48
48
V šestatřiceti letech byl Yongey Mingyur Rinpočhe (nar. 1975) vycházející zářivou hvězdou mezi tibetskými mistry své generace a respektovaným opatem tří klášterů. Napsal několik bestsellerů, které hltali především západní sympatizanti stále populárnějšího tibetského buddhismu. Indičtí guruové a tibetští učitelé bývají na Západě nekriticky idealizováni, a z krásných slov Mingyura Rinpočheho mnozí bezesporu usoudili, že je vysoce realizovanou duchovní bytostí. Jenže Mingyur Rinpočhe se rozhodl sám sebe konfrontovat s realitou, a stejně jako Buddha před dvěma a půl tisíci lety opustil v noci a potají zázemí pohodlného života a bez prostředků odešel do bezdomoví vstříc nemilosrdné samsáře. Okamžitě byl postaven před skutečnost, že ho ani celoživotní studium buddhistické teorie a meditační praxe nepřipravily na pobyt se špinavými spolucestujícími v přecpaném vlaku. Zjistil, že je příliš připoután ke své identitě buddhistického mnicha, aby dokázal svléknout své roucho nebo nocovat na holé zemi. Rychle mu ale došly peníze, takže nezbylo než doopravdy žít jako potulný žebrák. Poměrně brzy smrtelně onemocněl po otravě jídlem – a jeho pouť dospěla k překvapivému vyústění. Dosavadním meditačním výcvikem byl teoreticky připraven na setkání se smrtí a náhle měl příležitost svou přípravu reálně prověřit. Předpisy buddhistickým mnichům zakazují referovat o jejich duchovní úrovni i vlastních zkušenostech. Tváří v tvář smrti se ale Mingyur Rinpočhe rozhodl své zážitky, použité meditační postupy i zcela osobní duchovní prožitky téměř deníkovou formou zveřejnit. Můžeme se tedy v jistém smyslu poprvé v dějinách buddhismu seznámit s přímým osobním svědectvím vysoce respektovaného mnicha, a to bez iluzí a bez cenzury. To dělá z této knihy zcela výjimečnou událost.... celý text
Duchovní literatura
Vydáno: 2020 , DharmaGaiaOriginální název:
In Love with the World. A Monk's Journey Through the Bardos of Living and Dying, 2019
více info...
Přidat komentář
Na doporučení jsme s kamarádkou přečetly tuto knihu a osobně si myslím, že takovou zkušeností, jakou prošel YMR (zřejmě podle vzoru Siddhárty) by měl projít každý vládce, panovník, král či politik. Pak by mnohá jejich rozhodnutí nejspíš vypadala trochu jinak.
Líbí se mi tyto věty:
Nejdražším pokladem bylo mé vzácné lidské zrození. Bez ohledu na to, je-li tělo zdravé či nemocné, skýtá pořád příležitost duchovního probuzení. Copak by se nějaké bohatství mohlo někdy rovnat tomu, že si toto uvědomuji?
Môj známy mi raz povedal, že ak chcem zistiť, či mi moja meditačná prax funguje, mám ísť meditovať na Václavák.
Autorov "Václavák" boli špinavé indické ulice, zavšivení spolucestujúci vo vlaku a zvyšky jedla, ktoré si musel vyžobrať. Svojim spôsobom rozmaznaný vždy dohladka oholený opát, ktorý mal neustále za zadkom nejakého asistenta a odmala s ním zaobchádzali ako s najvzácnejšou kvetinou sa rozhodol konfrontovať svoju meditačnú prax s tvrdou realitou a výsledky sú zaujímavé. Zlom nastáva, keď mu dôjdu peniaze a musí žobrať a spať na ulici.
Príbeh autora je prepojený s výkladom buddhistickej praxe a spomienkami na jeho rodinu a učiteľov.
Obálka knihy je však zavádzajúca. Po otvorení si človek všimne, že YMR je iba spoluautor, nie autor. Taktiež nerozumiem tomu, prečo knihu s názvom In Love with the World preložili ako Umíráme každý den. Áno, je to jedna z nosných myšlienok knihy, ale zmena názvu kompletne zmení jej vyznenie.
Inak, indické nemocnice (aspoň tá, kde ležal autor) sú vážne hnus.
Jsem neobyčejně vděčný za tuto knihu, která byla pro mě velice poutavá. Kolik je knih popisující útěk praktikujícího budhisty do svatého bezdomoví? A kolik je knih, které jsou autobiografické. Je to asi tím, že budhisté mají zakázáno zveřejnovat své životní zážitky, jak bylo napsáno v této knize. Proto je tato kniha opravdu vyjmečná a já se k ní budu vracet.
Chtělo to trochu trpělivosti. Strašně jsem se těšil na tu konfrontaci buddhistické teorie s drsnou realitou života a zpočátku mi přišlo, že se ctihodný tulku příliš nechává unášet rolí učitele a po každé drobné příhodě na jeho cestě za bezdomovím následuje sáhodlouhý výklad buddhistické nauky. Jistě, chápal jsem dobře, že pro svým způsobem rozmazleného opata byla cesta špinavým vlakem a přespávání v nádražní ubytovně větším šokem než pro chudého Inda zvyklého na takové životní podmínky. Také výklad nauky tibetského buddhismu na konkrétních příkladech ze života - ať už v kontextu jeho současné pouti nebo v rámci vzpomínek na vlastní minulé zážitky - rozhodně nebyl bez zajímavosti. Ale stejně jsem měl pořád trochu pocit člověka, který si šel koupit vafli se zmrzlinou a dostal sušenky :-D
To se naprosto radikálně změnilo v momentě, kdy mnichovi došly peníze a náhle ztratil i poslední opory. Tehdy příběh začal být opravdu silný - silný, drsný a krásný. A zároveň transformující do té míry, do jaké ho člověk dokáže přijímat s otevřeným srdcem. Nakonec se tedy přidávám k zástupu spokojených čtenářů a rozhodně doporučuji k přečtení absolutně každému, ať již se zajímá o buddhismus či nikoliv.
Skvělá knížka, už se těším až se k ní za nějaký čas vrátím znovu a přečtu si ji pomaleji. Definitivně ji zařadím mezi knížky, ke kterým stojí za to se vrátit. Má v sobě několik rovin a pokud člověka aspoň trochu zajímá co se stane, když opustíme svoje "jistoty", jak se s tím vypořádat a jak se k "nejistotě" postavit, tak je tahle knížka úžasná příležitost. Tibetský budhismus a jeho principy tak jak je prezentuje Y.M.R. jsou skvěle a srozumitelně podány.
Moje první setkání a seznámení s Y.M.R.
Skrze vyprávění o přípravě, rozhodnutí a následně uskutečnění svého odchodu ze zajetých životních kolejí a jistoty zabezpečeného komfortu nám Y.M.R. postupně a v různých souvislostech předává základy Buddhova učení, inspirativní příklady ze života jeho či dalších duchovních mistrů, včetně několika způsobů meditační praxe a jejího využití. Postupně nás přivede až do zhruba druhé poloviny knihy, k jejímu stěžejnímu tématu - umírání a smrti. A nabízí možnosti a způsoby jak ji vidět a rozumět, a také svou osobní zkušenost jak ji otevřeně a přirozeně přijmout.
Kniha je psaná velmi čtivě, je velmi srozumitelná, obzvlášť v našich končinách občerstvující, přiměřené koncentrovaná, vstřícná ale nepodbízivá, a hlavně a zejména velmi poctivá.
Na osobním příběhu nenásilnou formou prezentovány pricipy tibetského buddhismu, se zvláštním důrazem na pomíjivost. Dobrá knížka ...
Odchod do bezdomoví jako ústřední bod meditační praxe.
I když jsem od knihy očekával něco jiného, totiž putování a bezdomovectví rinpočheho, následujícího příkladu Buddhy Šakjamuniho, dostalo se mi ujištění, že i mistr meditace se musí sklonit před okolnostmi a že i jemu trvá, než opět najde "pevný" bod své mysli.
A co si z knihy odnáším jako hlavní poučení? Že má smysl odcházet a že má smysl začínat... stále znovu a znovu...
Borec! Má mé sympatie, a to ne jen proto, že jsme stejně staří...
Doufám jen, že na něj nepraskne nějaká pikantní sexuální historka ze zákulisí. Jako se to dnes děje spoustě takzvaných ,,duchovních mistrů".
90%
Respektovaný opat, někdo, kdo si už vybudoval renomé jako mistr tibetského budhismu, se tu přiznává k obavám, pochybnostem, zmatkům, které mu přinesla jeho výprava do bezdomoví. Zažíval pro něj převratné a nové situace, které ho vyváděly z míry a velmi upřímně a nepřikrášleně nám o tom vypráví. Bylo pro mě uklidňující se dočíst, že pokud mě osobně něco vykolejí, není to vlastně zas taková ostuda. Vždyť přechodně vykolejený byl i MR a to se celý život věnuje meditaci a duchovním cvičením. Silným tématem knihy je smrt, tedy něco, co je v západní civilizaci naprosté tabu. Smrt není nahlížena jen jako konec našeho fyzického těla (smrt v tom smyslu, jak ji vnímá naše kultura), ale i jako každodenní změna našeho já – zkušenosti nás mění a staré já tak pokaždé zemře a na jeho místo nastoupí nové a i to je pomíjivé.
Vážně mě překvapilo, jak dobře je to napsané. Asi díky spoluautorce, která na obálce není uvedená. (Uvnitř ano.) Text je totiž naprosto perfektní. Na tom se určitě bude podílet i dobrá česká redakce a překlad.
Tohle se v duchovní literatuře moc nevidí. Jiné knihy třeba přináší užitečné myšlenky, ale po literární stránce je to bída. Ať už ze strany autora či redakce. Někdo neumí dobře psát a někdy to zas působí, že práce redaktora chybí úplně.
Tady je kvalitní jak forma, tak obsah. Prolíná se zde jak popis putování, tak osobní zkušenosti a výklad buddhistického učení. I přes to střídání se to dobře čte a není problém sledovat myšlenkovou nit autora.
Trochu matoucí je podnadpis. K nějakému putování moc nedojde. V první polovině knihy totiž uběhnou jen tři dny. A druhá obsahuje jen pár týdnů. Ze čtyř let bezdomoví se celá kniha věnuje jen úplnému začátku.
Z toho vytřískal Mingyur úplné maximum. Popisuje jak se vydal na cestu a komentuje snad každé hnutí mysli. Na začátku často mluví o lpění. Ani pro buddhistického mnicha to nebylo jednoduché. Co potom my?
Mingyur Rinpočhe, opat několika klášterů, učitel tibetského buddhismu a pokročilý praktikující se rozhodl vydat se do bezdomoví jako slavní mistři jeho linie. A zároveň ověřit svou vlastní praxi tím, že se stane žebravým jogínem.
Cestopisné to není. Pár cest vlakem. Návštěva několika míst v Indii. Děj to taky moc nemá. Mingyur komentuje překážky, které musel překonat, aby se z něj stal sádhu. Vše se nakonec vyhrotí smrtelným onemocněním.
Poslední část knihy se tak věnuje hodně smrti. Celé je to vlastně taková dost dlouhá buddhistická přednáška, která nemá žádnou osnovu, ale výklad je podřízen tomu, co zrovna prožíval. Je to spíš volný tok myšlenek.
I tady se mihnou čtyři pravdy, život Buddhy, různé meditační techniky, autorovy vzpomínky na jeho učitele. Nevýhoda tak je, že se v knize hůř orientuje. Svou kapitolu má snad jen téma spánku a snění.
Takže na souvislé čtení úplně super. Jen je to dost hutné, takže už od začátku jsem cítil potřebu si to co nejdřív přečíst znovu. Všem zájemcům o buddhismus doporučuju. 90%
Kniha uznávaného tibetského mistra a opata tří klášterů Yongey Mingyura Rinpočhe popisuje prvních několik týdnů jeho odchodu, či lépe řečeno útěku do ústraní, dokonce do bezdomoví. Jedné noci tajně opustil svůj klášter Tergar v severoindické Bódhgaji, jehož byl věhlasným opatem, aniž by komukoliv předem oznámil, že hodlá zmizet na několik let, aby se po vzoru Buddhy Šákjamuni zřekl svého dosavadního života a ověřil si, zda jeho celoživotní výcvik, postoje, návyky a probuzené vědomí obstojí v tvrdých podmínkách indických ulic. Vinou zkaženého jídla, které vyžebral, se ocitl na samotném prahu smrti a z této hraniční zkušenosti si přinesl osvícení.
Ačkoliv mi způsob vyprávění tibetského buddhistického mistra není blízký, o mnoha popisovaných věcech nemám šajnu a něco z buddhistické nauky mi bylo zcela nesrozumitelné (třeba bardo takovosti nebo šamatha), oceňuji autorovu upřímnost, opravdovost, autenticitu a skromnost. Zaujalo mě motto knihy, které zní: NECH TO PROSTĚ JEN TAK BÝT a mnoho dalších myšlenek, z nichž některé vypisuji:
„Naše problémy nepotřebují k vyřešení nějakou vnější sílu.
---
Když se člověk snaží přivést zpátky svou mysl ztracenou v tenatech smyslových objektů nebo řešení problémů, neznamená to, že by mysl zmizela nebo zemřela. Přesně naopak. Pokud člověk vyvede mysl z jejího zaujetí nekonečnými sériemi různorodých objektů, myšlenek či problémů, tak ji rozšíří: učiní ji nezměrnou, průzračnou a nepředstavitelnou.
---
A tak jsem nakonec objevil jediný spolehlivý zdroj vysvobození z utrpení: člověk se nesmí snažit se jej zbavit. Kritický vhled mi přinesla kontemplace o pomíjivosti.
---
Začalo mi připadat, že problémy, které trápí obyvatele moderního světa na vrcholu jejich rodinných a pracovních životů, jsou vlastně tytéž, které řeší na sklonku života lidé na celém světě: neschopnost přijmout zákon pomíjivosti, lpění na tom, co nemohou mít, a neschopnost nechat věci prostě jen tak být.
---
Neprosazujeme silou svá očekávání, neevokujeme možnosti, co by se mohlo a mělo stát, nejednáme vychytrale a nejsme podezřívaví, neděláme z komárů velbloudy a nepopíráme existenci nepříjemných věcí.
---
Schopnost přijímat věci tak, jak jsou, a pasivita jsou dva úplně rozdílné stavy mysli. Je důležité chápat rozdíl, zvláště v případech, kdy lidé házejí všechny termíny jako nenásilí, mír pasivní resistence a pasivita do jednoho pytle. Dokonce i někteří buddhisté si myslí, že jediný způsob, jak čelit nebezpečí, je ulehnout na koleje. Skutečná schopnost přijímat věci tak, jak jsou, vyžaduje otevřenou mysl, člověka schopného zkoumat cokoliv, co vyvstává. Není to věc, která by se dala naprogramovat. Přesně naopak, nezbytně totiž vyžaduje, aby člověk přistupoval ke světu svobodně a dokázal si ve všech situacích udržet čerstvou mysl. Vyžaduje se schopnost akceptovat nejistotu. Schopnost přijímat věci tak, jak jsou, způsobuje, že namísto toho, aby naše rozhodování omezovaly mechanické myšlenkové vzorce, vyvstane v naší mysli moudrý a objektivní úsudek.
---
Bdělé vědomí si můžete představit také jako penzion. Projdou jím všechny druhy pocestných – vjemy, emoce, všechno. A všichni jsou vítaní. Bez výjimky. Občas některý pocestný vyvolá problémy, které vyžadují speciální druh pomoci.
---
Pomalu jsem všechny smyslové vjemy ubytoval v penzionu svého bdělého vědomí. Vzdal jsem se jakéhokoliv vzdoru, vzdal jsem se negativity a pokusil jsem se spočinout v pocitu, že jsem nicotný, nemilovaný a k ničemu. A přenesl jsem pocity do mysli – do velké mysli bdělého vědomí, kde se nicotnými staly ony samy. Penzion mé mysli, mého bdělého vědomí do sebe pojal pocity, depresi, bezútěšnost a stal se mnohem větším než všechny vjemy dohromady, umenšoval jejich působení a měnil svůj vztah k nim.
---
Individualizovaný prostor je jako prázdný šálek. Prostor je uvnitř šálku, ale není jeho součástí. Když se šálek rozbije, prostor doposud zadržovaný uvnitř se spojí s neohraničeným prostorem, který není nijak a ničím omezený.
---
Je-li pro mě lepší být nemocný,
kéž mám sílu být nemocný.
Je-li pro mě lepší se uzdravit,
kéž mám sílu se uzdravit.
Je-li pro mě lepší umřít,
kéž mám sílu umřít.
---
Mimo jakoukoliv pochybnost jsem věděl, že zářivá prázdnota je v každém z nás. Nacházíme se v tomto stavu, když mluvíme, kráčíme a myslíme. Ať jsme zdraví, či nemocní, bohatí, nebo chudí. Neumíme rozpoznat vzácný poklad, který máme. Ve skutečnosti umíráme neustále. Naše mysl nám však neumožní to poznat. Nemůžeme se znovuzrodit, pokud si nedovolíme zemřít. Pochopil jsem, že umírání je znovuzrozením. Smrt je život.
---
Všichni společně sníme sen o svém bytí. Umíráme a rodíme se. Vznikáme a vznikáme. Neustále vznikáme.“