Uprchlík kříží svou stopu

20.07.2022

Nedá se říct, že by se tato kniha četla vyloženě lehce - je tu spousta odboček od děje, složitějších úvah a děj navíc neplyne vůbec chronologicky. Pro lidi z našich společenských poměrů je tato kniha ale velice zajímavou sondou do naprosto jiné mentality - ano, Skandinávie se už změnila, ale tato maloměstská omezenost do jisté míry přetrvává pořád. Nazval bych to v podstatě socialismem v praxi, neboť je potlačována veškerá výjimečnost a člověk je trestán za každou svou odlišnost. Hlavní hrdina, Espen Arnakke, tuto skutečnost ze začátku akceptuje a když se proti ní vnitřně vzbouří, je za to tvrdě potrestán.

04.05.2022

Není to lehké čtení, ale to prostředí je skvělé, moře, loď... příběh se pohupuje stejně nečekaně, jako vlny v moři, jako myšlenky hlavní postavy. Do toho je tam špetka dobrodružství. Ale ryze dobrodružství v tom nehledejte. Je to podobné jako s Tenkou červenou linií, to je převážně filozofická agitka, až potom válečný film.

Vypravěč a hlavní hrdina Espen Arnakke se doznává k tomu, že kdysi zabil člověka. Nebyl potrestán zákonem,ale pocit viny ho provází celý život. Příčinou vraždy bylo dětství v maloměstském pekle Jante, kde sebemenší snaha jedince odlišit se od davu byla tvrdě potlačována.
(2008)

18.06.2020

Ty si snad myslíš, že něco znamenáš? Ty si snad myslíš, že jsi lepší než my? Ty si snad myslíš, že na tebe něco nevím?
Velmi atypicky psané dílo, což oceňuji. Nedostane se nám žádného jasného a chronologického příběhu, máme k dispozici pouze útržky, fragmenty myšlenek člověka, který se snaží najít sám sebe. Kniha je jakýsi chaotický zápisník, který slouží ke zkoumání vzpomínek, zejména na dětství, o kterých se Espen domnívá, že vedly k onomu osudnému činu, se kterým se nemohl vyrovnat.
Nejdůležitější ze všeho je tzv. Zákon Jante, který Espena pronásleduje od dětství do dospělosti, který je přímou kritikou maloměšťáckého způsobu myšlení a který je Norům očividně blízký, jelikož se tento pojem z knihy ujal jako fráze (alespoň podle tvrzení wiki). Nicméně vše, o čem Espen píše, je subjektivně zabarvené, i když danou věc podává jako fakt.
Nebudu lhát, knihu jsem četla velice, velice dlouho (cca měsíc a půl), což je u mě opravdu nezvykem. Musela jsem si ji "dávkovat", rozhodně to nebylo tak, že mě děj vtáhl a nemohla jsem knihu odložit. Jak jsem říkala, tady totiž žádný děj není. Dostává se nám pouze mozaiky zdánlivě náhodných vzpomínek, ze kterých se pokoušíme něco složit, stejně jako Espen. Je to kniha, která vyžaduje hodně přemýšlení a pokud se nám podaří dobrat nějakého závěru, stejně jako Espenovi, pak jedině hurá pro nás. Přiznávám se, že si nejsem jistá, zda mně se to podařilo.