Uražení a ponížení
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/443671/bmid_urazeni-a-ponizeni-xvv-443671.jpg
4
340
340
Dostojevskij je pokládán za romanopisce Sankt Petersburgu, strávil zde řadu let, zde prožil opojení z úspěchu své prvotiny „Chudí lidé“, zde byl také zatčen, souzen a postaven před popravčí četu. A zde také v roce 1881 zemřel. Situoval sem děj většiny svých povídek a několika velkých románů. Z ponurých, sychravých zákoutí města na Něvě, ze zatuchlých příbytků, které jsou sídlem prostopášnosti, neřesti a utajených zločinů, jako by se vynořily i postavy románu Uražení a ponížení, jejichž osudy autor spojil s osudy obyvatel petrohradských paláců. A jako v ostatních románech Dostojevského, ani zde nenajdeme nekomplikovaný vztah dvou bytostí, nýbrž složitý obrazec mučivých milostných vztahů a propletenců, kterých nejsou ušetřeny ani děti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1888 , František ŠimáčekOriginální název:
Униженные и оскорблённые (Unižennyje i oskorbljonnyje), 1861
více info...
Přidat komentář
POZOR SPOILER !!!
Tak trochu rozčarování. Napsáno je to dobře, autor mistrně vykreslil do hloubky psychologii jednotlivých postav, ale při čtení jsem měl kolikrát dojem, že se hrdinové příběhu dočista zbláznili. Mám na mysli dějovou linku mezi Aljošou, Natašou a Káťou. Rozmazlený Aljoša pendluje neustále mezi dvěma krásnými dívkami, každé padá k nohám, Natašu stále objímá, líbá, vylévá si srdíčko a opakuje, jak ji bezmezně miluje a nikdy ji neopustí, přičemž jí hned nato a furt dokola nadšeně vypraví o přednostech té druhé, andělské Káti, jejích krásných očích, jak si s ní rozumí a jak je z ní okouzlen. Poté oba ustavičně pláčou, protože chudák je tak citlivý, upřímný a zmatený, že neví, co si s láskou k dvěma dívkám počít. Obě má tak rád a uvědomuje si, že takhle to dlouhodobě dál nepůjde a bude si muset časem vybrat, neb za manželku si může vzít jen jednu. A tak z toho začíná být chudák nešťastný a duševně rozervaný. Káti rád vypráví o Nataši, o tom, jaká je to výjimečná, chytrá a krásná dívka, a proč ji tedy musí milovat a jak si život bez ní neumí ani představit. Káťa to naprosto chápe, je moc ráda, že Aljoša miluje Natašu, psychicky ho podporuje a jeho nadšení sdílí s ním. Káťa i Nataša Aljošu také upřímně a oddaně milují, ovšem nejsou to dívky sobecké a nepřející, jsou shovívavé a tak pro jeho vrtochy, nálady a nekonečnou nerozhodnost mají pochopení. Když se Aljoša ukáže u Nataši, po chvíli ho to táhne zpět ke Káti a tak ho Nataša s láskou a porozuměním za ní posílá, místo aby s ním vyrazila dveře. Káťa zase posílá Aljošu zpět za Natašou, protože je přesvědčená, že Nataša je pro něj ta pravá, má ho ráda a nezaslouží si, aby byla více sama a takhle zkoušena. Nebohý čtenář posléze nabude dojmu, že oběma dívkám je nejspíš jedno, s kterou z nich Aljoša nakonec skončí a že mají starost jen o to, aby si kluk vybral tu pravou a byl s ní šťastný až do smrti. Natašu to tak trápí, že se dokonce musí s Káťou setkat, aby to spolu probraly, rozhodly a vyřešily. Při setkání u Nataši si obě dívky hned padnou do oka, navzájem se obdivují, lichotí jedna druhé a brzy, během pár minut v sobě objevují vzájemnou vřelou náklonnost, hlubokou sympatii a lásku takřka sesterskou. Přejí si navzájem jen to nejlepší a ubezpečují se, že zůstanou přítelkyněmi a budou si neustále psát, ať už to dopadne jakkoli a nakonec si padají kolem krku. Poté Aljoša na měsíc odjíždí s Káťou a její macechou do Moskvy jako jejich doprovod, ale před odjezdem ujišťuje Natašu, že jakmile se vrátí, hned se vezmou a budou šťastní. Samozřejmě zase při loučení pláče a po jeho odchodu už pláče jen Nataša. No a mě už se z toho chtělo málem plakat také….Naštěstí příběh toho v sobě ukrývá víc, jsou to vlastně příběhy dva a tak čtení nelituji, byť jsem čekal trošku víc. Tři a půl hvězdy.
Tady trochu od Dostojevského zklamání. Ten příběh není špatný, jen mi přišel strašně a zbytečně roztahaný, některé věci se tam opakovaly hned několikrát. Z těch čtyř set stránek bych klidně nějakých 150 oželel a myslím, že by se ohledně románu a toho, co jím chtělo být řečeno, vůbec nic nestalo.
Moje top kniha. Kdo si nezamiluje Dostojevského, ten o hodně přichází. Postavy jsou neskutečně realistické co se týče emocí. Všichni máme v sobě dobro i zlo. Autor vytváří v myšlenkách postav neskutečný souboj emocí, které na vás chrlí v záplavě nepředvídatelých monologů. U Dostojevského jste pouhým pozorovatelem nad jeho genialitou.
Zpočátku jsem měl obavy, že to bude příliš rozvláčné a nudné (tak jak to bývá zvykem u romanopisců z Ruska), ale nakonec sem se nemohl dočkat rozuzlení. Pravda, některé věci jsem tušil již od poloviny knížky, ale i tak stojí za přečtení.
Po tom, co mě dostal Zločin a trest, jsem skočil na Uražené a ponížené. Opět musím Fjodora Michajloviče Dostojevského pochválit, byť ne tak moc jako u Zločinu a trestu. V této knize mi byli naprosto nepříjemní Nataša a Aljoša. Také mi přišla poněkud zvláštní postava Ivana Petroviče. Nicméně jsem si oblíbil Nelly a Natašiny rodiče. Příběh byl poměrně zajímavý a poselství knihy stálo za zamyšlení. Je sice pravdou, že kniha se místy stávala krkolomnou a těžkopádnou, ale koneckonců jsem již četl výrazně horší knihy. Uražené a ponížené tedy hodnotím čtyřmi hvězdami na hranici se třemi.
Nemohl jsem se od knihy odtrhnout. Až později jsem zjistil, že ji Fědor psal do svého časopisu na pokračování a tak na konci každé kapitoly nechával malé tajemství, aby čtenář s nedočkáním vyhlížel další číslo. Příběh se odehrává hlavně "pokojově" v dialozích, myšlenkách a vzpomínkách, jak je u Dostojevského zvykem. Postavy jsou skutečné. Velká část jejích motivů zůstává skrytá. Jen nechápu to, jak psychické vypětí může dovést k fyzické nemoci. Dalo by se to čekat u hodně citlivých osob, Myškin, Rozkolnikov. Tady ale tím trpí skoro každý.
Příběh je velmi čtivý a Dostojevskij je mistrem ve vykreslení lidských charakterů.
Brilantně napsáno, se silným poselstvím, ale Dostojevskij to umí i lépe. Občas je to poněkud krkolomné, ale atmosféra zimního Petrohradu by se dala krájet a úpadek šlechty je místy tak hmatatelný, že by z toho člověk téměř naplánoval útok na Zimní palác.... krásných 80%
Míra sebeponižování hlavních postav, byla pro mě velmi nepochopitelná. Romance, která má rvát za srdce, až příliš tone v kýčovitosti. Nutná a nesmyslná figura hlavního vypravěče je nelogicky vynucována jako hlavní svědek i těch nejbizarnějších rozhovorů, které mají zůstat mezi čtyřma očima. Jenže kdo by nám události pak detailně předkládal !?
Příběh hrdého ale milujícího otce, kterému je možno otevřít oči až srovnáním podobného osudu, vyznívá příliš předvídatelně a pateticky.
Knihu považuji však za celkem zajímavý zážitek.
Na "klasiku" mě velmi mile překvapila. Žvanila jsem o tom, že to čtu a že je to VÁŽNĚ DOBRÉ snad na každém kroku :-)
Nemám slov. Dech beroucí popis veškeré špíny a lesku, bídy a bohatství člověka, se všemi odstíny jeho charakteru.
(Uwaga spoilery!) Ponížení a uražení. Uražení a ponížení. Jedna z posledních knih, které mi zbývají, abych naplnila svůj cíl přečíst celého FMD. Strávily jsme spolu několik černých nocí v nemocničním pokoji a nehledě na astronomický začátek léta mě regulérně mrazilo.
FMD píše 'jeden z těch ponurých a bolestných příběhů, které se tak často a přitom nepostižitelně, skoro tajemně dějí pod olověnou oblohou, ve skrytých zákoutích velkoměsta, uprostřed ztřeštěného životního kvasu, tupého egoismu, rozporných zájmů, chmurné neřesti, tajných zločinů..'
To je náš Dostojevskij, proto ho čteme, proto ho tak milujeme. Jeho postavy jako by vystoupily z listopadového dne v Pitěru. Jsou zamlklé, mrtvolně bledé až nažloutlé, bloudí v horečkách špinavými ulicemi, nad nimiž se smrákají olověná mračna nacucaná deštěm, chodí místy, kde se honí krysy, od Něvy táhne smrad, chlad a hrůza, ony nemají potuchy, jestli jsou tak ožralý nebo už blouzní v nemoci a zažívají příběhy, které můžou být stejně dobře halucinacemi jako pravdou.
V Ponížených a uražených je všechno, proč miluju FMD. Dostojevského ženy. Hrdé hysterky, které chcípají hlady, ale v záchvatu šílenství mrští všechny peníze svému przniteli do očí a vysmějí se mu. Jeho muži. Pokašlávající chudé socky, které píší básně nestojící ani za oharek cíga, v jejichž hlavách bublají fantastické plány měnící svět x zvrhlíci s plnýma kapsama peněz, hříšní milovníci žen a luxusu, kteří už se odřekli Boha a je jim to všechno už fakt jedno. Jeho jazyk. Příběhy přerušené náhlým odskokem do doby před padesáti lety, postavy, jejichž dialogy nikdy neskončí anebo zůstávají navždy nevyřčeny, nesouvisející historky, které prostě musejí být sděleny teď a tady. Jeho popisy duše. Lidské dno, hnus, odpornost, podlézání, sebetrýznění a touha po absolutní destrukci sebe sama konaná s takovou vášní, až se tají dech. Vše líčeno s cynismem a soustrastí. Takový je i příběh Ponížených a uražených, Váni, Nataši, Alexeje, Nelly a Ichmeňevových.
Pokud parafrázuju Něžnou, co budu dělat, až dočtu poslední Dostojevského knihu? Kdo mi ho nahradí? Ne vážně, co budu sakra dělat? 5/5
Moje první od Dostojevského - možná trochu netradiční začátek setkávání s tímto spisovatelem, nicméně naprosto ohromující. Bavilo mě, že mě napadaly různé možné konce. Je to sice docela dávno, co jsem ji četla, ale nedám na ní dopustit....
Jeden z mých nejoblíbenějších románů. Je to výborně napsané, Dostojevskij se hodně soustřeďuje na popis vnitřního světa postav, jejich myšlenek a pocitů, což mi přijde úžasné. Také realisticky popisuje tehdejší dobu, obzvlášť rozdíl mezi bohatými a chudými v Rusku. Příběh je velmi napínavý, zábavný a trošku melodramatický, ale to k autorovi prostě patří. Naposledy jsem to četla asi před 3 lety, ale doteď si vybavuji, jak mi během i na konci knihy tekly slzy. Bravo!
Velice čtivá kniha. Z dílny Dostojevského ovšem nelze šlápnout vedle při výběru na čtení, jedna kniha lepší, než druhá.
Mám vydání této knihy z roku 1964. V té době jsem ji i přečetla. Vzpomínám si, že jsem byla velmi nešťastná kvůli malé Nelle.
Příběh se mi tehdy nezdál nudný ani zdlouhavý.
Mé první setkání s ruským autorem. Kniha se mi líbila, překvapivě se to četlo velmi dobře.
Na to, jak moc mám Dostojevskiho ráda, mi tahle knížka přišla zdlouhavá a občas nudná. Na druhou stranu tam byly i pasáže, od kterých jsem se nemohla odtrhnout. Mám vydání z roku 1919 a ten překlad se mi hodně líbil. Obzvlášťě často používané slovo podlec :)
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Skvěle popsané charaktery postav.
Každá z postav je zvláštní, odlišná a přitom tolik podobná všem ostatním s výjimkou Nelly.
Tato kniha, napsaná v 19.století, jen dokazuje že lidé se skoro vůbec nemění, nevyvíjejí.
Povahy a charaktery budou sedět ať už byla kniha napsána před sto, dvě stě nebo deseti lety.
Ivan ,,Váňa" Petrovič mi byl velmi sympatický, Maslobojev také.
Kníže byl lstivý, pomstychtivý parchant - zase ukázka osoby kterou každý známe nebo ji aspoň jednou za život potkáme.