Urozený divoch
Lawrence Hanson
2. vydání pozoruhodné biografie malíře Paula Gauguina - detailní a zasvěcený portrét umělcovy osobnosti dokonale osvětlující tzv. gauguinovskou legendu.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1967 , OdeonOriginální název:
The Noble Savage, A Life of Paul Gauguin, 1954
více info...
Přidat komentář
Jak napsal Havel : Umělec, který je schopen nechat umění - aspoň na čas - plavat, je nakonec i jako umělec zajímavější, než ten, který dokáže umění cokoli obětovat - ten posléze obětuje i to umění, protože ho zbaví smyslu... Umělec nejsem a obrázkům nerozumím, ale díky této knize jsem pochopil, že jsou lidé, kteří jsou schopni umění zbavit smyslu, přestože se nesmazatelně zapsali do historie galerií.
Kdybych knihu hodnotila jako román, jak je tu označena, bylo by hodnocení nižší. Já mám ale dojem (čistě subjektivní pocit), že se jedná prostě "jen" o biografii. A jako takovou jí hodnotím plným počtem hvězd. Autoři spojují fakta i domněnky, ale vždy je jasně patrné, co je co. Používají řadu citací z Gauguinových dopisů, které se naštěstí dochovaly. Až mi je líto, že tato forma komunikace už v podstatě vymizela. Jediné, co mě mrzí, je, že je velmi stručně popsáno Gauguinovo dětství a dospívání. Předpokládám ale, že to je způsobeno nedostatkem zdrojů.
Z knihy čiší pověstná britská pedanterie při zpracování pramenů, no žel také suchopárnost až prudernost v popisu Gauguinova dramatického života. Zdrženlivost, až jakousi bázlivost před tématy jeho života a obrazů, které autoři zahrnují pod pojem „otázky pohlavní“, lze nepochybně přičíst na vrub nejen přístupu autorské dvojice, ale také morálky padesátých let minulého století, kdy kniha vznikala. Z faktografického hlediska je kniha pro poznání Gauguinova života a chronologického vývoje jeho tvorby přínosem, jako možný výklad jeho pohnutek, myšlenek, poselství však selhává.
Koho by nepřitahoval název této knihy? Četla ji moje matka, v skrytu duše cestovatelka a romantička, která by se dozajista ihned rozjela na Tahiti, kdyby to bylo možné. (Za režimu však vyjela jen jednou na zájezd po exotice měst Batumi – Suchumi – Soči…) Ačkoli si tu někteří čtenáři stěžují na autorův purismus, kniha je poctivě napsaná a jsou tu kouzelné scény, skoro jako z Borghese:
André Gide náhodou navštívil Le Pondu a ubytoval se v hostinci, kde bydlel Gauguin s přáteli. Začal si prohlížet jejich plátna… „obracel jsem jedno po druhém se vzrůstajícím úžasem, připadalo mi, že to není než sbírka dětinských pokusů, ale tóny byly tak živé, tak individuální a veselé… Pánové byli tvůrci obrazů, byli 3 a brzy přišli se svými stojany a krabicemi na barvy… požádal jsem, aby mi dali jídlo společně s nimi, nebude-li je to rušit. Brzy dokázali, že je neobtěžuji – nebo spíše se neobtěžovali kvůli mně. Všichni tři byli skvěle nepořádní a mluvili zvučně. Po celou večeři mi bušilo srdce, hltal jsem jejich hovor, mučilo mě přání promluvit s nimi, seznámit se s nimi, poznat je a říci tomu velikému, tomu s jasnýma očima, že melodie, kterou plným hlasem zpívá a k níž se ostatní přidali sborem, není Massenetova, jak se domnívali, ale Bizetova...“
Pak jsem se dlouho díval na netu obrazy těch třech, na místa, kde se to odehrálo…
Urozený divoch! Tato kniha má své skryté půvaby!
A pro ty, kterým tu chybí to, co anglický puritán umně skryl, doporučuji Sweetmanovu knihu Paul Gauguin s líčením zápisků samotného malíře.
P.S. Ani Karel Hynek nebyl ušetřen rozšifrování svých deníků, kam si zapisoval své erotické zážitky… ach jo.