Úsměvy smutných mužů
Josef Formánek
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/235340/bmid_usmevy-smutnych-muzu-s1A-235340.png
4
995
995
Když spadnete na dno, nezbývá než se odrazit směrem vzhůru. Místy úsměvné, místy drsné zápisky z protialkoholní léčebny. Příběhy čtyř pacientů, kteří se skamarádí při nelehkém úkolu - zbavit se závislosti, černého draka v sobě. Mrazí při sledování jejich předchozích životů, kdy se díky alkoholu ocitají až na pokraji smrti. To jim však při samotné léčbě nebrání zažívat humorné příběhy a situace, které plynou z nenormálního soužití třiceti mužů na uzavřeném oddělení. Podaří se jim přitom vyhrát válku s démonem alkoholu?... celý text
Přidat komentář
bylo to poučné čtení... od té doby pokaždé, když držím půllitr, nemám dobrý pocit ;-)
Tato kniha není pro každého čtenáře.Mě však úplně pohltila.Ke konci knihy jsem sotva dýchal a přemýšlel jak to je dnes se zmíněnými lidmi,Srdce se mi svíralo na tím jak postupně se lidé z léčebny vracely k alkoholu.Uvědomuji si,že závislost je na celý život a strašně těmto lidem fandím a přeji ať to zvládnou.
Tak jsem si knihu přečetl na doporučení mého kamaráda, který si tím to vším prošel. Často o pobytu v protialkoholní léčebně spolu debatujeme. Jsou to velice těžké a složité debaty kam až může člověk spadnout a jak se pomalu drásá nahoru. K mému úžasu je tento kamarád již tři roky čistý bez alkoholu. Z jeho zkušeností je jedním z mála, který toto z celé skupiny pacientů dokázal. Klobouk dolů, smekám před ním.
Neskutečná kniha, která vás k sobě připoutá svou surovostí a otevřeností. Autor si na nic nehraje. Podává nám obrázek z jedné životní etapy, která člověku buď něco dá, nebo ne. Záleží čistě na přístupu.
Je zvláštní dostat se formou deníkových zápisků do hlavy někomu takovému. Nemyslím si, že by takoví lidé byli slabí, sebelítostiví a egocentričtí. V určité fázi možná ano, ale o to větší musí vyvinout sílu, když chtějí svou závislost překonat. A že závislých lidí máme kolem sebe spoustu (jen ne každý pije jako duha a kouří jako továrna).
Jsem autorovi za tuhle zpověď vážně vděčná. Ale výjimečné jsem se rozhodla nehodnotit knihu hvězdičkami. Prostě to tak cítím.
Kniha psaná pro mě nevyhovujícím způsobem, který byl opravdu specifický možná kdybych knížku četla jindy v jiný čas s jinými zkušenostmi, tak bych do děje pronikla, to se, ale nestalo a kniha mi nic neříkala, ale je důležité o tomto tématu vědět. Uvidíme jaký bude film.
Knihu jsem přečetla jedním dechem. Něčím mě fascinovala, i když se v ní nevypráví o ničem pěkném. Zápisky z léčebny. Jak lehké je do něčeho spadnout, jak těžké / až nemožné / je se z toho dostat. Někdy se k ní vracím, vytáhnu ji z knihovny, prolistuji, přečtu pár stránek. A zase ji odložím. A pozoruji lidi kolem sebe.
Pijanské příběhy. Pokaždé jiné, a přesto stejné. Chlapci měli problém a snažili se ho něčím překrýt. Přepít. Zbylo jim jen piti, prázdnota a zoufalství. Neptalo se na nic. Jenže pak chtělo najednou všechno.
Rozhodně nešlo o žádné veselé čtení. Marně jsem hledala nějaké úsměvy. Kniha o tom, jak nenažraný bývá černý drak a jak těžké je ho porazit.
Nejdřív jsem viděla film, pak četla knihu. Těžko říct, co bylo lepší. Film se mi zdál obsahově plytký, šel jen po povrchu problému. Ale když jsem zjistila, že vlastně předlohou mu byly deníkové zápisky, tak jsem mu asi křivdila. I tato forma zpracování má cosi do sebe. Osudy lidí potýkající se s alkoholem stačí jen načtrnout, mnohé si čtenář domyslí sám. Je to celoživotní boj.
Nějak jsme nemohla, nebo spíše nechtěla uvěřit svým vlastním očím...Už dlouho jsme nečetla něco tak silného jako Úsměvy smutných mužů.
Jedním slovem - síla.
Knihu jsem kdysi dostal jako dárek... Do dnes nevím, zda to náhodou nemělo být varování...
Každopádně půjdu lehce proti proudu hodnocení a také proti vlastnímu přesvědčení, že film se nemůže rovnat knize... Film mě bavil, kniha pro mě byla malinko zmatená. Ztrácel jsem se v postavách a děj na který jsem čekal nepřicházel. Chápu, že odmašťovna taková asi může být - ztracení ve vlastní hlavě a spíše než akce, jen nekonečná šeď a hledání sebe sama... Jako varování dobré, jako kniha - pro mě málo.
Pominu fakt, že hlavní postava (bohužel i samotný autor) jsou pro mě poměrně otravné bytosti a zkusím říct, co se mi líbilo: zážitky a příběhy ostatních alkoholiků a nakonec možná i to, jak byla celá kniha koncipovaná. Po nějaké době se mi zprotivilo mluvení o onom černém draku, kterého je v knize opravdu více než dostatek. Nicméně chápu, že pro autora je důležité o něm pro sebe psát, aby si ho neustále připomínal. Až jsem se vlastně musela dopracovat k tomu, že knihu nemůžu číst klasicky, ale tak jak je psáno: jako zápisky z léčebny. A až pak se mi kniha začala líbit. Něco od tohoto autora nejspíše ještě přečtu. Plus bych všem chtěla doporučit film – stojí za to. (A za mě je lepší než kniha)
Úsměvy smutných mužů mají právem své místo mezi knihami (ale i filmy) popisujícími protialkoholní léčbu. Námět není originální, ale autorův syrový styl dodává knize na naléhavosti. Jedná se o koláž příběhů jednotlivých protagonistů, jejichž svízelná pouť se protne v léčebně. Formánek velmi dobře dokázal popsat fyzickou a duševní zhoubu, ke které vede tvrdá a přitom legální a snadno dostupná droga. A tak trochu nahlodává představu, že "tohle se mi stát nemůže." Pacienti léčebny totiž pocházejí z nejrůznějších prostředí a sociálních skupin. Už jen kvůli tomu stojí knížka za přečtení.
Skutečně drsný příběh, který ukazuje, že demon alkohol může posednout každého, bez ohledu na inteligenci, vzdělání, sociální postavení...Po přečtení jsem si musela hořce přiznat, že ani já nejsem mimo nebezpečí. Stačí málo...a kde je ta hranice mezi pitím s mírou a alkoholismem?
Drsné, ale pravdivé a nepřikrášlené, prostě ze života. Zároveň i znepokojivé a varující už jen proto, že vyvolává otázku, kde je hranice, kdy a zda se to dá ještě zvládnout .
Štítky knihy
závislost, narkomanie zfilmováno psychiatrické léčebny česká literatura autobiografické prvky alkoholismusAutorovy další knížky
| 2014 |  Úsměvy smutných mužů |
| 2008 |  Mluviti pravdu |
| 2008 | Prsatý muž a zloděj příběhů |
| 2016 | Dvě slova jako klíč |
| 2011 | Umřel jsem v sobotu |
Hodně protialkoholní kniha.