Ústava athénská
Aristotelés
Nejuniverzálnější duch antiky Aristotelés vynikal kromě originality myšlení i nesmírnou tvůrčí potencí. Za svůj život napsal nesčíslné množství odborných i vzdělávacích spisů a pojednání, z nichž se dochovala pouze část; i ta však čítá 47 titulů. Patří k nim též Athénská ústava, ač právě u ní mnozí badatelé dodnes pochybují o Aristotelově skutečném autorství. Její objev v roce 1890 a následující knižní vydání v Londýně vyvolaly senzaci a řetězovou reakci překladatelů, mezi něž se zařadil pohotově i český překlad Josefa Pražáka v roce 1900. Nerozsáhlý spisek popisuje vývoj a uspořádání athénské společnosti od mytických počátků až po demokratickou reformu a ústavní zřízení athénské obce v 2. pol. 4. století př. Kr. spolu s podrobným vykreslením úřednického aparátu a soudnictví. Pro poznání počátků demokracie jako systému správy státu má toto dílko mimořádnou poznatkovou hodnotu, umocněnou jeho autentičností. Napsal-li je Aristotelés či někdo jiný, není z hlediska jeho obsahu podstatné,... celý text
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 1900 , Alois Wiesner , Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a uměníOriginální název:
Ἀθηναίων πολιτεία
více info...
Přidat komentář
Neveľké dielo veľkého autora, ktoré ponúka obrovský priestor pre uvažovanie o štáte, občianstve a demokracií. Pohľad Aristotela alebo jeho učencov v diele Aténska ústava nás musí dráždiť. Predstava aténskeho občana ako aktívneho člena spoločnosti ktorý sám seba považuje za občana len vtedy keď má bezprostrednú účasť na súde a vláde nás musí asi šokovať.
Mňa na diele fascinovala hneď niekoľko vecí. Prvou je fenomén žrebu, ktorý bol tak populárny v aténskych ústavných zriadeniach. Do dátumu vzniku diela bolo v Aténach 11 ústav od demokratických po tyranské. Takmer vo všetkých sa zmieňuje aj prvok žrebu. Samotný inštitút žrebu je pre mňa veľmi provokatívny, hlavne z dôvodu, že stál pri zrode demokracie a v dnešných pomeroch sa vlastne vôbec nezachoval. Z ústavy by sa dalo povedať že súčasťou demokracie, tak ako ľudové hlasovania a súdy je aj vyžrebovanie úradníkov. Počas čítania som si kládol otázku, kde sa stala chyba. Nakoniec som na ňu prišiel. Tkvie v samotnej podstate aténskej demokracie. Žreb ako spôsob výberu uchádzačov na posty perfektne fungoval v spoločnosti ktorá nemala v zásade funkčný profesionálny aparát. Úradníci boli vlastne občania s bežnými starosťami ktorý si plnili svoje povinnosti a samostatná byrokracia vlastne ani nevznikla. Odbornosť a cieľavedomá výchova k úradníckym povinnostiam skrátka ešte nebola témou dňa. Toto vysvetlenie nám možno pomôže aj pri odpovedi na otázku prečo Gréci nemali samostatný odbor podobný rímskej Juriprudencií. Skrátka jej na to chýbali odborníci. Žreb je vhodný tam kde máme k dispozícií určitú sumu jednotiek s rovnakými vlastnosťami, a aby sme predišli problémom s jej legitimitou, odôvodňujeme ju náhodnou voľbou. V súčasnosti toto legitimizačné kritérium predstavuje prvok odbornosti ktorí „vyberá“ tých „správnych“ na správne miesta.
V knižke je zachytený aj pohnutý začiatok demokracie a ostatných demokratických „inštitútov“. Solón demokraciu nezaložil z dôvodu jej perfektnosti ale z dôvodu akéhosi núteného kompromisu medzi majetnými a nemajetnými osobami v Aténach. K týmto opatreniam možno pridať aj akýsi prvok znovuzrodenia vo forme seisachtheia, teda hromadnému odpusteniu verejných a súkromných dlhov. V zásade demokraciu možno stanoviť Solónovimi slovami “ Ľudu som dal toľko práv, koľko mu prislúcha, ani som mu neubral na cti ani nepridal, avšak tých čo mali moc, som tiež chránil pred potupami a krivdami. Postavil som sa držiac silný štít, aby som ním zakryl jedných i druhých, brániac tomu, aby jedna strana bezprávne zvíťazila“ sám J. Rawls by to lepšie nepovedal.
Možno by sme sa mali poučiť zo skúsenosti Aténčanov ktorý už pred časom pochopili že každý úradník ktorý ukončil svoj úrad má obci skladať účty, lebo aj o tom je demokracia, o transparentnosti.
V diele ma taktiež zaujali aj vety o „sebazáchove“ demokracie. Ostkakizmus ako aj Archinosove brojenie za štátnu vraždu proti podvratnému jedincovi bez riadneho súdu ktoré hoci bolo nelegitímne ukázalo že demokracia sa musí vedieť brániť proti skaze.
Dielo rozsahom síce neveľké no v zásade veľmi poučné má právo nazvať sa klenotom konštitucionalizmu. Nebyť tejto ústavy nevieme odkiaľ sa demokracia vzala. Môžeme ďakovať dejinám že toto dielko nezapadlo do prachu dejín a našlo si cestu k čitateľovi v 21. storočí.
Předně musím říct, že překlad Pavla Olivy je absolutně perfektní. Je samozřejmě nutné brát mé tvrzení s rezervou protože nehovořím starořečtinou, takže nemohu porovnat kvalitu překladu s originálem. Mé hodnocení vychází z čitelnosti a z poznámkového aparátu a lexikologickými vysvětleními výrazů. Ve své podstatě právě překlad, úvod a poznámkový aparát mě na knize oslovily nejvíce. Samotná kniha byla spíše nenaplněným očekáváním. Nemohu říci zklamáním, to bych šel příliš daleko, ale prostě jsem toho čekal více. Z historického hlediska možná jde o zajímavou práci, ale přínos pro mé státovědné vědomosti či ústavnosti starověku byly pro mě spíše limitované. I když obzvláště konec zpracovávající volbu soudců a soudní proces byl velmi zajímavý a určité pasáže ústavního vývoje mě také zaujaly. Prostě kniha specializovaného čtenáře.
Hlavne pre Slovenského čitateľa sa číta pomerne ťažko, ale inak ju hodnotím ako dobru knihu.
Tenká knížečka ale cenná, byť ji možná nenapsal sám Aristoteles. V překladu Pavla Olivy se čte poněkud obtížněji (důkladné poznámky zabírají dvojnásobek vlastního textu) ale dá se to. První delší část popisuje politický vývoj Athén cca od 8. stol. př.n., druhá kratší část se věnuje ústavě aktuální v době, kdy byla knížka napsána (druhá polovina 4. stol. př.n.l.).
Dovolil jsem si opsat pár zajímavých ukázek ze druhé části:
50....(úředníci astynomové)...Pečují také o to, aby žádný z metařů neskládal nečistotu v okruhu deseti stádií od hradeb. Dále zabraňují tomu, aby stavby domů zasahovaly do ulic, aby nad ulicemi vyčnívaly balkony, aby žlaby nahoře měly výpusť do ulice a aby se do ulice otvíraly okenice. Osoby, které skonaly na ulici, dávají pohřbívat a mají k tomu na pomoc státní otroky.
51. Losem se určuje také deset agoranomů, pět pro přístav a pět pro město. Zákony jim ukládají pečovat o to, aby veškeré prodávané zboží bylo čisté a neporušené. Losem se určuje také deset metronomů (5+5) a. Ti pečují o to, aby míry a váhy, jichž prodavači používají, byly spravedlivé.
...(sitofylakové)... pečují o to, aby nesemleté obilí bylo možno na trhu koupit za spravedlivé ceny, dále o to, aby mlynáři prodávali mouku podle ceny ječmene, aby pekaři prodávali chleby podle ceny pšenice a dodržovali váhu, kterou tito úředníci stanoví. Zákon jim totiž ukládá, aby ji stanovili.
54....(Athéňané) Losem určují i tyto úředníky: Pět stavitelů cest, jejichž úkolem pomocí státní úředníků opravovat cesty. Dále deset logistů a s nimi deset synégorů. Těm musí všichni úředníci po skončení své činnosti složit účty. Oni jediní totiž zkoumají hospodaření úředníků a správu o tom předkládají soudu. jestliže někoho usvědčí ze zpronevěry, soudci ho pro zpronevěru odsoudí a částka se splácí desateronásobně. Jestliže někomu dokáží přijímání úplatků, soudci ho odsoudí, zjistí výši úplatku a i tato částka se splácí desateronásobně. Jestliže někoho odsoudí pro nezákonné obohacování, stanoví škod, která se splácí jednoduše, pokud se splatí před devátou prytanií roku, pokud ne, splácí se dvojnásobně...
55....Tam také skládají přísahu diatéivé před vydáním svých rozhodnutí a svědci vyvracejí pod přísahou domnělá svědectví. Pak uchazeči vystoupí na kámen a přísahají, že budou úřadovat spravedlivě a podle zákonů, že nebudou přijímat na základě svého úřadu úplatky, a jestliže něco přijmou, že dají postavit sochu ze zlata...
Pokud se chcete dozvědět něco o politickém poměru v době Solónově jste u té správné knihy. Rozepsáno do detailů, všechny zákony, politické poměry, majetnické poměry. Příjemné čtení :)
Nepopírám ani nesnižuji význam Athénské ústavy pro historické bádání. Z literárního hlediska se však jedná o nepříliš zdařile uspořádanou kompilaci. Skoro bych chtěl věřit, že, jak poznamenal prof. Oliva v předmluvě, autorem tohoto díla nebyl Aristoteles sám, nýbrž některý z jeho žáků. Takto by se dala vysvětlit jistá slohová neukotvenost, přeskakování od tématu a podobně.