Ústavní právo
Karel Klíma
Novým vydáním publikace autor sleduje především prohloubení jejího monografického charakteru. Předně, v uplynulém desetiletí se v České republice ustálila východisková monografická, komentářová a učebnicová literatura ústavního práva České republiky, státovědy a ústavního práva srovnávacího. Byla tedy nezbytná aktualizace stabilního ústavně obsahového kapitálu publikace. Současně se však autor intenzivně obrací k vlastní souběžné teoretické literatuře (charakteru státovědy, teorie vládnutí nebo komparativních děl srovnávacího ústavního práva) a monografií O právu ústavním a díla Listina v systému veřejného a nového soukromého práva. Tím také učebnicové portfolio díla dává odborné veřejnosti rozsáhlejší přehled o vědní podstatě oboru. Publikace potvrzuje, i při určité redukci normativně zaměřeného textu a případně faktografie, autorskou originalitu autorem průběžně zpracovávané judikatury Ústavního soudu České republiky. Dále kniha nabízí studijně doplňující jednotlivé předmětové kapitoly, což je zřejmě první literární pokus o tzv. Case Law České republiky, coby práva rozvíjeného v činnosti Ústavního soudu. Publikace celkově získává pevnější teoreticko-variantní diskuzní zázemí s výraznějším nasměrováním k užití v univerzitních právnických oborech a disciplínách a ve výukové právnické fundamentaci soukromoprávních vysokých škol obsahově zaměřených k výuce veřejnoprávních disciplín.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
2002 | Ústavní právo |
2006 | Státověda |
1998 | Srovnávací ústavní právo |
2007 | Encyklopedie ústavního práva |
2008 | Teorie veřejné moci (vládnutí) |
Inu, i přes to, že jsem se na knihu vcelku těšil, po jejím přečtení musím být poměrně kritický. Je kniha dobře (čtivě) napsaná? Ano. Je obsáhlá? To už je spíše horší. Je její obsah kvalitní? Leckdy ano. Ale až příliš často ne.
Při čtení jsem si dělal poznámky a časem jich, upřímně bylo poměrně dost, více než je tento komentář schopen pojmout, takže jen krátce. Nemá asi smysl polemizovat s autorem ohledně terminologie. Asi je jedno, tvrdí-li nám, že naše Poslanecká sněmovna má „kreativní“ pravomoc, přičemž ta pravomoc je ve skutečnosti kreační, nevím zda má smysl vést polemiku o tom, zda státní občanství narozením získáváme na základě „ius gentium“, nebo, jak je to správně, na základě „ius sanguinis“. Ius gentium už nějakou dobu nepoužíváme… (pozn. Ne v právu vnitrostátním.)
Jako vadu učebnice chápu kompilační metodu, kterou přistoupil k judikatuře soud. Na závar většiny kapitol je nám poskytnut poměrně velký rejstřík soudních rozhodnutí tématu se týkajících. Ovšem jejich seznam není interpretován, vystaven kritice, rozebrán, či „převyprávěn“. Jsou nám poskytnuty více méně náhodné úryvky z textů daných rozhodnutí absurdně vytržených z kontextu, které takto poskytnuty nemají žádnou hodnotu. Doporučil bych spíše detailní rozbor (!) těch nejdůležitějších a pouhý seznam ostatních. Tehdy bych učebnici shledal alespoň v tomto ohledu zajímavou.
Mám i soukromé výhrady k některým obsahům knihy. Nepovažuji za ideální, že autor sám napsal poměrně rozsáhlou učebnici ústavního práva, jehož materie není zrovna malá, aniž by si přizval kolektiv odborníků. Nezbytně to pak muselo dopadnout tak, že některé věci zjednodušuje až primitivizuje, čímž se kniha v zásadě stává neužitečnou pro studenty magisterských právních oborů. A otázka je, zda by se bakalářům chtěla číst. Osobně mám například problém s tvrzením, že ústavodárná činnost Parlamentu (kterou bych já nazval pravomocí ústavozákonodárnou, ale to už je zase problém terminologický) není přezkoumatelná ústavním soudem. To není pravda. A nebo pokud to pravda je, nelze ji takto absurdně zjednodušit. Je to hloupost z hlediska praktického – tuto pravomoc si Ústavní osud už dávno přivlastnil (v duchu mnoha jiných Evropských zemí, jak by autor coby komparatista měl vědět), a při nejmenším nepřípustné zjednodušení z hlediska teoretického – systematickým výkladem lze dojít stejného závěru, jakého došel ÚS, ač připouštím, že elegantněji, než jak učinil právě tento. Podobných „nepřípustných zjednodušení kniha obsahuje opravdu hodně a to se mi, upřímně, nezdá vhodné.
Nyní upřu svůj zrak konkrétně k vydání z roku 2016, které jsem četl. Existují poměrně zásadní změny v ústavním právu, které kniha nestihla. To není její chyba. Ale pro jistotu konstatuji změnu v čl. 6 odst. 4 Listiny, přijetí stykového zákona mezi komorami Parlamentu, či změnu volební formule voleb do PS PČR. Horší je, že něco už stihla a přitom… jakoby to nereflektovala. Takřka například neřeší volby do Evropského Parlamentu – zmiňuje, že „proběhly“ první v roce 2004. Ano, ale před vznikem publikace proběhly i ty v roce 2009 a 2014! Co takhle se jimi trošičku zabývat!? Ale budiž. Pak ale kniha obsahuje jeden velký průser. Sice zmiňuje, že už máme přímou volbu prezidenta, ale přesto (a pomněme, že se jedná o učebnici obsahující právní úpravu de lege lata!) v kapitole týkající se kompetencí Parlamentu hovoří o tom, jak tento volí prezidenta a v kapitole zabývající se volbami ty prezidentské úplně (úplně!) ignoruje. Když jsem na tento problém narazil prvně (str. 509) myslel jsem, že autor zkrátka zapomněl tuto věc opravit, ale ona jakoby, celá kniha krom jedné zmínky ignorovala tuto významnou změnu našeho ústavního pořádku. A to pardon, ale tehdy se kniha stává nikoliv nepříliš užitečnou, ale přímo škodlivou.
V souvislosti se čtením této knihy jsem mimochodem musel změnit názor na tu Pavlíčkovu, protože tato Klímova nejenže je „nic moc“, ale zdá se být přímo škodlivou. Její bonus je jistě v přístupnosti a v tom, že obsahuje ústavně teoretický základ, který Pavlíček prakticky ignoruje, to je jistě dobré. Ale vzato kolem a kolem je prostě tato učebnice… nevhodná.