Ustláno na růžích a pod nebesy
Jindřiška Smetanová
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/407408/bmid_ustlano-na-ruzich-a-pod-nebesy-XgL-407408.JPG
4
61
61
Povídky s ohlédnutím po třiceti letech života.
Přidat komentář
„Čekala jsem dychtivě na každou neděli. Hned ráno, zároveň se sluncem, vycházela bordelmamá a s ní vstupovala na náměstí secese a bezstarostný konec století a taky Maupassant a Salón paní Telliérové.“
Teď jsou ovšem 60. léta 20. století, a nejen ženské co bydlí na Malé Straně už neumí nosit klobouky, možná ale stále existuje jedna jediná bytost, která s přirozenou elegancí a jistotou královny klobouk stále nosí, je to právě ona bývalá bordelmamá (dnes je jí přes 80 let a svou živnost už dávno pověsila na hřebík). Ovšem nosit klobouk je pro ni stále až duševní záležitostí – nemá to co dělat s hlavou, ale s důstojností ...
„Chování bordelmamá nás okouzlovalo …, zvládala půvabné pohyby, byla okázalá, byla dáma. … Každého, koho potkala na náměstí se ptala kolik je hodin. Nikdo jí ale neodpověděl. Ptala jsem se správcové, proč ji to nikdo neřekne?“
„A vy jste jí to řekla?“ zeptala se správcová. „Víte, že jste tak přišla o svoje štěstí, a dneska už patří ji.“ Když se vás totiž někdo zeptá, kolik je hodin a vy mu odpovíte, dáváte mu tak nejen svůj čas, ale i své štěstí.
„Tak! Mé štěstí si mohlo, když se to tak vezme kolem a kolem, vybrat daleko hůř. Mohlo žít u správcové domu a zemřít opatrností a nudou.“
Jindřišce Smetanové se vážně povedl majstrštyk, v podobě obnoveného kouzla nerudovské Malé Strany (úplně jakoby navzdory éře budování socialismu, ve které se odehrávají příběhy této knížky).
Z vtipně ironického vyprávění o každodenním životě na mě totiž znovu dýchla zdejší nezaměnitelná atmosféra. Autorka mě skrze své příběhy pozvala k procházce po známých místech, kde ovšem každý kout ukryl zcela nový příběh – v každém z nich jsem pak našla humor, lásku a lidskost – teď v předvánočním shonu mi přišlo vhod čtení o rodinné soudržnosti, vzájemné podpoře, lásce k lidem blízkým, o sousedské pomoci, laskavosti, jako je třeba půjčení cukru, nebo pomoci při stěhování. Připomněla jsem si spolu s těmi, co v příbězích vypráví, jak je v životě důležité radovat se z maličkostí, vážit si drobných radostí, společně strávených chvilek s rodinou, s přáteli, se sousedy, a taky možná trochu víc pochopila, jak tradice (jak jsem psala, úplně jakoby navzdory době) spojují lidi a podporují onu sousedskou sounáležitost. Tohle je totiž knížka, ze které doslova ucítíte teplo domácího krbu :-)
… zvlášť, když komín i kamna vyčistí pan kominík Růžička: „Doufám, že si pamatujete rozměry vlašského komínu, řekl ještě, než odešel vikýřem. Ano padesát až šedesát krát šedesát. Pohyboval se mezi nebem a zemí po uzounké dřevěné lávce. Mohl si to konečně dovolit, protože kominík je člověk, který nosí štěstí sobě i jiným a na všech cestách ho vyprovází vlastní soukromé slunce.“
Musela jsem si často připomínat, že se na Malé Straně právě začíná druhá polovina dvacátého století, a že třeba drožkáře v době budování socialismu už na ulici nepotkáte, a ani pana Mrázka, …
„který má na Kampě na rohovém domě velký plechový štít s vlastním portrétem v tvrďáku a pod tím nápis: V TOMTO DOMĚ BYDLÍ FERDINAND MRÁZEK MAJITEL DROŽKY ČÍSLO JEDNA. … Drožkáři v socialismu nejsou, dokazoval, uvaž, že pomalu ne jsou ani koně, protože kůň je dražší než traktor …“
V téhle knížce je právě podletí, v zahradě za vodou zlátne lípa novomanžel si právě vzpomněl, že má schůzi a novomanželka si právě uvědomila v tom klidném záříjnovém dni, že se zrovna přivdala do svého osudu … „dá-li se osud říkat domu, který se svým jedním křídlem dotýkal řeky a zahrad“ na Malé Straně …. a já ten večer zjistila, že mi opravdu opravdicky ustlali na růžích … a že za všechno může Genius Loci …
Krásne poviedky z mojej milovanej Kampy, potešili dušu. A často si spomeniem na šialeného siamského kocúra, upratovačku, ktorá sa nesmie zľaknúť a hlavne pani, ktorá má rada zmätené dni, lebo udržujú duševnú sviežosť.
Když si koupíte v antikvariátu jen tak knížku kvůli Praze, Kampě a Malé straně a najednou čtete možná ty nejlepší povídky pod nebesy. Tahle překvapení mě dělají šťastným.
Krása. Až pojedu do Prahy, půjdu na Kampu a budu hledat střípky těch milých a moudrých příběhů.
Tak na tyto povídky si vzpomenu, až se zase budu toulat s foťakem po Kampě a Malé straně, kam mě to vždycky tahne ze všeho nejvíce. Jsou napsány s velkou lehostí. Vážně nevážně o obyčejných lidských věcech. Neruda by měl z paní spisovatelky velkou radost. Jindřiška Smetanová byla totiž jeho následovnicí. Prostě takový Neruda v sukních. Kampa je tady nádherně vykrselená. Přečteno za jedno sychravé odpoledne v pdf formátu.
Knížky Jindřišky Smetanové jsou pro mně vstupní bránou do mámina světa. Ale i bez tohoto emočního propojení jsou její povídky krásné a pohladí po duši.
Milá knížka na způsob "Povídek malostranských", napsaných o století později než ty Nerudovy. Přibližuje "genia loci" Malé Strany i její svérázné obyvatele, svět, který už nenávratně odvál čas.
Nejvíce se mi líbila kapitola "Jak se pozná na Kampě jaro." Pokud to nevíte, dovolím si to zde ocitovat tak, jak to vysvětluje malostranský kominík:"Až jednoho dne vstanete a stromy budou tak obrostlé, že mezi větvemi zmizí most, můžete vsadit hlavu na jaro. A jak se pozná podzim? Obráceně. To se vám v průhledu větví zase most objeví."
Tuto knížku nejspíše ocení čtenáři, kteří znají a mají rádi pražskou Malou Stranu, ostatním se možná bude líbit jako nostalgický obrázek starých časů.
Četla jsem tuto knihu už poněkolikáté a je stále úžasná. Autorka s vtipem a bohatou představivostí líčí své soužití s manželem a především život na Malé Straně, všímá si lidí a všedních i neobvyklých událostí. Pobavil mě příběh kominíka, který vyděsil kamnáře, i vyslance, který prohrál svůj boj se sedmikráskami, a řada dalších.
Motto knížky je: "Čichám, čichám člověčinu, koho to tu, matko, máš?" a dokonale ty milé historky vystihuje.
Příjemné, poetické vyprávění o světě, který lze zahlédnout při pohledu z okna, o lidech, které potkáváme cestou na nákup a o obyčejných každodenních příbězích, zaslechnutých při letmém hovoru s přáteli.
O téhle knížce jsem nesčetněkrát slyšela od mámy, která ji četla mnohokrát a stejně tak často mi ji i doporučovala. Já se k ní ale až dosud nedostala a to, že mi skončila v rukou, za to mohla jedna zvláštní událost. Kniha přišla poštou mému muži od autorčiny dcery. Pak chvíli ležela na vršku hromádky připravených knih, až mě jedno ospalé sobotní odpoledne přesvědčila, že nastal její čas. Že já ji nenašla dřív, říkám si. Budu to teď muset této útlé knížce vynahradit a mám ten dojem, že půjdu v máminých šlépějích a zanedlouho ji budu nesčetněkrát doporučovat svojí dceři.
Přemýšlím, co napsat, aby to neznělo jako klišé, protože tahle knížka opravdu není klišé. Je ale milá a pohladí po duši, vykouzlí úsměv na rtech a zahřeje u srdce. Neubráním se zkrátka tomu používat tyhle fádní fráze. Knížka je ale opravdu chytrá a vypravěčka má nejen byt plný fantazie, ale i sklep zaskládaný humorem, půdu nacpanou vypravěčským talentem a dům napěchovaný literárním umem. Krom toho všeho je výbornou průvodkyní Malou Stranu, vybavena přesným okem sledujícím nádherné místní postavy. Moc dobře se čte o slavičím zpěvu, kominících děsících kamnáře, výlovu čertoveckých sumců nebo o místních vykřičených domech. Lekající se uklízečka, co i se závěsem hopsla do Čertovky mě rozesmála a culím se i teď, když o ní píšu. Culím se, když píšu o knížce Jindřišky Smetanové.
Zrovna předevčírem jsem znovu šla (jako turistka dojetá do Prahy z malinkaté jihočeské vísky, kde dávají lišky dobrou noc) po Velkopřevorském náměstí. Před francouzským velvyslanectvím stojí nablýskaná auta, u Lennonovy zdi se fotografují davy turistů a na samém kraji stojí nikým nepovšimnutý oprýskaný dům, kde moje oblíbená spisovatelka, paní Jindřiška Smetanová, napsala tenhle malý zázrak. Tak mne to naladilo, že jsem se do knížky začetla znovu, tentokrát v rámci čtenářské výzvy jako do milované knížky maminčiny. A znovu se rozplývám a usmívám nad krásou malých i velkých prožitků odehrávajících se tam a tehdy, v časové bublině všelijakých lidiček, kominíků, kuchařinek, hraběnek či pána, co stavěl s Ferdinandem de Lesseps Suezský průplav...
Krásná knížka o krásných ( i když svérázných ) lidech. O to větší škoda je, že tahle Praha už dávno neexistuje.
Při čtení této knížku jsem měla "blaho v duši". Pak jsem ji dala přečíst svojí mamince a následně jsme se společně vypravily do Prahy, abychom mimo jiné objevily dům, kde paní Jindřiška Smetanová bydlela a napsala tuto knížku. Bohužel jsme zjistily, že z domu číslo 1 na Velkopřevorském náměstí, v sousedství francouzského velvyslanectví je skoro ruina... Od té doby kolem šla mnohokrát... a vždycky si přitom vzpomenu na úžasné hladivé příběhy a fejetony paní Smetanové i na svoji maminku, která si s ní teď povídá někde v nebi.
Poetické, úsměvné a někdy i neskutečné povídky. Byť už taková Praha není, je to čtení jako pohlazení po duši :-)
Autorovy další knížky
| 1969 |  Sedmilháři |
| 1996 |  TGM: Proč se neřekne pravda? |
| 2004 | Domovní důvěrnosti |
| 2004 | Pozor, vyletí ptáček |
| 2004 | Koncert pod platanem |
Toľko pohody v jednej knižke! Ideálne čítanie na predvianočný čas pre všetky matky s bezbrehou fantáziou a poetickou dušou.