Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/528898/mid_utrpeni-mladeho-werthera-6589b1cf512ce.png
4
2296
2296
Nejproslulejší román 18. století, který je psaný formou dopisů záznamů z deníku. Romantický román v dopisech líčí lásku muže, který miluje ženu svého přítele, a protože nevidí východisko ze situace, rozhodne se zemřít. Dílo rozhodujícího významu pro historii německé i světové prózy, je jedním z prototypů romantického románu v dopisech, založeného na prosté klasické zápletce. Autorovi šlo o víc, než o příběh nešťastné lásky. Jako hrdinu zvolil člověka své doby, představitele mladé buržoazie, který ve snaze dosáhnout svobody naráží na překážky v podobě feudálních konvencí. Je příliš osamělý a neschopný proti společnosti bojovat a proto raději volí smrt.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1928 , Jan ToužimskýOriginální název:
Die Leiden des jungen Werther, 1774
více info...
Přidat komentář
Hodnotit Werthera dnešní optikou není jednoduchá věc. Ale vidím, že někteří se toho opět zhostili s grácií jim vlastní. Chápu, že toto dílo dnes vskutku není pro každého (ani mě nezaujalo na 100%), ale napálit Goethemu hodnocení Odpad! apod. mi přijde podobné jako skákat na Mozartově hrobě (ano, vím, že byl hromadný) s Kanye Westem ve sluchátkách, a řvát, proč jen byl tak sentimentální, když se teď o něm musím učit :)
A těm, co vyčítají Wertherovi stále dokola sebelítost a ukňouranost nezbývá než poblahopřát k jejich vnitřní nezlomitelnosti! ;) Rád bych to měl jako vy, přátelé!
Co k tomu říct. Klasické dílo preromantismu o zamilovaném bláznovi. Ale vlastně se mi to docela líbilo, v některých částech jsem s Wertherem soucítila, jindy jsem ho měla chuť praštit. Postava Lotty je taky pěkně vylíčena. Není tu skoro žádný příběh, je to vlastně jen osobní zpověď o tom, že mladík nemůže mít dívku, kterou miluje a tak si zvolí smrt. Někdy mi Werther připadal úplně mimo, některé věci jsem nechápala, ale je konci už všechno začalo dávat smysl. Jistým způsobem jsem ráda, že jsem si knížku přečetla, ale že by to byl zrovna můj šálek kávy, to bych neřekla.
„Děkuji ti Bože, jenž těmto posledním okamžikům dáváš tolik vroucnosti a síly.“ Takto se loučí se životem mladý, horoucně zamilovaný Werther, když nemůže dojít svého štěstí v lásce. Svou prvotinou se Goethe připojil k autorům, kteří položili základy sentimentalismu v literatuře, a současně její pomocí připravil půdu pro nástup romantismu nejen v Německu, ale v celé Evropě. „Dějová linka“ je tvořena Wertherovými dopisy, jež jsou pak v závěru doplněny vysvětlujícími deníkovými záznamy. Schválně jsem dal „dějovou linku“ do uvozovek, protože ve skutečnosti máme před sebou vnitřně se odvíjející rozsáhlý monolog, který je možná z čistě literárního hlediska vysoce hodnotný, bohužel se slovíčkem „děj“ má jen málo společného. Tuhle verbální masáž jsem místy musel vzít nadvakrát, protože jsem ji prostě v daných okamžicích přestal vnímat jako smysluplný text. Milostné Wertherovo tokání, jeho patologická posedlost, neschopnost smířit se s realitou a nakonec i jeho psychotické rozhodnutí skoncovat se životem je plné patosu, velkých slov a zveličování. Krásná forma, uvnitř které nic není.
Měla jsem při čtení celou dobu narůstající pocit, že hrdina knihy trpí naprosto zbytečně.
Prostě mne zde vůbec nepřesvědčily popisované důvody. Líčení cele situace působilo strašně absurdně. Přitom jde o téma či důvody, které jsou samy o sobě obecne, opodstatněné k utrpení, víc než jakékoli jiné. Jakoby vážnou věc autor naopak zcela zbagatelizoval svým vyprávěním a z hlavní postavy udělal naprostého idiota. Přitom je Goethe beze sporu génius. Prostě pro mne zde obrovské paradoxy.
(SPOILER)
Knížku jsem musela přečíst jako povinnou četbu, jinak bych ji asi zahodila po prvních pár stránkách. Je to krásně psané, má to i nějaký ten děj (i když ze začátku je to dějově poněkud mdlé), ale hlavní postava, Werther, je pro mě tak nepříjemným člověkem, že jsem se občas poněkud nutila pokračovat.
Werther je vykreslován jako někdo, kdo vše nesmírně prožívá a má citlivou duši (takto se myslím i dokonce sám nazval). Při svých cestách se zamiluje do Lotty, která miluje jiného (klasická zápletka), a nedokáže se od ní odtrhnout. Werther se ale někdy chová velice prapodivně, neustále si maluje krásnou pohádku, která je naprosto odlišná od reality. O tom, jak má Werther neustálou potřebu líbat a objímat cizí děti ani nemluvě. Ke konci textu mě až zaráží, jak daleko Werther chtěl zajít, aby mohl být s Lottou. Připadá mi, že jeho posedlost se co stránka stupňuje, až nakonec vyvrcholí jediným - smrtí.
Samotný konec knihy ve mně také vzbuzuje otázky. Opět je zde pro mne nepříjemná část o dětech a líbání mrtvého, která mohla být z textu vymazána. Nevěřím, že by nějaké dítě chtělo líbat mrtvolu muže, kterého skoro ani neznalo...
Knížku bych si znova nepřečetla, barvitý jazyk, prapodivné pasáže plné emocí a Wertherovo přemítání naprosto nade vším je pro mě na jedno přečtení dost. :)
Od prvního okamžiku je zřejmé, jak nádherný a poetický text to je. Je to krásně napsané, slova a věty hluboké jako lesní tůně, a stejně tak tmavomodře melancholické. Popis anhedonie a depresivních prožitků je nesmírně realistický, Goethe umně buduje plastický obraz smutku a beznaděje. Není podstatné, jaké životní trauma tyto stavy vyvolalo, není podstatné, že v případě Werthera je příčinou romantická nešťastná a neopětovaná láska k ženě, podstatné je, že jsou reálné a mají tragické následky. Myslím, že se čtenáři chtě nechtě rozdělí na dvě skupiny, a soudě dle komentářů tomu tak skutečně je. Jedni neznají pocity, které protagonista zakouší, nechápou potíže se sebevědomím, úzkostné stavy, deprese, anhedonii. Druzí naopak vše co Werther zakouší, znají, příliš osobně, příliš zblízka. Pro první skupinu bude kniha nečitelná, nudná, zoufale zastaralá a zbytečná, ti druzí zde naopak pocítí jistou sounáležitost.
Je to zvláštní číst o podobném prožitku, ta tragédie působí až směšně hloupě, přestože vím, že směšná není ani v nejmenším. Wertherovi pocity a jednání jsou hloupé, dětinské, nedospělé, neschopnost akceptovat odmítnutí je znakem nedospělé mysli, přesto, s trochou empatie, se vše dá pochopit. Kdo někdy v životě nebyl nešťastně zamilován? Kdo někdy neměl zlomené srdce?
Má smysl něco podobného dnes ještě číst? Jasně, doba je jiná, empatie často zcela chybí, vztahy jsou dnes jako zboží z eshopu, které, když se rozbije, vyhodíme a objednáme nové. Přesto, lidská povaha a schopnost prožívat na jedné straně štěstí a na druhé utrpení, zůstává beze změny. Osobně přečtení nelituji a ke knize se pravděpodobně ještě vrátím. Pro ostatní je to na individuálním uvážení.
Na dobu, ve které bylo dílo psáno, se čte víc, než dobře. Nedokázala jsem však s Wertherem soucítit. Mnohé činy mi připadaly nelogické, myšlenky jakoby vytržené z reality.
Na této knize jsem si definitivně potvrdil, že nejsem románový romantik s rozervaným srdcem. Pro hlavního hrdinu nemám moc pochopení a považuji ho spíš za neurotického blba ... to se pak špatně hledají sympatie :). Knihu jsem nedočetl a to jsem to zkusil dvakrát.
Werther nyní rozhodně patří mezi mé největší románové oblíbence, hned vedle Elizabeth B. , Gwendolyn a Doriana :) . Ačkoliv se Werther zdá být pro mnoho lidí neskutečnou dramaqueen, tak zde je pro mě opak pravdou. I když celou dobu vím, jak to s ním skončí, stejně dokážu "uronit slzičku" nad některými bolavými dialogy a snad i nad celým srdceryvný vývojem situace.
Postavám totiž nelze (za mě) nic vyčítat, to je na tom asi nejhorší :( .
Příběh extra silný, pokud se dostanete přes složitější jazyk knížky, myslím, že budete s Goethem spokojení :) .
5⭐
V hlavní roli romantický hrdina s citlivým srdcem a neotřelou myslí. Jeho svět je jiný než svět ostatních a nešťastná láska spolu s nekonečným trápením otevírá téma, jež tehdejší konvenční katolické myšlení jednoznačně odsuzovalo.
Knížku jsem sfoukla za jedno odpoledne. Musela jsem si dělat přestávky, jelikož některé myšlenky mě hluboce zasáhly a potřebovala jsem si dát sem tam přestávku a pomyšlenkovat si o nich.
Je zajímavé vidět, jak se hlavní hrdina mění, jak je postupně ničen. Nicméně ke konci knihy jsem k němu cítila určitý odpor. Nemohla jsem s ním soucítit, nemohla jsem ho pochopit. To, co předváděl, není v mém chápání pravá láska. Spíš mi to přišlo jako touha, chtíč, jako přelud, který si vytvořil a akorát ubližoval nejen sobě, ale i svému okolí. V dnešní době bychom ho měli za psychopata a Lotta by si pravděpodobně vyžádala soudní zákaz přiblížení.
Nicméně celkově se mi dílko líbilo, četlo se mi moc dobře, čehož jsem se bála asi nejvíc. A některé stránky jsem si musela přečíst dvakrát, jak mě nadchla daná myšlenka.
Myslím, že knihu si minimálně ještě jednou přečtu, právě kvůli těm několika úžasným částem. Mladý Werther na začátku knihy mi přišel jako skvělý člověk, škoda, že utrpení člověka tolik poznačí a změní, když mu podlehne.
"...je to snad vnitřní nespokojenost s naší vlastní bezcenností, nelibost nad námi samými, která je vždy spojena se závistí, podněcovanou hloupou marnivostí: Vidíme šťastné lidi, které neobšťastňujeme my, a to je nám nesnesitelné."
Utrpení mladého Werthera. Co k tomu říct? Ze začátku z recenzí, které na mě skákaly na internetu, jsem se bála, že toto dílo nepochopím, což se naštěstí nestalo. Mé přečtení, dočtení a pochopení mělo šťastný konec. Goethe má fajn styl psaní, na tu dobu, ve které to psal, se v tom dalo vyznat. Nápad sdělování nám pocitů Werthera pomocí dopisů jsem vnímala jako dobrou věc. Líbily se mi nadčasové myšlenky, které tam byly. Mění se doba, ale lidi vážně ne. Myšlenka nešťastné lásky, která mě na tuhle knížku nalákala, se mi taky líbila. Občas z těch slov, která popisovala tolik smutku, beznaděje...,vážně všechny tyhle emoce prýštily. K slzám mě to však nedohnalo. Určitě přečtení téhle knížky beru jako zajímavou zkušenost, avšak řadí se pro mě spíš k průměru z povinné četby, kterou jsem zatím četla. Ale k maturitě podle mě dobrý. Krátký, srozumitelný příběh.
Knihu jsem si vybrala z povinné četby a nebavila mě tak moc, že čtení sto padesáti stran se natáhlo na několik týdnů. Na ději a způsobu psaní mě nic moc neuchvátilo. Ovšem Radost mi přinesla asi sto třicátá stránka, kde přestává být příběh psaný stylem dopisů, ale vyprávění přebírá jakási třetí osoba. To už bylo jiné kafe. Zbytek knihy jsem zhltla cestou do školy. Kdyby byl stejným způsobem napsán i zbytek knihy, pravděpodobně bych ji mohla zařadit mezi mé oblíbené.
Neuchvátilo, však taky nejsem zamilovaný mladík konce 18. století. Ani příběh, ale ani jeho provedení. Je z toho ale patrné, že autor byl stejně mladý jako jeho hrdina, navíc podle všeho psal o tom, co sám zažil (nicméně on sám tohle všechno několikanásobně přežil). Překvapilo mne závěrečné dost brutální popisování dlouhotrvajícího W. skonu, po nepovedené, ne zrovna čisté smrtící ráně z bambitky do hlavy.
Taky mi vadilo (vydání 2021, 1400) několik opakujících se informací o autorovi (na obálce i v knize) a česká předmluva (není uvedeno ze kdy ani kdo je za jménem jejího autora - známé jméno ani překladatel to není) opakující totéž a přidávající k tomu jakýs takýs vhled do děje a rovnou i jeho hodnocení (což se před samotným románem vůbec nehodí).
Zajímalo by mne, kolik mladíčků (byť zdaleka ne ani pětadvacetiletých) se ještě v dnešní cynické době uvidí v mladém Wertherovi. Nejsem sama tak cynická, tak věřím, že aspoň jeden... (první, mladá láska přece pořád dělá s každým hotové divy, a výjimečně i dnes končí stejně nešťastně, fatálně).... I když při pohledu na pár komentářů níže to tak tedy nevypadá, všichni sdílejí jistou frustraci ze čtení téhle bolavé knihy.
Myslím, že jsem dostatečně nepochopila hlavní smysl knihy. Celý příběh je protkaný ponurou atmosférou, která sice vyvrcholí na konci, ale táhne se snad od první třetiny knihy a pak už nečtete o ničem jiném. Občas mi přišlo, že hlavním tématem v knize je Wertherovo utrpení a zoufání a nic jiného v knize nefiguruje. Jazyk, jakým je kniha napsána je krásný a popisné pasáže vyzdvihují knihu, ale jinak mi to přišlo docela jednotvárné a ke konci mě už číst jenom o Wertherově neopětované lásce upřímně moc nebavilo, takže tahle klasika asi nebude patřit mezi mé oblíbené.
Číst o Werherově utrpení bylo pro mne utrpením a během čtení jsem také několikrát zvolal:"Veta,příteli,je po mě veta!"
Leč vidina splněného bodu čtenářské výzvy byla silou,která mě dovedla k cíli .
Myslím si, že to nebyla neopětovaná láska,čím Werther trpěl.
Trpěl touhou Lotty mít a to není láska.Kdyby ji miloval,poslechl by její rady vzmužit se,odjet a najít si jinou.
Připadá mi dokonce,že si své utrpení užíval. Včetně sebevraždy i když v posledních chvílích reálně popsaných, mu patrně došlo,co provedl za pitomost. Zkrátka,já se s touto klasikou míjím a nejsem schopen ocenit Goethovu genialitu.
Já se nedivím, že se po vydání knihy zvýšila míra sebevražd u mladých mužů. Já jsem se tak nudil, že jsem se chtěl zabít už během čtení.
Velká proměna emocí z jednoho extrému do druhého v několika málo stranách, ovšem na můj vkus se ta "trpící" část táhla moc dlouho.
Štítky knihy
prvotina láska smrt trápení 18. století milostné romány romantismus německá literatura Německo romány v dopisech, epistolární rományAutorovy další knížky
| 1968 |  Utrpení mladého Werthera |
| 1973 |  Faust |
| 1982 | Faust a Markétka |
| 1974 | Spřízněni volbou |
| 1976 | Balady |
Německá klasika, kdy beznadějně zamilovaný mladík sám sebe přesvědčí, že není možné dále žít, pokud mu není dovoleno s jeho milou být...