Utrpenie mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/155351/mid_utrpenie-mladeho-werthera-OXz-155351.jpg
4
2300
2300
Kniha, kterou četly a milovaly generace mladých lidí, kniha o zápasu člověka, který nechce umrtvit své hororucí srdce, spoutat je chladnými řetězy pokrytecké společenské morálky své doby a proto nakonec podléhá beznaději a dobrovolně končí svou strastiplnou pouť. Podíváme-li se na Werthera dnešníma očima, zůstává v jeho příběhu i pro nového, radostného člověka našeho věku, mnohem více než jen vůně minulosti a romantika vášnivého citu, než portrét z dávných dob, nad nímž se shovívavě usmějeme. V postavě a osudu mladého Werthera – tolika rysy své bytosti příbuzného s autorem samým – vyřkl Goethe své krédo, svůj soud na kompromisy, malostí, nezúčastněným chladem a prázdnou společností 18. století, v níž byl nucen žít. Werther se s tím vším nechce smířit – přitom však nemá dost síly cokoliv změnit. Proto podléhá. Umírá však se srdcem stejně čistým a vroucím, jako žil. A právě tato upřímnost a horoucnost jeho srdce zanechává dodnes v čtenáři silný, kladný a nesmazatelný dojem.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1972 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Die Leiden des jungen Werther, 1774
více info...
Přidat komentář
Já se asi budu vymykat většině, ale mě kniha nadchla, asi proto, že přes všechny "rány" života zůstávám pořád nebetyčný romantik :-), alespoň ve skrytu duše. Velice mě oslovil ten nádherný jazyk, v takovém vyslovené věty úplně jinak znějí. Kdyby byla slova hudbou, byla by pro mě tato kniha koncertem, který začíná radostnými melodiemi, přechází do rozjásaných trylků a končí tklivými tóny. Když si člověk vezme, v jaké době byla napsána, ani se nepozastaví nad tím, že byla i zakázanou. Návod k sebevraždě pro podobně smýšlející mladé nešťastníky. Dnes je plno takových knih, kde najdete návod k čemukoli, jen si vybrat. Myslím, že v současné době je pojetí lásky prostě trochu jiné, proto se nám takové čtení po několika stoletích hůře chápe nebo je nechápeme vůbec. V knize je spousta zajímavého a i když je tak krátká, že by ji člověk přečetl za několik hodin, doporučuji si ji vychutnat a mít víc času na to zamyšlení, pak se bude možná jevit v úplně jiném světle.
Zbožňuji, když čtu nějaké klasické dílo, opájím se jeho dokonalostí a říkám si, jak je možné, že jsem tento poklad neotevřela dřív. Bohužel mladý Werther se k těmto případům neřadí a kniha je krutě poplatná době, v níž byla napsána. Regulérně jsem si při čtení kladla otázku, zda jsem opravdu takový ignorant, že tuto klasiku německé literatury nedokáži náležitě ocenit. Upřímně jsem si myslela, že letos nic sladkobolnějšího, než byli Romeo a Julie na vsi, číst už nebudu, avšak - ach já malověrná - jak jsem se jen mýlila! Zejména v první části byly Wertherovy výlevy opravdu čtenářsky útrpné, ve druhé části se to už naštěstí docela dalo. Hodnotím průměrem z milosti (zejména k sobě, protože bych si z úcty ke Goethovi připadala značně blbě, kdybych dala méně), ale pocitově je to ještě níže. Turgeněve, sakra, kde jsi, když tě člověk potřebuje?!
Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, protože knize bych dal 70 %. "Půlhvězdička" navíc je kvůli tomu, že místo, kde žiji, je s Goethem spjato právě platonickou či nenaplněnou láskou.
Přiznám se, že než se mi podařilo začíst se do Wertherových dopisů, tak jsem si chvíli myslel, že to bude utrpení mladého čtenáře. Narozdíl od Šimka a Grossmanna, kteří verše "Má mne ráda, nebo ne, trhám ostny kaktusu" opustili ihned, Werther pomyslné ostny kaktusu trhá i poté, co mu Lotta projeví svou přízeň tak, jak jen zasnoubená a později vdaná žena může. Dopisy i popisy spějící k neodvratnému konci mi občas přijdou přepiaté (četl jsem vydání z roku 1925), author moderní by toto thema pojal jistě jinak (a co teprv author postmoderní!), ale Goethe to jinak napsat nechtěl a nejspíš ani nemohl, i tak totiž kniha vyvolala značný rozruch.
Když opět parafrázuji pány Š+G, tak Werther trpí ještě půlden po tom, co skutečně provede verše: "Onehdy jsem k půlnoci natáh' kohout bambitky, poté co jsem večeřel jednu sklenku vína."
Opět jsem se k této knize vrátila díky výzvě a jsem ráda, i když to není veselé čtení, tak styl dopisů a deníku je pro toto téma nejvhodnější.
Návrat ke klasice. Ve své době musel být tento romantický román převratný, formou i obsahem, nyní na mě už tak nepůsobil. Příběh se sice dotýká závažných osobních i společenských problémů, ale styl vyprávění je pro mne, kromě působivých popisů přírody, příliš exaltovaný až patetický. Přepjaté emoce nešťastného mladíka, který naráží ve svém idealismu na tvrdou realitu působí více asi na mladší čtenáře.
Knihu jsem si vybrala k maturitní četbě a musím říct, že jsem dočetla opravdu s utrpením. Příběh se mi četl hrozně špatně, opravdu nejsem zastáncem toho, že je to nadčasové dílo. A opravdu se nedivím, že po vydání tohoto díla stoupl počet sebevražd...
"Literatura musí vypomáhat, hrozí-li niterná prázdnota," říká o poslední kapitole Werthera Rüdiger Safranski. Werther četl Ossiana, my čteme Werthera.
Jak to, že tato kniha je tak skvělá? Proč se stále čte? Goethe v ní do světa uvedl vůli k subjektivitě. Sám o tom řekl: "Navracím se sám k sobě a nacházím celý svět." Safranski upřesňuje: "Dosud byly promluvy o věcech duchovního života určovány církvemi a veřejnou morálkou. Nyní došlo k deregulaci veřejné komunikace o projevech lidské duše. Lidé chtěli podobně jako Werther mluvit svobodně a originálně o všem, o lásce, manželství, morálce, náboženství, věcech umění, výchově dětí, šílenství a poměrech ve státě. Lidé chtěli, aby mohli mluvit o všem, co jim leželo na srdci. Vnitřní přirozenosti, pocitům, vlastní individualitě, tomu všemu mělo být nyní dopřáno sluchu. To, co je individuální, je pravdivé, prohlašuje Werther, a pokračuje, že ,žádný argument na světě mě tak nevyvede z míry, než když někdo přijde s bezvýznamnou, všeobecnou průpovědí, protože já mluvím z celého srdce.´"
Werther je román o svobodě, která musí být prožívána, aby se o svobodu jednalo. A ke svobodě patří i rozhodnutí ukončit život, který se stal utrpením. Jakmile se začne vše zdůvodňovat a vysvětlovat, vždy se najde dosti kauzalit a člověk je ochromen ve svém činu.
A čím oslovuje kniha dnes? Je zde dokonalý vhled do rozvrstvení společnosti a mentality jednotlivých jejich skupin (popis šlechtického dýchánku, na kterém se Werther nedopatřením ocitl, je skvělý), je zde pojednání o výchově dětí, které dodnes může inspirovat, nacházíme zde kategorické tvrzení, podle něhož je špatná nálada neřest. Werther sám si váží víc svého srdce než svého rozumu (rozumové znalosti může získat kde kdo, ale "své srdce mám já jediný"). Doslova současná (tedy jako by byla napsána ve 21. století) je Wertherova lamentace nad pokácením několika krásných stromů - ořešáků na farním dvoře.
A z teologického hlediska je inspirativní úvaha uvedená otázkou: "Neříká-li sám Syn Boží: že budou kolem něho ti, které mu dal Otec?" Načež se ptá: "A což když já mu nejsem dán? Když si mě Otec chce ponechat pro sebe, jak mi srdce šeptá?" V této pasáži pokračuje líčením svého stavu: "A zhořkl-li kalich i na lidském rtu Boha nebeského, proč bych se naparoval a říkal, že mi chutná sladce? A proč bych se styděl v strašlivém okamžiku, kdy se celá má bytost tetelí mezi bytím a nebytím, kdy minulost září jako blesk nad černou propastí budoucnosti a všechno kolem mne se hroutí, kdy celý svět mi zaniká?! - Není-li to pak hlas zcela do sebe stísněného stvoření, které pozbylo sebe, které nezadržitelně padá do hlubin, zaúpí-li z propastí svých marně pracujících sil: Bože! Bože! Pročs mě opustil? A měl bych se stydět za slovo, měl bych se bát okamžiku, když mu neušel ani ten, který nebesa svinuje jako baldachýn?"
Nelze než znovu vzdát hold Goethovu geniu, který v tak mladém věku nechal vzniknout tak působivé knize. Není to kniha pro náctileté, je třeba mít zkušenosti a dostatek vnitřní usebranosti, aby čtenář ocenil hloubku zápasu hlavního hrdiny. A je třeba číst pomalu, pozorně, pečlivě a s očekáváním těch důležitých úvah, které jsou na dějovou linku pověšeny. Pak se kniha odmění silným zážitkem, intenzitou citu a inspirativním ponorem do lidského srdce, byť je čtenáři více než jasno, že své srdce má každý jen sám.
Krásný jazyk, Wertherův vnitřní svět a úvahy o tom, zda mohou lidé (od)soudit rozhodnutí vzít si vlastní život aniž by znali všechny okolnosti. Werthera jsem vůbec nevnímala jako ufňukaného, schopnost hluboce prožívat (ať už radost nebo smutek a bolest) dnes mnohým lidem chybí, tak jsem si ráda četla o prožívala s ním jeho pocity a myšlenky.
Prý se Goethe inspiroval i vlastními zážitky z neopětované lásky - ještě že to s ním nedopadlo jako s Wertherem a raději se ze svých pocitů "vypsal" do této knihy.
O jedné závislosti, touze po čistotě srdce, sterém nárazu na realitu a neodolatelném puzení ke smrti. Chápat mohu - soucítit bych měla - ale je to sakra těžké...
Rozporuplná kniha. Na jedné straně krásný jazyk a především ze začátku knihy nádherné popisy přírody, na straně druhé věčná uplakanost hlavního hrdiny, která činí čtení díla poměrně obtížným.
Jsem ráda, že jsem se ke knize díky výzvě dostala. Dobře se četla, až na některé slabší pasáže, které mě moc nebavily a za které ubírám 1*.
Jelikož je to klasika z dob minulých, tak musím zavřít obě oči a hodnocení odpad si ponechat pro jinou knihu. Ač to bylo krátké čtení, bylo velmi útrpné, Werther byl děsný ufňukanec, který se neuměl ani pořádně zabít. Obdivuji, že s ním Lotta měla takovou trpělivost a neposlala ho na onen svět sama :)
Priznám sa, že čítať Utrpenie mladého Werthera bolo pre mňa utrpenie. Takmer až fyzické. Navyše som čítala vydanie, v ktorom bol Goetheho rozbor diela a jeho pohnútok k jeho napísaniu a pre mňa kniha, ktorá nie je prečítaná od A do Z nie je prečítana vôbec :D. Väčšinu času som ani nevedela o čom čítam a rátala som stránky do konca. Pre mňa to bola asi najťahšia kniha, ktorú som zvládca celú, pritom mám klasiky rada. Toto dielo mi rozhodne nepríde také nadčasové ako sa o ňom vraví. A čo viac, veľmi nepoznám reálie ani mentalitu spoločnosti 18. st. v Nemecku a len matne mi niečo vraví hnutie Sturm und Drang. Kto rozmýšľa nad prečítaním odporúčam nejaké novšie vydanie.
Jak by asi vypadal Werther dneška. Werther 18. století by "romantik", člověk postrádají rozumný úsudek a zříkající se logického uvažování. Jak jej přenést do dnešní doby?
Mileniál! Ano, to je vhodné označení. Místo parků by však procházel sociální sítě, místo dopisů by psal nesmyslné příspěvky na facebooku a když by mu něco narušilo jeho vzdušné zámky, tak by se zhroutil a zobal by prášky na uklidněnou. O takovém člověku by ale velké dílo nevzniklo.
Co takhle anti vaxxer nebo nějaký vyznavač teorie placaté země. Zkrátka a dobře "protiproud" a zarytý odpůrce vědy. Popíral by každý vědecký objev, otravoval by kamarády online i offline (u piva) a byl by především odborníkem na očkování, finance a světový řád obecně. Zapšklý hlupáček ale asi taky nebude tím vytouženým hlavním hrdinou.
Asi nezbývá než nechat Werthera v minulosti, kde bude trpět jako Werther! Nechat jej znovu a znovu ožívat v knihách a divadelních hrách a nechávat jej znovu a znovu se střílet do hlavy, aby pak s sebou 12 hodin škubal na podlaze a pomalu umíral. Znovu. A znovu. A znovu!
No není to krásné. Jen trp Werthere, trp! Pro naše pobavení.
Zatraceně dlouhá kniha, tedy vezme-li člověk v potaz fakt, že Werther brečel či slzel i 2x/3x na jedné stránce (!!), a již v polovině knihy by musel zemřít na absolutní dehydrataci.
Jinak je to ale taková pro mne nespecifikovaná kniha, velmi nevyvážená. Na jedné straně je plná přenádherných popisů krajiny, na druhé je jejím hrdinou mladý muž, jehož chování leckterým ženám zavěšuje gigantické koule mezi nohy. Z jedné strany je vybavena krásným jazykem, který na stranu druhou popisuje často velmi sobecké pocity hlavního hrdiny. Z jedné strany obsahuje podnětné myšlenky na různá témata (kupříkladu mrzoutství, sebevraždy, či lásku), na straně druhé popisuje hrdinovy „láskoidní“ činy, za které jsem se při četbě styděl já, můj kocour, pes, neexistující ochočená chobotnice a sedm generací mých předků.
Přesto převažují pocity pozitivní, dokonce i ona negativa lze vnímat pozitivně, jakožto výpověď o době, která se cele postavila na stranu citů. To vše podbarveno solidním a pěkným, byť minimalistickým, vydáním od Odeonu. Oscilace mezi 3 – 4 prostřelenými *.
Vyjadrovať sa k tejto knihe je pre mňa samovraždou. Pri nej totiž záleží či ju čítate za "triezva" a ste schopný racionálneho úsudku alebo už v stave značnej "podnapitosti" kedy dokážete "pochopiť" nešťastného mladíka a jeho trápenie a sympatizujete s ním natoľko, že sa chcete pridať k(pravdepodobne fiktívnej) vlne samovrahov 18. storočia. Je to možno precitlivený chlapček, idealista, rojko a všetko čo sa nenosí, no stojí proti láske, čistej a nenaplniteľnej.
"Samovrah je zbabelec, ktorý sa nebol schopný postaviť tvárou v tvár životu."
"Zaľúbení samovrahovia len dokazujú svetu, že niekoho milovali natoľko, že boli ochotní dať zaňho aj svoj život."
"Znakom zrelého človeka je, že chce pre ušľachtilú vec žiť."
2 ku 1? Za? Proti? Každý má svoje hodnoty, Werther ich však zobral až príliš tvrdo. Áno, čítal som to v stave podnapitosti, preto som "vysypal" celý revolver.
Štítky knihy
prvotina láska smrt trápení 18. století milostné romány romantismus německá literatura Německo romány v dopisech, epistolární rományAutorovy další knížky
| 1968 |  Utrpení mladého Werthera |
| 1973 |  Faust |
| 1982 | Faust a Markétka |
| 1974 | Spřízněni volbou |
| 1976 | Balady |
PanPredseda Lucka tě chválí