Uvadlé listí
Ivan Franko (p)
Ivan Franko, jeden z předních ukrajinských básníků z přelomu 19. a 20. století, je znám především svou tvorbou zaměřenou buditelsky, sociálně, politicky. Ve skutečnosti to však byl také pozoruhodný básník intimního ladění a jeho lyrické drama Uvadlé listí, osobitá verze wertherovského tématu, patří nepochybně k vrcholům evropské milostné poezie.... celý text
Přidat komentář
Poezii mám ráda, protože je pro mě jednou z cest dovnitř sebe. Jenže je vážně těžké hodnotit básně, protože jejich čtení je nesmírně subjektivní. To co jednoho zasáhne a pohltí na druhého působí úplně jinak. Je to o tom, že básně buď rezonují s našimi emocemi a zkušenostmi, nebo nám přijdou cizí. A tentokrát se mnou k žádnému napojení nedošlo a emocionální dobrodružství se nekonalo. A není to jen o tom, že dávám přednost volnému rýmu před důsledně dodržovaným rytmem.
Taky jsem na knihu narazila díky čtenářské výzvě a taky se mi moc líbila. Já mám poezii ráda, ale teď jsem jí dlouho nečetla, četla jsem takové těžší klasiky a teď mi fakt přišla vhod tahle kratší příjemná poezie. Určitě si to přečtu znovu.
Na knihu jsem narazila jen díky Čtenářské výzvě, takže jsem neměla přehnaná očekávání, ale po delší době je to básnická sbírka, ve které se mi líbilo téměř vše. Především pak poslední báseň je opravdu dokonalá.
Drama to možná je, ale mimořádně banální. Přírodní a milostná lyrika zkrátka málokdy překvapí. Ocenila jsem pokus o metaforu v úvodním kousku Druhé hrsti ("V Přemyšlu nad zeleným proudem Sanu...") a rytmus poslední básně ("Jen stisk... jen mžik...")
Dala jsem si od poezie na nějaký čas odpočinek, ani nevím proč. Uvadlé listí mě naplnilo touhou znovu číst básně. To je myslím větší pochvala, než co bych zde mohla o knize napsat.
Ačkoliv nejsem fanda do poezie, jelikož jí nerozumím, jsem příjemně překvapena touto sbírkou.
Autor má cit pro jazyk.
Na poezii nejsem, ale nějak se mi nedařilo vybrat si ze žebříčku u Čtenářské výzvy k bodu 6. No a čekalo na mě slušné překvapení. To dílo je tak... opravdově bolestné, srdceryvné, chladné. A také pan překladatel musel mít perfektní cit pro jazyk.
Proč se tvé oči čarovně třpytí,
tak že se srdce jako vích vznítí?
Ach, ty tvé oči, kdo do nich zhlédne,
ten ani k slunci už zrak nepozvedne.
Proč mě tvé úsměvy vždycky jen bolí,
proč mi rvou srdce jak bouře v poli?
Hoj, ty mé děvčátko, jasné jak zoře,
tys moje štěstí, tys moje hoře.
Když na tě pohledím, rád tě mít musím,
a když tě miluji, žalem se dusím.
* ještě jsem si obohatila slovní zásobu :)
vích = svazek slámy
zoře = ranní záře, jitřenka
Jak smutné a jak věčné, Sbírka je z let 1895 a 1896 a já měla pocit, že čtu současné básně. Důkaz, že láska a hlavně ta neštastná, zima a smutek jsou tu pořád a navždy budou .
Rozhodně plný počet hvězdiček. Krásnější milostnou lyriku jsem nečetla. Paráda.. Navíc je kniha nabita velkou spoustou zajímavých myšlenek. Nemám slov. :-)
Autorovy další knížky
| 2006 |  Uvadlé listí |
| 1956 |  Zachar Berkut |
| 1977 | Preklady |
| 1956 |  Poesie |
| 1968 | Soví válka |
Nejsem zrovna milovník poezie, takže můj názor asi není zrovna relevantní, ale bohužel mě to nijak zvlášť nechytlo. Příliš patetické, až zbytečně tragické. Možná pokud by člověk měl možnost přečíst si to v originále s dokonalou znalostí autorovy rodné řeči, dostavil by se jiný efekt. Kromě "V Přemyšlu nad zeleným proudem Sanu...", která je i určitým podobenstvím, to šlo všechno nějak kolem mě...