Úvahy nad zájmeny
Kristina Láníková
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/448660/bmid_chysta-se-uvahy-nad-zajmeny-blY-448660.jpg
5
12
12
Milostné básně Kristiny Láníkové (1988) se utvářejí jako shluky slov, těl a vztahů ve volném prostoru. Jejich forma je výsledkem mnohonásobného přeskupování. Identity zde vyvstávají jako dočasné pozice v hejnu a v transparentním prostředí snadno podléhají redukci. Od subjektů se přitom oddělují – podobně jako vnější skelety podmořských živočichů nebo bílé slupky po odpařené slané vodě – osobní zájmena. Za takové situace se milovaná těla podobají slovům v básni. I proto, že se nakonec dají nahradit jinými těly a jinými slovy.... celý text
Přidat komentář
Když nad tím uvažuju, tak je to velmi zdařilé.
Hutné a krátké - velmi dobrá kombinace pro stravitelnost. Láníková dokáže všední motivy (spánek, únava) podat velmi pozoruhodně a zároveň je čtenář může vnímat osobně.
Vedlejší jak věta, nicméně - myslel jsem si, že vzhlednější grafiku knih Fra mít nemůže a ono-
postupovala jsem jako údržbář
střádala jsem střídmé vzorky nálad
v prázdném extrému
(s. 25)
ještě pořád bych z lásky vykrajovala vločky
které se vejdou do mé samoty
ta je vytrvalá a myje se jako nádobí
mé ambice jsou stejné jako má alibi
(s. 15)
Úvahy nad zájmeny
Kristina Láníková prostřednictvím velmi úsporných básní (nejdelší mají šest veršů) ohledává témata lásky („ještě pořád bych z lásky vykrajovala vločky“), touhy po klidu a tichu („chtěla jsem mít ticho“), samoty, ale i méně uchopitelná jakými jsou slova, pojmenování, význam zájmen („odkládám jména / hledám mezery / stavím si svou ohradu“; „odkládala jsem zájmena na malou plošinu / a svázala je řetízkem“). Častým motivem je spánek, bílá barva, prostor. Básně jsou poměrně neuchopitelné, člověk je musí přečíst opakovaně, aby slova doputovala na správné místo a zarezonovala. Celá sbírka působí velmi propracovaně ve smyslu řazení jednotlivých veršů – skoro jako by autorka (nebo spíše lyrický subjekt) putoval(a) od začátku ke konci (srovnej str. 9 „chtěla jsem mít ticho / ze začátku z obavy opustit vážnost“ a str. 68 „předchozí stránky vedou až na konec“). Svou roli hrají i výjevy z běžného života působící, jako by autorka (lyrický subjekt?) zůstával(a) často doma, snad ze strachu, snad právě z potřeby být sám(a), což částečně naznačuje i úvodní fotografie prázdného pokoje na obálce knihy. Byť nejsem velkým čtenářem poezie a neumím mezi řádky hledat skryté významy a jsem si proto jistá, že mi podstatná část brilantnosti této sbírky uniká, musím říct, že se mě řada Kristininých veršů dotkla, pár jich proto ještě vypíšu: „na jaro jsem měla spoustu plánů, jenže léto / ho přeskočilo / teď nevím, co si počít“; „při úklidu se řídím zásadou ztrát“; „při pohledu vpřed se cítím vzadu“; „tehdy jsem ještě byla zvyklá čekat a hrozilo / že se zkazím“; „zpoždění vzniká rychle“ a další.