Úvahy o štěstí a lásce

16.09.2022

„Na náš reflektující vnitřní střed už od narození číhá pudové pokušení nebo iluze představovat si, že abych rostl, bylo by dobré izolovat se v sobě a sobecky si hledět pouze své jedinečné sebedovršující práce: oddělit se od druhých nebo všechno stahovat k sobě. Jenže na Zemi není jen jediný člověk. Jsou jich tu myriády současně. Je to banální samozřejmost. A přesto, postavena do obecných perspektiv rozvíjejícího se světa, nabývá tato samozřejmost stěžejní důležitosti, protože jakkoli jsou myslící bytosti od přírody individualizované, každý člověk přesto představuje molekulu se všemi ostatními, definovaný systém, z něhož nemá úniku. To v prvním přiblížení znamená, že nemůžeme pokročit k cíli sebe samých, když nevyjdeme ze sebe a nespojíme s druhými.“

V tomto útlém sborníku krátkých a nesouvisejících, příležitostných textů jistě nebylo možné představit víc než jen náznak myšlení z dílny Pierre Teilhard de Chardin. Nejspíš to tedy nebyl dobrý první kontakt s tímto často zmiňovaným teologem (ano, dosud nikdy jsem od něj nic nečetl), to jsem si uvědomoval. Ale když už mi v knihovně přišel pod ruku...

První část o štěstí byla nejvíc kompaktní a Teilhard de Chardin v ní kladl důraz na trojí cestu, kterou člověk musí urazit: cestu do středu, ze středu a nad střed. Tedy jinak řečeno: k sobě, k druhým a k Bohu. Tomu je těžko možné odporovat, zároveň to ale určitě není nijak závratně objevná myšlenka – a dost jistě nebyla ani v době, kdy ji její autor dával na papír. Ale užitečné shrnutí a zopakování na škodu být nemůže.

Druhá část tvořila série několika teologových svatebních promluv, přečetl jsem je se zájmem, ale nemyslím si, že by knize něco chybělo, pokud by zde nebyly – vlastně už teď, pár dní po přečtení, si jen matně vybavuji, o čem v nich abbé Pierre hovořil...

Poslední sekci knihy tvořilo několik samostatných zamyšlení na společné téma lásky jako prvotní a všudepůsobící kosmické energie. Líbilo se mi zdůraznění, že neděláme dobře, když lásku jaksi zavíráme do několika definovaných typů vztahů, kde ji vymezujeme řečiště pomoci morálky a společenských zvyklostí. Tím nemá být řečeno, že láska má ignorovat morálku a společenské zvyklosti, prosímpěkně, to Teilhard de Chardin netvrdí (ani já ne! :-), jen s lítostí konstatujeme, že ji nerozpoznáváme všude tam, kde skrytě působí. Méně se mi líbila představa, že cílem interakce naší lásky se světem by mělo být naše rozplynutí v jakési univerzální lásce – příliš mi to připomínalo východní náboženství -, ale Teilhard de Chardin naštěstí zdůrazňuje nutnost „totalizování bez depersonalizování“, tedy začlenění do celku bez ztráty vlastní osobnosti. To začlenění do společné noosféry (řekl bych: „poznání jednoty přírody a civilizace v lásce“) nevidí otec Pierre jako něco volitelného nebo symbolického. Ne, není to pro něj jen poetické vyjádření, ale v zásadě evoluční nutnost – člověk je podle něj stvořen tak, že se trvale zdokonaluje v lásce a sjednocuje se v lásce se světem. No, nedávno jsem podobný názor slyšel při teologické diskuzi u piva a docela nesouhlasil, ale když má tahle teorie tak vlivného zastánce, tak si ji tady u sebe značím k opětovnému prozkoumání.