Úvod do fantastické literatury

04.05.2014

Upřímně řečeno mi připadne, že Úvod do fantastické literatury toho vypovídá mnohem víc o strukturalismu než o fantastické literatuře. To samozřejmě nemusí být úplně na škodu, ale upřímně: upíři a ďáblové jsou prostě zajímavější než "úplný teoretický happening" (toto krásné sousloví přebírám z doslovu).

Nelze zpochybňovat Todorovovu erudici; i když převažují francouzské knihy, dá se asi říci, že se ve fantastické literatuře zejména devatenáctého století vyzná. A občas má hezké postřehy. Negativ je ale také dost - nemohu si pomoci, ale připadne mi, že si nejprve usmyslel, že určitou část literatury označí za fantastickou, a pak si to s vynalézavostí sobě vlastní zdůvodnil. Fantastické je podle něj jen to, u čeho postava (a potažmo implicitní čtenář) váhá, zda jde o jev přirozený či nadpřirozený, jinak fantastično přechází do podivuhodna, respektive do zázračna. Fantastično se podle něj psalo jen od konce osmnáctého století do konce století devatenáctého; a většina děl je fantastická jen při prvním čtení. To je fascinující, že se žánr může měnit podle toho, pokolikáté knihu čteme, ne? Možná bych si měl přečíst Úvod do fantastické literatury ještě jednou, třeba zjistím, že je to pornografie pro maminy. A nebo taky ne.

Todorov si tak trochu vyřizuje účty s recepční estetikou, ale sám padá do jámy, kterou na ni kope, i když se tomu důsledným slovíčkařením snaží vyhnout. Nápad, že by fantastično (nebo strašidelno) mohlo být definováno tím, jaké pocity vzbuzuje v čtenáři, zavrhuje jako naprostý nesmysl... protože by to znamenalo, že žánr knihy závisí na čtenáři, a to by přece nebylo správně strukturalistické! Přitom sám při své definice vychází z "váhání čtenáře mezi přirozeným a nadpřirozeným". Jistě, obhajuje si to tím, že on mluví o implicitním čtenáři, zatímco ti ostatní, ti hloupí mluví o čtenáři empirickém. Implicitní, ideální čtenář je přitom součást díla, takže panenskost strukturalismu zůstává netknuta. Ale cítíte asi sami, že tahle argumentace má nohy pevné asi jako pijan po druhé láhvi skotské.

Občas si Todorov počíná jako poněkud podivný pokoutní inkvizitor a hledá ve fantastických tématech mystické prvky - prolomení hráze mezi duševním a tělesným (dualista jeden škaredý) srovnává s psychózou, perverzní sexualitou, drogovým omámením nebo kojeneckým myšlením. Domnívám se, že ideálním autorem fantastiky by byl perverzní nadrogovaný kojenec trpící schizofrenií. Hned bych si to zkusil experimentálně ověřit, ale od konce devatenáctého století už nelze fantastično psát, takže mám smůlu.

Ne, neměl bych si z toho utahovat, ta kniha vlastně není až tak špatná. A autor za své úchylky nemůže, byl k nim předurčen myšlenkovým směrem, jejž si zvolil. Na jednom místě v knize se sám Todorov zařazuje do marxisticko-freudovské linie uctívačů abstraktna, zatímco konkrétno vyhrazuje Bachelardovi a jiným. On je to hodný kluk, ten Bachelard, říká tam, ale my na to prostě jdeme líp. Přitom tvrdí, že "uměleckost je záležitostí textu, ne jeho abstraktní struktury". Příště si tedy možná přečtu něco umělečtějšího.