Úvod do křesťanství

18.02.2024

Knihy od Josefa Ratzingera jsou opravdovým zážitkem. Člověk je musí ale číst pomalu a postupně. Čtení je to těžké a musí v něm být přestávky.

18.12.2023

Ratzingerův "Úvod" je skutečně fundovanou teologickou studií o základních předpokladech a sloupech víry, které se promítají do Kréda. Výklad tak postupuje nepřekvapivě právě v takové posloupnosti, aby sledoval křesťanské vyznání víry. Jak již tady píšou jiní čtenáři, není to vždy jednoduché čtení, občas dává zabrat sledovat každé nuance výkladu, jako celek se však jedná o jednu z nejpřístupnějších publikací, které se základy víry zabývají. Mnohdy se Ratzinger pouští do témat, která jsou např. pro nevěřícího právě překážkou vkročit do víry, např. hříšnost jedinců v Církvi, co to vlastně znamená svatost, která v Církvi působí. Zajímavý je hned úvod publikace, kde Ratzinger zmiňuje, že je to pochybnost o víře, která spojuje nevěřící s věřícími. Co když není? Co když je? Právě pole těchto otázek se stává polem lidem společným. Možná, že na něm lze budovat evangelizační cestu, která zaujme i dnešní letargický svět, který si právě tyto otázky už odmítá vůbec pokládat. Víra je dialog s Bohem, a dialog je dynamická věc, co si z Úvodu odnáším je, že i v mlčení Bůh někdy mluví, že nepřestat se tázat, neznechutit se zdánlivou nepřítomností Boha ve století, kde Bůh "zemřel", je zásadní. A víra není o vztahu dal jsem – dostanu, nýbrž nemohu nikdy plně revanšovat to – co skutečně od Boha dostávám. Není to vztah kupujícího a prodávajícího, ale vztah otce a syna. Otci nikdy nemohu splatit své stvoření, a on to ví a nečeká to. To je hlavní poselství Nového zákona, není to o tom dát, vyrovnat zkřivené, ale přijmout Milost.

Vybírám pár citátů hlavně z úvodu práce, i když za uvedení by rozhodně stálo více citací. Jediné, co k tomu můžu napsat je, že komentář nemá být mým vlastním zápisníkem důležitých pasáží, nýbrž jakousi ochutnávkou, a tak mi nezbývá než vám doporučit se s knihou v její celistvosti seznámit na vlastní oči.

Citáty:

"Neboť kdo chce uniknout nejistotě víry, musí zakusit i nejistotu nevěry, která mu nemůže dodat úplnou jistotu, že víra nakonec přece jen nemá pravdu. Teprve v zamítnutí víry se objeví i její nutnost." (s. 13)

"Věřit znamená rozhodnout se pro toto neviditelné, na které narážíme v jádru naší existence, jako na nějaký bod a toto neviditelné je zároveň nutné pro naši existenci." (s. 16)

"Nedošel jsem k víře soukromým hledáním pravdy, ale přijetím toho, co předcházelo mne. Víra nemůže a ani nesmí být pouhým výsledkem přemýšlení. Představa, že víra vzniká přemýšlením, že ji soukromě nalézáme, vyjadřuje už v jádru nějaký ideál, myšlenkový postoj, a popírá to, co je víře vlastní: přijetí toho, co vymyslet nelze. Ano, odpovědné přijetí, ale to, co přijímám, není zcela mým vlastnictvím. Ale přece musí být cílem přijaté si co nejvíc přivlastnit a co nejvíc se mu podřídit jako něčemu většímu.
Nevymýšlím-li si svou víru sám a přichází-li ke mně zvenčí, pak nemohu s jejím slovem libovolně nakládat ani je měnit; je to slovo už předem hotové, předchází mé přemýšlení." (s. 43)

"Církev většinou není tam, kde se organizuje, reformuje, vládne, ale v těch, kteří prostě věří a v Církvi přijímají dar víry, který se jim stává životem. Jen kdo zakusil, jak Církev pozvedá lidi, přes střídání svých služebníků a forem, jak jim dává domov a naději, domov, jenž je naděje a cesta k životu věčnému – jen kdo toto zakusil, ví, co je Církev kdysi i dnes." (s. 239)

Kniha zosnulého emeritného pápeža, nie je ľahké čítanie. Benedikt XVI. sa pokúša priblížiť základy kresťanstva, formou podrobnej analýzy kresťanského kréda. Priblíženie je fundamentálne avšak jazyk je zjavne abstraktnejší a filozofickejší. Nie je ľahké zahĺbiť sa do textu, napriek tomu sa autor veľmi silno pridŕža svojho výkladu. Benedikt sa snaží, síce zložitými a veľmi abstraktnými argumentmi vysvetliť obsahové základy kresťanstva. Je treba povedať, že samotný text prestupuje pokorou a silnou vierou. Nie je to jednoduchý filozofický text, ktorý by čitateľ pochopil na základe filozofických kategórií. Bez viery možno Benediktovi rozumieť pomerne zložito. Veľkým príspevkom tohto diela je naozaj hutná avšak dostupná argumentácia základov viery uvedených v kréde. Benedikt pokorným a úctivým štýlom tká argumentačnú sieť, ktorou podporuje vieroučné závery ako aj osobnú vieru o pravosti kresťanského učenia. Tento text nie je určený ateistom a zrejme len vo veľmi obmedzenej viere bežnému veriacemu. Ak však hľadáte teologické, filozofické zdôvodnenie viery na príslušnej intelektuálnej úrovni mimo kazateľnice avšak pod Akvinského rozsahom a formou, ste na dobrej adrese.

07.10.2022

Emeritní papež ve svých mladších létech sepsal knihu plnou myšlenek, které pomohou utřídit si pohled na Vyznání a křesťanství obecně. Sympatický je zvláště jeho střídmý, realistický pohled na ně. Přes autorův vtip, který knížku odlehčuje, se však čte naráz těžce, jelikož množství podnětných myšlenek se poté slévá a uniká čtenářově pozornosti.

01.04.2022

Této knize vděčím za dokonání mé konverze ke křesťanskému katolicismu. V prostředí na jedné straně ryze materialistickém a na druhé straně přeplněném četnými kusými, zmatenými, často velmi suverénně podanými informacemi či pseudoinformacemi stran duchovna, jsem si při její četbě uvědomil, že jsou mi zde postupně a nenásilnou formou dávány zřetelné a vyjasňující odpovědi na skutečně všechny otázky, které se mi dříve při pokusech o zorientování se a nalezení cesty v náboženství vybavovaly. Je to kniha pro hledající k nalezení.

29.05.2021

Totální zklamání. Jakkoli se od autora vlastně nedalo čekat nic přístupného...

Pokud by se hodnotilo, jak z 1 slova udělat 10 stran nebo jak z 1 myšlenky udělat 100 stran, pak by tato kniha byla dokonalá a nestačilo by 10 hvězd. Autor se nejen rozepsal do ohlušující nesrozumitelnosti, ale s ohledem na téma křesťanství a hlavně „úvod“ dokázal tiše odradit i ty, kteří znají křesťanství osobně. Čtenář si nemůže dělat výčitky na jedné straně, že nedal autorovi šanci a na straně druhé, že mu nestačila vlastní inteligence. Ne, není to čtenářem, ale autorem!

Doporučuji těm, kteří očekávají minimálně dle názvu, že by se dozvěděli něco o tomto náboženství, Bohu či víře, aby si našli jinou knihu, jiného autora. Určitě najdou…. protože tato forma předání evangelia by snad odradila i Ježíše Krista.

13.11.2018

Kniha je opravdu narocna, na to, ze si rika "Uvod". Ale napsal ji Ratzinger, tak co muze clovek vlastne cekat! :-) I kdyz jsem se v mnoha pasazich nechytala, tak nejak celkove jsem chapala hlavni linii a ducha, v jakem je to psano. I v kapitolach, kde mi to docela unikalo, se dalo najit tu a tam skvost - vetu, ci myslenku, ktera me opravdu oslovila a ukazala mi treba i vyrazne novou perspektivu. Navic me fascinuje autor - jeho tah na branku a snaha prijit vecem na kloub smichana s pokorou a smyslem pro tajemstvi, ktere nejde vlastnit. Takze velka vdecnost za tutu knihu...

14.10.2018

„Jsi to skutečně ty? Věřící bude stále znovu prožívat onu temnotu, kdy ho odpor nevíry obklopuje jako temný žalář, z kterého nelze uniknout, a kdy mu lhostejnost světa, trvalá a neměnná, jako by se nebylo nic událo, připadá jako výsměch všem nadějím. Jsi to skutečně ty? - tuto otázku si musíme klást nejen kvůli poctivosti myšlení a odpovědnosti rozumu, ale i na základě vnitřního zákona lásky, která by chtěla stále více poznávat toho, jemuž dala své ano, aby ho mohla víc milovat. Jsi to skutečně ty? - všechny úvahy této knihy se nakonec vážou k této otázce a krouží tak kolem základní formy vyznání: Věřím v tebe, Ježíši z Nazareta, jako v smysl (‚logos‘) světa a svého života.“

Název knihy by mohl napovídat, že se bude jednat o seznámení se se základními informacemi o křesťanské víře. Ale není to tak, vůbec ne. Kardinál Ratzinger předkládá velice propracovanou a propojenou sérii úvah, která vychází z apoštolského vyznání víry a rozebírá jednotlivé body postupně – výrok po výroku. Kniha je poctivě vyargumentovaná, není to žádná „katolická agitka“, ale zároveň to není ani suchá učebnice teologie. Je to zasvěcené svědectví o víře od člověka, který službě v církvi zasvětil život a který nás chce seznámit se svým pohledem. Oslovuje tedy nejen hloubkou svých znalostí, schopností analytického myšlení a uměním vystihnout to podstatné srozumitelným způsobem. Oslovuje také svým zápalem a tím dává knize značnou naléhavost. Funguje to perfektně.
Řadu aspektu víry, nad kterými – předpokládám – i mnohý dlouholetý návštěvník kostela nijak zvlášť nepřemýšlí, dokáže rozebrat, dát jim nový rozměr. Každý čtenář si zřejmě najde svá témata, podle toho, co komu přijde zajímavé – mě zaujal důraz na tradiční dogmata (v pozitivním významu toho slova) a jejich konflikt se snahou přizpůsobovat věrouku dnešku, také kapitoly o Trojici, Duchu svatém a podstatě církevního společenství.

„Zdá se mi nezbytné vidět to naprosto zřetelně: Každý člověk musí zaujmout nějaký postoj k oblasti základních rozhodnutí a žádný člověk to nemůže zcela obejít. Každý člověk nutně nějakým způsobem ‚věří‘“
U řady myšlenek jsem se nedokázal přinutit k souhlasu. Třeba použití negativní teologie pro důkaz o nauce o Trojici se mi nezdá vhodný. Jindy jsem měl pocit, že se příliš spěchá se soudy jako „z předchozího jasně vyplývá“ nebo „jak je vidět, s touto teorií se nikam nedostaneme“. A také si myslím, že s použitím slov jako „pravda“ a „důkaz“ v něčem tak těžko postihnutelném jako je víra, by se mělo šetřit víc, než to kardinál Ratzinger ve své knize dělal.
Nicméně – že míst, kde jsem si do knihy zakreslil pomyslný otazník, bylo hodně, bylo dáno tím, že křesťanská víra je téma, kde mi záleží na každé větě, na významu každého slova. Proto jsem se nechtěl smířit s tím, že souhlasím nebo rozumím jen částečně, ale že je to vlastně jedno. Proto jsem se také k mnoha odstavcům vracel (četl jsem knížku déle než tři měsíce) a někde také musel kapitulovat a smířit se s tím, že mi význam některého odstavce nebo dílčího tvrzení zůstává nejasný.

Přesto jsem moc rád, že jsem si knihu mohl prostudovat, nabídla řadu nových pohledů na jednotlivé položky Kréda (paradoxní v dnešní době: ortodoxní výklad může být vnímán jako svěží myšlenka – tak daleko jsme se v lecčems vzdálili od jádra víry), někdy precizněji formulovala mé vlastní názory (schopnost formulace myšlenek má kardinál Ratzinger vážně skvělou – snad na každé druhé stránce bylo něco, co stálo za zaznamenání), jinde jsem byl jeho úhlem pohledu překvapen a musel připustit, že moje letité postoje neobstojí před jeho argumentací.
Ale hlavně: spousta věcí zde napsaných může být velmi užitečná v každodenním životě, jsou zde (ne záměrně, ale tak nějak mimochodem) odpovědi na každodenní otázky a je návodem pro praktický život ve víře, zejména v životě v křesťanské komunitě (což je má osobní „katolická Achillova pata“)
„Cílem křesťana není soukromá blaženost, ale celek. Křesťan věří v Krista, a proto věří v budoucnost světa, nikoli jen ve vlastní budoucnost. Ví, že tato budoucnost je víc, než dokáže vytvořit on sám. Ví, že existuje smysl, který on vůbec není s to zničit. Ale má snad kvůli tomu složit ruce do klína? Naopak: protože ví, že existuje smysl, může a musí s radostí a nebojácně konat dílo dějin, i když ze svého úzkého pohledu bude mít pocit, že to je stále stejná sisyfovská práce a že balvan lidského údělu se generace na generaci stále znovu valí nahoru jen proto, aby vždy znovu vyklouzl a veškeré úsilí tak přišlo nazmar. Kdo věří, ví, že dílo dějin jde ‚kupředu‘, netočí se v kruhu. Kdo věří, ví, že dějiny se nedají srovnat s Penelopiným kobercem, který je stále znovu tkán, aby se stále znovu páral.“

Je to veľmi náročné čítanie. Ale to bude tým, že som ešte nedozrel na hĺbku a múdrosť autora.