Úvod do Lectio Divina
Mario Masini
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/114934/uvod-do-lectio-divina-114934.jpg
4
4
4
Teologie*Metoda*Spiritualita*Praxe. "Lectio divina" je četba Písma svatého. Ale není to obyčejná četba, je to vnikání do Písma svatého až k jeho podstatě. Církevní Otcové i středověcí mniši se živili v modlitbě i v životě Písmem svatým. Později je nahrazovaly rozjímavé knihy, které se čím dále od něho vzdalovaly. II. Vatikánský koncil vyzval k návratu k Písmu svatému, ale neměl možnost vykládat, jak se má číst. To je úkol "lectio divina".... celý text
Duchovní literatura Náboženství
Vydáno: 1993 , Karmelitánské nakladatelstvíOriginální název:
Iniziazone alla Lectio divina
více info...
Přidat komentář
Úvod do Lectio Divina
„Lectio je sice bádání, ale o Tom, který je Pravda. Je to sice studium, ale jeho inspirátorem i předmětem je Bůh. Lectio je spíše mystika než technika. Je to víc hledání pravdy Osoby prostřednictvím styku s ní než nějaká intelektuální četba. Je třeba, abychom měli víc úmysl číst Boha nežli číst o Bohu, učit se samému Bohu nežli učit se věcem, které se ho týkají. Je tedy třeba vstoupit do mlčení Božího slova, mít hořící srdce, aby umělo přijmout výklad, jaký nám podá samo Slovo, tak jako emauzským učedníkům. Pro lectio je příznačné, že se udržuje ve světle Božím, a jejím cílem je dospět k důvěrnému styku s ním.“
Na nemnoho stran téhle brožurky se toho vejde překvapivě dost. Pojednání o jednotlivých fázích lectio divina je zde oproti klasickému textu kartuziána Guiga II. z 12. století (lectio -> meditatio -> oratio -> contemplatio) rozšířeno o možné další dvě fáze. Collatio, které obnáší rozmluvu a obohacení sdílením rozjímaného v rámci společenství (původně mnichů, dnes klidně laické modlitební skupinky). A operatio, které udržuje povědomost o tom, že kontemplace má být propojena s aktivním životem pro druhé – jak na to ostatně kladla důraz už Terezie z Ávily. Obojí mi přišlo zajímavé a užitečné.
Samotné části věnující se „svatému čtení“ (která zahrnuje teoretický rozklad i praktické rady) jsou předřazeny kapitoly o čtení Bible obecně, s důrazem jak na použití moderních metod pohledu na text (psychologické, existenciální nebo jazykové), tak na způsob možného výkladu smyslu textu (klasika: literní, analogický, morální a anagogický). Nechybí ani exkurz do historie výkladu Písma ukazující, jaké důrazy kladly na Starý i Nový zákon křesťanští myslitelé jednotlivých epoch.
Není to samoúčelné, myslím. Vrhnout se po hlavě do vnitřního čtení Bible přináší jednak riziko utopení se v textu (hledám ve fragmentu Písma Boha, ale neumím ho najít), jednak riziko jakési „duchovní samomluvy“ (hledám ve fragmentu Písma Boha, ale neumím najít než sebe).
Metodika je prostě důležitá. Ale není nejdůležitější. Tím nejdůležitějším faktorem je lidská ochota nechat se oslovovat (a třeba i rozhazovat a znepokojovat) Božím slovem v Písmu a přistupovat k němu s důvěrou a láskyplnou bázní. Protože Boha si můžu pustit ke svému nejniternějšímu středu, On mi neublíží!
„Jestliže Duch svatý není přítomen v srdci toho, kdo poslouchá, zbytečně mluví učitel. Nikdo ať se nedomnívá, že se něčemu naučí z úst učitele, protože se zbytečně namáhají ústa, chybí-li Učitel vnitřní.“
(Řehoř Veliký)