Už budu dospělá: Dopisy zamilované Gilly

19.08.2016

Příběh psaný formou dopisů, které do poradny časopisu píše čtrnáctiletá Gilly a svěřuje se svými problémy jako malá prsa, rozhádaní rodiče, protivná starší sestra Rosalee a hlavně šílená a ochromující platonická láska k Jonatanu O'Neilovi, nejkrásnějšímu klukovi ve škole. Knížku jsem četla poprvé zhruba ve věku hlavní hrdinky a když jsem se nedávno probírala zbožím v internetovém antikvariátu a narazila na ní, musela jsem si jí objednat a znovu přečíst :) A teď mi přišla snad ještě vtipnější než tenkrát. Překvapuje mě, že jí zná tak málo lidí.

"Úplně jsem zapomněla na to sako, a tak to byl trochu šok, když se Rosalee dva dni po tom mejdanu hrabala ve velkým igelitovým pytli a vytáhla odtud něco, co vypadalo jako zmuchlaný ubrus po nějaké zvlášť nechutně upatlané večeři. "PANEBOŽE!" zachroptěla, jako by ji mučili, obracela oči ke stropu a kroutila se, jako kdyby měla nějakej záchvat. "Moje sako, moje sako!" Máma s tátou ji museli držet, protože se na mě vrhla s vyceněnými zuby jako nějaké divé zvíře, když útočí na svou oběť. Fakt už jsem si, Alexo, myslela, že je se mnou konec. Naštěstí se mamce podařilo Rosalee uklidnit, když řekla, že budu muset zaplatit za čistírnu, a když to nepůjde vyčistit, tak jí budu muset koupit nový sako za peníze, které jsem dostala k narozeninám. Ale teď je to úplný zázrak, viď, jaký teď mají chemikálie, co s nima můžou vyčistit skoro všechno, dokonce i krev. Tak pro ně trošku dva dny starýho blití nemůže bejt problém, že ne?"

"A pak zničehonic byl všude příšernej smrad, ze kterýho úplně uhníval nos. Bylo to, jako když se smíchá dohromady shnilej tuňák s obsahem všech kanálů a záchodů. Lidi kolem kašlali a prskali a já už jsem se úplně dávila a dusila tím smradem, když vtom jsem si všimla tý věci, co se kroutila Phyllis na klíně a přetékala až na zem. Takový nějaký bublající vodopád kroutících se červů, kteří jí mlaskali dolů po sukni a klouzali po podlaze, aby se mohli vrhnout na další cestující. Vypadalo to, jako by z Phyllis vycházela nějaká provázkovitá smradlavá protoplazma s chapadly. A celá ta prasárna byla obalená jakousi červenou plísní a Phyllis tam celou dobu jen tak seděla a oddaně se na NĚJ šklebila svým žlutozubým úsměvem, jako by se nic nedělo. Pak mi to došlo. Panebože! Zapečené pikantní špagety! Ty zapečené pikantní špagety hnily Phyllis v tašce čtyři dny a vybraly si přesně tuhle chvíli, aby se osvobodily a vrhly se do světa."

08.02.2016

Souhlasím s uživatelkou navi11, že obálka je příšerná, ale bohužel odpovídá tehdejšímu trendu 90. let... Rozhodně tedy doporučuji knihu nezavrhnout, ale dát jí šanci, přestože reálie, tvořící pozadí příběhu, odpovídají oněm 90. létům.

Děj knížky, psané formou dopisů hlavní hrdinky do poradny Alexy Deerheartové v časopisu BIZZ :-), je poměrně jednoduchý - hlavní hrdince je 14 let a poprvé se zamiluje do úžasného kluka (který má kudrnaté vlasy vepředu krátké a vzadu dlouhé, a který nosí své bílé ponožky v černých kotníkových pumách :-)). Popis jejích duševních pochodů je nesmírně vtipný a trefný, nejen glosy týkající se rodičů, starší sestry, spolužaček, ale i to, jak jsou popisovány její city k NĚMU. Knížku mi poprvé půjčila kamarádka na VŠ, kdy se mi líbil jistý Mgr. (nyní již PhD. a jeho disertační práce vydaná knižně je ehm, ehm, uvedena i zde na Databázi), a některé pasáže, kdy se Gilly rozplývá nad Jonathanem O'Neilem byly tak úžasně výstižné i na mou situaci, že kniha hned získala jiný rozměr :-).

Knížka je sice asi prvoplánově určena mladším čtenářkám, pro perfektní hru se slovy a ironii ji však doporučuji i těm, kterým již bylo -cet a mají rády lehčí žánr, protože je určitě pobaví a možná zavzpomínají na svoji pubertu a první lásky.

Velmi se mi líbí i to, jak Gilly popisuje čtení knihy "Na Větrné hůrce":
"Poslouchal jsem tichý větřík, který rozechvíval stébla trávy, a nechápal jsem, jak si někdo vůbec představuje, že spáči v té pokojné zemi nespí klidným spánkem.
Dobrý, ne? Ale to nejsem já, to je Emily, konec Větrné hůrky. Mám teď pocit takový nějaký osamělosti a opuštěnosti. Věděla jsem, že to tak bude. Zjistila jsem, že ať se cítíš sebehůř, když máš dobrou knížku, můžeš se do ní schovat a celý svět na tebe může zvenčí bušit a říkat věci jako třeba: "Nejíš zdravě / nikdy se nikam nedostaneš, když nebudeš pracovat /, máš paťatý nohy a pubertální ksicht / nikdo tě nemá rád / vypadáš moc mladě / ne, žádný nový šaty nedostaneš, dokud si pořádně nezopakuješ matiku" a můžou ti říkat třeba "usmrkanec", "šmíráckej cvok" a "amébí mozek" a "puberťačka posedlá sama sebou" a ty zatím celou tu dobu můžeš kráčet "vlhkým čerstvým odpolednem, kdy trávník a cestičky šustí mokrými seschlými listy" a někdo ti říká "na tebe mohu zapomenout tak málo, jak bych na svou existenci zapomněl" vášnivým hlasem a nikdo se k tobě dovnitř nedostane. Všichni jsou tak mimo, jako lidi v televizi, když vypneš zvuk."