Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/547437/bmid_uz-nikdy-pesky-po-armenii-a-gruzii.jpg
4
1696
1696
Po dvojici bestsellerů přichází princ Ládík s další knihou – tentokrát o cestě do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Ladislav Zibura se vydává do těch nejzapadlejších vesnic, aby mohl poslouchat příběhy místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a sovětské nostalgie. Své zážitky z kavkazského putování Zibura líčí s tradičním humorem a sebeironií, pro které ho čtenáři nenávidí a milují.... celý text
Přidat komentář
Jako vždy se mi Ládíkovo vyprávění líbilo, ocenila jsem naučné části a zajímavosti, upřímně jsem se nad knihou zasmála. Bohužel můžu srovnávat a v porovnání s předchozími mi přišla kniha trochu slabší. Jak jsem četla v dalších komentářích, nejsem jediná, komu kniha přišla trochu repetitivní. Na druhou stranu, Zibura píše o tom, co zažil, takže očekávat pokaždé strhující vyprávění možná pak jen zbytečně kazí celý dojem z knihy. Já jsem se i přes to od knihy nemohla odtrhnout. Autor se při své cestě tentokrát více sžil s lidmi, strávil s nimi více času i díky stopování, a tak je jeho kniha plná lidských příběhů, které s ním lidé sdíleli spolu s lahví vodky. Zibura ukazuje společnost těchto národů, jejich rozdíly, vystihuje postavení žen. Co mě rušilo, byla občasná nekoherentnost textu, ztrácela jsem se při přechodu mezi odstavci, kdy jedna příhoda nebyla ukončená a bez úvodu začínala druhá. Místy tak text působí jako výčet událostí. Abych nekončila negativně, humor Zibura neztrácí, a tak jako oddychovku a sondu do společnosti Arménie a Gruzie rozhodně doporučuju.
Opět jsem se výborně bavila. A upřímně obdivuju, že po tolika litrech vypitých stakanů byl schopen chodit, já bych celé ty dva měsíce proležela a trpěla kocovinou.
Láďovi cestopisy mě baví a musím říct, že tento poslední se mi líbil asi nejvíc. Líbí se mi lehkost, s jakou svoje putování líčí, užívala jsem si pohodu a bezstarostnost, které z knihy čiší. Obdivuji jeho odvahu, se kterou se do svých dobrodružství vrhá i schopnost sebeironie, která člověku pomáhá povznést se nad mnohé věci. No a samozřejmě zde nechyběl ani jeho typický humor :-)
Celý set knih Ládi Zibury jsem dostala podepsaný pod stromeček a vůbec nevím proč, ale tak nějak jsem sáhla jako první po jeho poslední knize. Cestování je moje největší vášeň, dokonce větší než knihy, které jsou na druhém místě a tak jsem se šíleně těšila na všechny jeho knihy.
Jako první bych chtěla napsat, že toho kluka moc obdivuju, z hlediska cestování, bála bych se odjet kamkoliv úplně sama. Je to šílenec, že dokáže ujít tolik kilometrů i přes veškerou bolest, puchýřů, zimu či vedro.
Kniha byla napsaná krásně, vtipně a strašně mě motivovala pro změnu našeho cestování. Ale při zpětném pohledu mi přijde, že byla celou dobu stejná. Téměř každá kapitola byla o úplně stejných věcech jako předchozí, ale s jinými lidmi na jiném místě. Tak proto jedna hvězdička dolu. Každopádně se moc těším na další jeho knihy a tentokrát si vezmu první díl.
U knížky jsem se smála a bavila mě. Nedá se jí nic vyčíst, jelikož byla psána v podstatě jako deník a popisovala celou jeho cestu
Upřímně autorovi závidím, že se podíval na takto zajímavá místa. Ale knížka mě jinak celkově zklamala, nějak mi nepřišla poutavá, nevtahovala mě do děje. Ale i přesto si možná ještě nějakou knížku od autora ještě někdy přečtu...
Díky Ládíkovi se mohu přenést na místa, kam se asi nedostanu. Závidím, ale přeju, odvahu s jakou se vrhá do putování. Být mi o pár desítek let méně, zkusila bych to asi také. Díky zápiskům, které nejsou typickým deníkem, jsem se dozvěděla spoustu věcí o životě v Gruzii a Arměnii. Čím dále jsem četla, bylo mi víc a víc líto, že dojdu na konec knihy. S Ládíkem se ale neloučím na dlouho. Za pár dní jdu na přednášku Prázdniny v Evropě, ze které si určitě odnesu další knihu.
Tak nějak musím souhlasit s komentářem Danago hned pode mnou. Bohužel po absolutním nadšení z prvního dílu, které postupně klesalo u dílu druhého jsem díl třetí četla tak nějak ze setrvačnosti. Mám ráda Láďův humor, jeho příspěvky na sociálních sítích mi vždycky zlepší den, ale na třetí knihu mi to prostě nějak nestačilo. Nemyslím si, že by to bylo prostředím, naopak. Oceňuji, že Láďa jezdí po méně vyhledávaných zemích a snaží se lidem zprostředkovat, že i na takových místech může být hezky a příjemně, ale prostě mě tenhle díl nebavil. Nebudu v tom více hledat a pokud vydá další knihu, dám mu ještě šanci. Přeci jen je to princ Ládík :)
Nejvíc se mi líbila knížka 40 dní pěšky do Jeruzaléma, ta mě nadchla a mnohokrát jsem se u ní zasmála. Pěšky mezi buddhisty a komunisty mě bavila trošku méně, přišlo mi to dost podobné. Ale Knížka Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii mě nebavila vůbec. Naštěstí jsem ji poslouchala, tak jako kulisu k práci jsem ji doposlouchala.
Ty stakany vodky v každé druhé větě byly otravné. U této knihy jsem se nepobavila a ani moc nepoučila. Navíc už Ladislav ani nechodí pěšky, vím, že tak to prostě dopadlo. Kolo bych tak nějak ještě brala, ale autostop je už dost velké vybočení. I když i tento druh dopravy má své zajímavé momenty.
Navíc tentokrát je audiokniha velice špatně zpracovaná, hudební předěly byly tak tiché, že jsem je neslyšela, pokud jsem neměla nastavenou vysokou hlasitost, přitom mluvené slovo slyšet bylo dostatečně. Dost to kazilo poslech.
Tři hvězdy - za obálku a ilustrace. Přiznávám, že jsem tentokrát knihu ani nedočetla, od cestopisu jsem asi čekala víc než informace o tom, kolik autorova játra během putování snesou.
Ladislavovo zatím poslední vydané putování mě nebavilo o nic méně než ta předchozí dvě. Dokonce bych řekla, že Láďův smysl pro humor, ironii a sarkasmus se ještě přiostřil. Tím víc, čím víc svá pozorování lidí povinně zapíjel místní lihovinou. Zase jsem se smála nahlas a už teď vyhlížím plánovaný čtvrtý titul.
Čtenářská výzva 2019 - 4. Cestopis
Spočiatku to bolo super, škoda len že časom ten stereotyp nezachránil ani autorov nevtieravý seba-ironizujúc humor. Pôvodne som si chcel len splniť výzvu, ale predčilo to moje očakávania...
Alkohol byl z této knihy cítit tak mocně, že jsem se chvílemi cítila opilá i já. Jelikož nepiju tvrdý alkohol, tak nevím, zda kniha má na cestu do Gruzie nalákat či odradit...
Smysl pro humor klasicky dobrý, ale knihy už mi začínají splývat v takové to: opít se s někým místním, přespat a jet dál... část o Arménii hodnotím lépe než tu o Gruzii.
Všechny knížky tohoto netradičního poutníka a spisovatele jsem přečetla naráz, tuto jako poslední a zase jsem se náramně bavila. Tentokrát se autor nejvíce přiblížil "klasickému" cestopisu, když častěji popisuje navštívená místa včetně památek a dokonce připojuje i historické souvislosti. Dalším posunem oproti předcházejícím dvěma knížkám je, že Ladislav tentokrát cestuje nejen pěšky, ale i na kole a nakonec i stopem. Co se ale naštěstí nezměnilo, je autorův vtipný styl vyprávění, schopnost vnímat krásy přírody a užívat si setkání s lidmi. Jen doufám, že po této cestě nemusel podstoupit odvykací léčbu.
Můj první cestopis a za mě dobrý! Je to vtipné a dobře se to čte. Asi zkusím od Ladislava "Mašiny" další. :-)
Z knihy jsem byla ze začátku nadšená. Bavila mě však tak do půlky. Pak už mi přišly všechny cestovatelovy dny stejné. Byla to má první kniha od spisovatele, určitě zkusím i jeho další knihy.
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Špatná zpráva je, že jsem knihu právě docetla. Ta dobrá však je, že jsem si okamžitě vzala do ruky Pěšky mezi buddhisty a komunisty :-) Na přednáškách Ládika jsem byla už celkem 8krát - jeho humor miluju. A když po Vás pokukují lidé v metru cestou do práce s výrazem "čemu se tak smějete", nemůžete dat méně než 5* :-)