Už zase skáču přes kaluže
Alan Marshall
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/52188/bmid_uz-zase-skacu-pres-kaluze-kS9-52188.jpg
4
341
341
Tato kniha je autorovou biografií z let, kdy byl ještě školou povinný. Hrdinou je malý Alan, který dostane dětskou obrnu. Když se nemoc stále zhoršuje, je zavezen do nemocnice, kde stráví několik měsíců. Na nemocniční prostředí si poměrně rychle zvykne, stane se každodenní součástí jeho života. Pozná zde i jiné lidi, sestřičky, dlouhodobě nemocné pacienty. Svou nemoc však bere jako něco přirozeného, jako něco, co musí prožít. Nezlobí se za ni, ani nehází vinu na druhé. Vlastně si ani neuvědomuje, jak závažná nemoc ho postihla, protože bere jako naprostou samozřejmost, že bude zase chodit. Dospělí ho však označují jako mrzáčka, dívají se na něj soucitně a to malý Alan nechápe, chce jim dokázat, že je normální jako ostatní děti. Po pár měsících je propuštěn a maminka s tatínkem si ho odvezou domů. Bydlí v malé chaloupce na kraji vesnice uprostřed australské divočiny. Alan se vzhlíží ve svém otci, který rozumí koním a naopak zase pevně věří ve svého syna. Maminku má velice rád a rozumí si i se svými dvěma sestrami. Jsou to chudá rodina, musí se starat sami o sebe a každý má na den rozděleny své úkoly. Alan vyrůstá ve vesničce, kde se všichni znají. Miluje přírodu, protože zde může dokazovat své schopnosti se svými psy, například při lovení králíků, při těžkých výstupech na horu Turallu, při rybaření. Chodí do školy, kde ho děti berou jako rovnocenného kamaráda a neohlíží se na jeho berle a vozík. Alan si chce také dokázat, že je schopen dělat věci jako kamarádi. Popere se například se svým kamarádem Stevou, podniká pro něj náročné výlety a dokonce se jako jediný z vesnice naučí plavat. Jak už jsem říkala, má velice rád přírodu. Autor zde popisuje vnitřní Alanův souboj. Jeden Alan se bojí dělat ty náročné věci, lézt po horách a neustále nabádá toho druhého Alana, aby byl opatrnější a nechal ho někdy odpočinout. To je však pro druhého Alana popud k tomu, aby dokazoval stále více. Takže jestliže byl někdy Alan naštvaný kvůli své únavě, tak jedině na toho druhého Alana v něm, nikdy na jeho okolí či pána boha. Důležité jsou pro něho, asi jako pro každé dítě, vztahy s kamarády. Těch má kolem sebe spoustu a je mu mezi nimi dobře, protože se na něj nedívají divně, nelitují ho a dělají s ním tytéž věci, jako kdyby byl zdravý... Verše přeložila Hana Žantovská. 23-096-76... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Pro děti a mládež
Vydáno: 1976 , Mladá frontaOriginální název:
I Can Jump Puddles, 1956
více info...
Přidat komentář
Toto autobiografické vyprávění chlapce postiženého obrnou, odehrávající se na australském venkově je úžasné. Jeho dětský pohled na svoji nemoc a na své postižení je velmi inspirující. Popisuje podporu jeho rodičů a kamarádů, kteří chtějí, ať zažije a prožije to co jeho vrstevníci, kteří nemají hendikep. Během své rekonvalescence nám ukazuje, že to jde, když se chce. I jeden z jeho největších snů, opět sednout na koňský (poníkův) hřbet.
Mám ráda film s V. Dlouhým. Ale kniha je mnohem lepší. Alanův názor na postižení je skvělý, ale mě se snad ještě víc líbí postoj jeho rodičů. Právě jejich přístup nechat kluka žít klučičí život bez omezení povyšuje knihu hodně vysoko.
Krásná kniha plná optimismu. Napsaná dětskýma očima. Žít život naplno, radovat se ze všeho a nesmutnit. Malý kluk s obrnou sebe vůbec nevidí jako mrzáka, ale jako kluka, který chce dělat vše jako ostatní děti a hledá jenom způsob, jak toho dosáhnout.
Kniha obsahově náročná, dojemná a poučná. Velice záleží na grafickém zpracování, alespoň u mě. Místy náročnější pasáže se střídají s těmi méně záživnými stránkami a je proto těžší se ke knize vrátit. I u této knihy platí mé pravidlo JEDNOU A DOST, bohužel.
Velmi hezké i když trochu smutné vyprávění o nemocném chlapci, který se úspěšně ze své nemoci zotavil. Na tu dobu, kdy vše v lékařství bylo skoro ještě neprobádané, tak se z toho mladík dostal ještě dobře a za to jsem byla ráda. Hodně k tomu pomohla rodina, láska a obětavost nejbližších a také kamarádi, kteří Alanovi pomohli překonat hlavně psychické nástrahy a lépe se zotavoval.
Film s Vladimírem Dlouhým, byl velmi pěkný, ale kniha se mu nevyrovná.
Velmi silný, hluboký autorův příběh !! Jeho sudičky mu naplánovaly nelehkou životní pouť, v podobě těžké nemoci. Víra, vnitřní touha, obrovské odhodlání, i když stále musel překonávat další a další překážky, mu dodávaly sílu si plnit své sny a nevzdat to. O to více ho to posilovalo, jít si za svým i přes těžkou nemoc. Kamarádství, kuráž, kterou dokázal dospělým a pochopení obou rodičů, byl pro něj další odrazový můstek, pro jeho osobní sebevědomí, touhy k překonání všeho.
Nic není nemožné a naděje umírá poslední. Krásná kniha, doporučuji.
Moc pěkná kniha o vůli člověka vedoucí k uzdravení po obrně. Na základce jsme tenkrát měli učitele češtiny Šímu, který obrnou prošel a dokázal se uzdravit sám svojí pevnou vůlí. Vyprávěl nám, jak si píše s autorem knihy, vyměňují si i zkušenosti. Samozřejmě kulhal, ale chodil a to bylo pro něj důležité. Dokonce si vzpomínám, že jsem s ním hrál i několikrát pingpong a pokud si vzpomínám, šlo mu to výborně. Dnes už asi nežije, ale důležité pro něj bylo to, že svůj život prožil kvalitně a hlavně se nedal a bojoval. A všichni ve třídě jsme ho měli rádi.
Další kniha, čtená v dospívání, která na mne silně zapůsobila. Silný příběh s autobiografickými prvky o překonávání překážek a také o vztahu dítě a kůň.
Nejdříve jsem samozřejmě jako všichni ostatní viděla Kachyňův film s Vladimírem Dlouhým. Velmi dobře převedený příběh z australských reálií do těch moravských. Dokonce i sám Alan Marshall byl s touto adaptací spokojen. Alan Marshall byl obdivuhodný člověk. Onemocněl dětskou obrnou, ochrnul na obě nohy, ale nikdy se nepokládal za mrzáka a snažil se všechno dělat jako ostaní děti. Nikdy se ani jako handicapovaný necítil. Jakoby si snad ani neuvědomaval, jak moc je to závažná nemoc. Prožil si velmi těžké období. Díky cílevědomosti překonal všechny překážky. A jeho okolí ho v tom nenechalo. Rodiče byli skvělí a jeho kamarádi taky.
Krásná velmi lidsky psaná kniha popisující jeden neobyčejně obyčejný život. Dílo, které si našlo čestné místo v mé knihovně. “Já mám rád knihy, které mluví pravdu. Je mi milejší, když mě zarmoutí pravda, než abych se radoval ze lži, to tedy ksakru určitě.”
(SPOILER)
Velký obdiv. Ano. Mám velký obdiv k malému chlapci Alanovi, který se dokázal poprat s tak těžkou nemocí, kterou měl. Moc ho obdivuji, že musel snášel tolik bolesti a to, že musel být půl roku v nemocnici. Být v nemocnici: hrůza pro každého z nás. Ležet na cizí posteli, mít okolo sebe cizí lidi . . Nemůžete nic. Nic. Jen ležet. Alan měl úúžasně čistou duši - jak už děti mívají. To na nich obdivuji. A tak si získal náklonost všech, se kterýma ležel na pokoji. Však i oni obdivovali jeho odvahu se se vším poprat. Také měl milující, klidné a rozumné rodiče, kteří mu dodávali sílu. To byla velká podpora. Pak se mi moc líbilo, jak se k němu chovali i jeho kamarádi. Jak přistupovali k té jeho nemoci: prostě ho brali, jako sobě rovného. Prostě ho brali, jako že je jeden z nich.
Ale více, než knihu, tak mám ráda náš krásný český film: Už zase skáču přes kaluže.
Ve filmu se chlapec nejmenuje Alan, ale Adam. A je to jeden z nejkrásnějších starších filmů, na který se vždy - když ho dávají - podívám. Prožívám všechny ty bolesti, zklamání i výhry malého Adama, kterého ztvárnil nádherně Vladimír Dlouhý, který už bohužel není mezi námi a kterého jsem měla ráda. Vždycky, když hrál v nějakém filmu, bylo to hezké.
Tento film mám i ve svém PC, ale na tom malém monitoru to tak není působivé, jako v televizi.
A teď už nečtěte, napíši konec filmu, který se mi hrozně líbí.
+ SPOILER +SPOILER Nečtěte.
Maminka a tatínek stojí před svým domem.
"Maminko, co to bylo za rajťáka, co se prohnal kolem našeho domu?"
"To byl přece náš chlapec, tatínku.."
Nádhera. Film končí a já ještě chvíli pláču.
Kniha plná nejen krásné buše, zvířat a vzpomínek malého kluka, ale také silného odhodlání žít svůj život s hendikepem.
Knihu jsem si vybrala jako do povinné četby a čtenářského deníku.Jako"šesťanda"nevím jak knihu posoudit.Bylo mi Alana líto,když tak brzy onemocněl...,ale zase jsem ocenila,že svou nemoc bral přirozeně a pokoušel se i s berlema,žít jako jiné děti....:o)
Malý Alan Marshall má tu smůlu, že jednou při hře venku vdechne bacil obrny (tak počátek onemocnění popsal jeho tatínek) a tím se mu změní celý život...
Je zajímavé, že když je kniha pojatá jako povinná školní literatura, tak se člověk musí nutit, aby se "dokopal" k tomu, že jí vůbec otevře a začne číst. Já jsem jí tedy otevřela až po x letech po ukončení povinné školní docházky jako Výzvu 2021 - Kniha, jejíž název se skládá z 21 písmen a byla jsem opravdu velmi mile překvapená. Jak autor píše na přebalu knihy, něco si tak trochu poupravil, ale myslím, že podstata jeho dětství a lidí okolo něho zůstala stejná. To odhodlání, sebezapření, to jak úžasné měl Alan rodiče a některé přátele - to bylo opravdu pohlazení na duši....
Kdo by neznal tuto knížku, v dětství jsme ji nejspíš četli na ZŠ všichni. A já si jí teď připomněla a jsem za to nesmírně ráda. Tahle autobiografie o dětství stráveném na australském venkově je totiž kniha nejen o Alanovi, ale hlavně o tom, že i když Vám život nastavil do cesty obrovskou překážku v podobě obrny, můžete ho prožít naplno. Jiní rodiče by se nejspíše z takového onemocnění svého syna zhroutili, ale Alanovi rodiče už v té době neviděli ve svém synovi mrzáka (i když se to slovo používalo běžně), ale silného chlapce, který si stejně ve svém životě bude dělat co chce. Důkaz toho, že nemoc není překážka v plnění svých snů.
Velmi milé vyprávění spisovatele, kterého máme rádi a který nám ukázal, jak tam venku vypadá svět. Ostatně vyprávění o ptakopyscích a klokanech se k nám jen tak nedostalo :)
Kniha o odhodlání a odvaze.
Kniha Už zase skáču přes kaluže se ke mně dostala prostřednictvím školy. Ačkoliv jsem knihomolka, nemám moc radost z toho, když něco přečíst "musím." Možná proto jsem se zprvu moc netvářila na to, že se mám do příběhu pustit.
K mému nemalému překvapení jsem však zjistila, že je dílo velmi čtivé a poutavé. Řádky se čtou s neuvěřitelnou lehkostí, autor mistrně přenáší na čtenáře svůj životní optimismus a dohromady to všechno vytváří velice příjemný dojem.
Po stylistické i obsahové stránce mi knížka sedla, chvílemi mi připadalo, že na příběh nahlížím Alanovýma očima. To vypovídá o tom, že autor skutečně vládne perem.
Největším zážitkem je pro mě neutichající odvaha chlapce, který se nenechal stáhnout dolů zákeřnou nemocí, a i přes skeptické pohledy ostatních dokázal téměř nemožné. Jeho víra, síla a houževnatost jej dokázala povznést nad nepřízeň osudu a pomohla mu popasovat se se svými problémy jako hrdina. Mnozí by si z něj měli vzít příklad, neboť jeho příběh jasně poukazuje na všem známá slova - "když se chce, tak to jde."
Po dočtení knihy mi zůstal na rtech upřímný úsměv a v hlavě myšlenka na osobnost, která mě oslovila svou odvahou. Jsem moc ráda, že jsem se k příběhu dostala a že jsem se mohla dozvědět něco víc o člověku, jako byl Alan Marshall.
Kniha mě celkem nudila. Nicméně obdivují Alanovu odvahu a houževnatost se vším se vypořádat a dělat všechno jako ostatní. Autor měl nejspíš pravdu - děti si ani neuvědomují, že jsou jiné, tyto pocity v nich vzbuzují dospělí.
Nádherně napsaná kniha,která popisuje život Alana,který Bojuje se svou dětskou obrnou a dokazuje nejen sobě ale i svému okolí i čtenářovy,že jde udělat velké věci.Alan je bojovník a může být příkladem VŠEM!!!Fil se také pvedl a velice citlivě provedený.Doporučuji
Štítky knihy
koně životopisy, biografie zfilmováno paměti, memoáry nemoci australská literatura autobiografické prvky dětský hrdina rozhlasové zpracování tělesné postižení dětská obrna, poliomyelitidaAutorovy další knížky
| 1976 |  Už zase skáču přes kaluže |
| 1980 |  Ve vlastním srdci |
| 1966 |  Lidé pradávných časů |
| 1964 | Môj život patrí tebe |
Kdo by neznal toto dílo, které bylo zfilmováno s vynikajícím hercem V. Dlouhým. To snad zasáhne každou matku, když dítě projde takovou nemocí a je odkázáno na pomoc jiných. Je to velice náročné pro všechny a nic bych si nepřála na světě víc, než aby všechny děti byly zdravé a usměvavé.