Už zase skáču přes kaluže
Alan Marshall
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/52188/bmid_uz-zase-skacu-pres-kaluze-kS9-52188.jpg
4
331
331
Tato kniha je autorovou biografií z let, kdy byl ještě školou povinný. Hrdinou je malý Alan, který dostane dětskou obrnu. Když se nemoc stále zhoršuje, je zavezen do nemocnice, kde stráví několik měsíců. Na nemocniční prostředí si poměrně rychle zvykne, stane se každodenní součástí jeho života. Pozná zde i jiné lidi, sestřičky, dlouhodobě nemocné pacienty. Svou nemoc však bere jako něco přirozeného, jako něco, co musí prožít. Nezlobí se za ni, ani nehází vinu na druhé. Vlastně si ani neuvědomuje, jak závažná nemoc ho postihla, protože bere jako naprostou samozřejmost, že bude zase chodit. Dospělí ho však označují jako mrzáčka, dívají se na něj soucitně a to malý Alan nechápe, chce jim dokázat, že je normální jako ostatní děti. Po pár měsících je propuštěn a maminka s tatínkem si ho odvezou domů. Bydlí v malé chaloupce na kraji vesnice uprostřed australské divočiny. Alan se vzhlíží ve svém otci, který rozumí koním a naopak zase pevně věří ve svého syna. Maminku má velice rád a rozumí si i se svými dvěma sestrami. Jsou to chudá rodina, musí se starat sami o sebe a každý má na den rozděleny své úkoly. Alan vyrůstá ve vesničce, kde se všichni znají. Miluje přírodu, protože zde může dokazovat své schopnosti se svými psy, například při lovení králíků, při těžkých výstupech na horu Turallu, při rybaření. Chodí do školy, kde ho děti berou jako rovnocenného kamaráda a neohlíží se na jeho berle a vozík. Alan si chce také dokázat, že je schopen dělat věci jako kamarádi. Popere se například se svým kamarádem Stevou, podniká pro něj náročné výlety a dokonce se jako jediný z vesnice naučí plavat. Jak už jsem říkala, má velice rád přírodu. Autor zde popisuje vnitřní Alanův souboj. Jeden Alan se bojí dělat ty náročné věci, lézt po horách a neustále nabádá toho druhého Alana, aby byl opatrnější a nechal ho někdy odpočinout. To je však pro druhého Alana popud k tomu, aby dokazoval stále více. Takže jestliže byl někdy Alan naštvaný kvůli své únavě, tak jedině na toho druhého Alana v něm, nikdy na jeho okolí či pána boha. Důležité jsou pro něho, asi jako pro každé dítě, vztahy s kamarády. Těch má kolem sebe spoustu a je mu mezi nimi dobře, protože se na něj nedívají divně, nelitují ho a dělají s ním tytéž věci, jako kdyby byl zdravý... Verše přeložila Hana Žantovská. 23-096-76... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Pro děti a mládež
Vydáno: 1976 , Mladá frontaOriginální název:
I Can Jump Puddles, 1956
více info...
Přidat komentář
Tak bohužel musím říct, že tohle bylo zklamání. Těšila jsem se na dojemný příběh o klukovi, který má obrnu, ale ten jsem moc nedostala. Na začátku příběhu je malý Alan sice v nemocnici, kde se jeho stav tak nějak řeší, ale pořád mi přišlo, že se to více věnovalo lidem okolo něho a jejich příběhům. Obecně tam bylo spoustu příběhů random lidí, kteří mě prostě nezajímali a nechápala jsem, proč tam jsou a jaký mají dopad na příběh. Celé to bylo zasazené do westernového prostředí, což bylo zajímavé, ale neutáhne to celou knížku. Bylo to zajímavé, ale nebylo tam zase natolik, aby se na tom dalo úplně stavět. Po celou dobu tu jsou důležití koně a ježdění na nich, což bylo fajn, ale opět to nebylo tak velkou součástí. Tou největší byly prostě random příběhy, které mi moc nedávaly smysl. Celá Alanova rodina mi přišla taková moc nezapojená a nevím, prostě to na mě nezapůsobilo tak, jak jsem doufala. Bylo to celé i velmi zvláštně vyprávěné, nedokážu popsat jak a v čem, ale prostě mi to nesedlo. Celé to bylo takové zvláštní, ale ne v dobrém slova smyslu. Navíc jsem to četla až moc dlouho na to, jak dlouhá tahle knížka je. Bohužel je za mě toto zklamání, čímž ale rozhodně nezlehčuju autorovy zkušenosti. Jen jsem asi doufala že se něco víc dozvím o nemoci, o které jsem toho do teď moc nevěděla, což se nestalo.
No, tak to byla pecka. Zase jedna z těch knih, u které bych Alanův příběh s chutí sledoval dál - až do jeho smrti. Atmosféra knihy mi poněkud připomněla Kameny mluví od Thórbergura Thórdarsona (venkov, zvířata, toulání se divočinou), příběh je ale samozřejmě o velmi působivé cestě malého Alana k normálnímu dětství.
Silný, motivační autobiografický příběh australského autora Alana Marshalla, který v šesti letech onemocněl obrnou. Ale nikdy se necítil jako mrzák ani jako statečný, jak mu často všichni oběma výrazy říkali, ale snažil se žít a dělat vše jako ostatní. Velkou podporu měl v úžasných rodičích a kamarádech.
Doporučuji
Děti si vůbec neuvědomují, že jsou jiné, tyto pocity v nich vzbuzují dospělí
(SPOILER) Už zase skáču přes kaluže je knížka o chlapci jménem Alan. Stalo se neštěstí a dostal dětskou obrnu. Jeho táta velice rád jezdil na koních a on se taky chtěl stát jezdcem. Kvůli obrně musel chodit o berlích, a až na konci knížky se naučil jezdit na koni i s berlemi. Do školy chodí i s berlemi a prožívá zajímavá dobrodružství. Nachází zábavné lidi, pěkná místa, ale dostane se i do některých nepříjemných potíží, z nichž vyklouzne. Knížka se mi líbila.
Zaručená, nostalgická klasika. Znám ze své zkušenosti. V knize jsem se místy viděla. Každý den tím procházím.
Audiokniha :
Klasický příběh, který musí znát asi každý. Když ne knihu, tak filmové zpracování. Je to příběh chlapce Alana, který si prodělal obrnu a jak se s tím uměl poprat.
Autor v knize vypráví o svém dětství když ochrnul a následně byl invalida. Vypráví také o tom, jak se s tím vyrovnával, jaké z toho měl potíže a hlavně jak se snažil být jako před ochrnutím. Zároveň v knize malý Alan nechápe, že je mrzák a pořád věří, že zase bude běhat. Mě se knížka líbila, ale byla dost na dlouho. Mám obecně ráda knížky z doby, než byla elektronika a auta. Z knihy plyne poučení, že se nemáme vzdávat a že když chceme, tak toho hodně dokážeme.
Bavím sa na tom, ako je táto kniha väčšinovo nesprávne pochopená (napriek tomu, že autor sa celý život zasadzoval o pochopenie správne - a totiž, že všetky tie žvásty o "vytrvalosti", "hrdinstve", "odhodlaní" a pod. sú žvásty - on proste riešil indivindi situácie bez schudáčikovaného kontextu, do ktorého ho uvádzali iba niektorí a iba niekedy... teda, kým neopustil Noorat [v knihe "Turallu"] - vyžrať jeho stav mu naozaj dali až v "civilizovanom" Melbourne, čiže ak chcete čítať väčší brutus, prečítajte si [podstatne nedostupnejšie] pokračovania).
Once more: autor celý život bojoval za také vnímanie postihnutých, že sú to normálni ľudia ako každý iný, iba občas riešia nejaký problém navyše. Netreba ich stavať na piedestál "hrdinstva" (a vzápätí im dávať vyžrať ich stav, často tými istými ľuďmi), netreba ich ľutovať, ba dokonca (čo si "normáli" neuvedomujú) ani ich obťažovať (áno!) nevyžiadanou (a tým pádom ponižujúcou) "pomocou" ani "dobre mienenými" radami (úplne neznalého bystandera).
Hoci sám autor upozorňuje, že knižná "realita" bola trochu modifikovaná pre lepší "dramatický efekt", veľmi dobrý sociálny dokument o Austrálii okolo r 1910.
Ospevovaná CZ filmová adaptácia je "tak trochu" bastardizáciou predlohy (chceme buš!).
Nemoc, odhodlání, vytrvalost, láska rodičů a dětský svět, to vše je obsažené v této knížce.
Příběh jsem četla i viděla ve filmovém zpracování. Opravdu stojí za to.
Moc krásné čtení o klukovi postiženého obrnou a jak se s tím vyrovnává. Hodně se mi líbil přístup rodičů. Kniha je velmi čtivá ,a prožíváme s Alanem jeho dětství a dobrodružství. Film jsem ještě neviděl, snad se někdy na něj kouknu.
Film jsem videla jako prvni a samozrejme kniha nezklamala. Silny pribeh! Diky CV.
Člověk musí hrát s takovými kartami, jaký mu život přidělí. Někdy je to hodně těžké. Když si přečteme knihu Alana Marschalalla, záhy pochopíme, že rodina i malý kluk, kterého postihla dětská obrna, situaci bravurně zvládli. Vybrali si cestu a stali se inspirací pro druhé lidi, kteří museli nebo musí řešit obdobné situace v podobě různých těžkých nemocí. Lidská vůle a mysl je silná. Knihu jsem četla v dětství a teď jsem se k ní vrátila a pochopila jsem ji ještě v té druhé dimenzi.
Děkuji Ti Alane za tvou sílu, odhodlanost, vůli , statečnost a dobrou mysl.
Kdo by neznal toto dílo, které bylo zfilmováno s vynikajícím hercem V. Dlouhým. To snad zasáhne každou matku, když dítě projde takovou nemocí a je odkázáno na pomoc jiných. Je to velice náročné pro všechny a nic bych si nepřála na světě víc, než aby všechny děti byly zdravé a usměvavé.
Toto autobiografické vyprávění chlapce postiženého obrnou, odehrávající se na australském venkově je úžasné. Jeho dětský pohled na svoji nemoc a na své postižení je velmi inspirující. Popisuje podporu jeho rodičů a kamarádů, kteří chtějí, ať zažije a prožije to co jeho vrstevníci, kteří nemají hendikep. Během své rekonvalescence nám ukazuje, že to jde, když se chce. I jeden z jeho největších snů, opět sednout na koňský (poníkův) hřbet.
Mám ráda film s V. Dlouhým. Ale kniha je mnohem lepší. Alanův názor na postižení je skvělý, ale mě se snad ještě víc líbí postoj jeho rodičů. Právě jejich přístup nechat kluka žít klučičí život bez omezení povyšuje knihu hodně vysoko.
Krásná kniha plná optimismu. Napsaná dětskýma očima. Žít život naplno, radovat se ze všeho a nesmutnit. Malý kluk s obrnou sebe vůbec nevidí jako mrzáka, ale jako kluka, který chce dělat vše jako ostatní děti a hledá jenom způsob, jak toho dosáhnout.
Kniha obsahově náročná, dojemná a poučná. Velice záleží na grafickém zpracování, alespoň u mě. Místy náročnější pasáže se střídají s těmi méně záživnými stránkami a je proto těžší se ke knize vrátit. I u této knihy platí mé pravidlo JEDNOU A DOST, bohužel.
Štítky knihy
koně zfilmováno nemoci australská literatura autobiografické prvky dětský hrdina rozhlasové zpracování tělesné postižení dětská obrna, poliomyelitida
Autorovy další knížky
| 1976 |  Už zase skáču přes kaluže |
| 1980 |  Ve vlastním srdci |
| 1966 |  Lidé pradávných časů |
| 1964 | Môj život patrí tebe |
Chlapec zbožně obdivuje otce. Chlapec potkává bodré lidi. Chlapec přimyká k přírodě. Hendikep znesnadňuje poznávání přírody, ale neodlučuje chlapce od jeho toulek. Obyvatelé buše se dělí na ty, kteří hendikep neberou v potaz a na ty, kteří ho komentují a zasahují do chlapcovy svébytnosti.
Alan Marshall napadal sentimentální vztah k hendikepovaným. Téma je dnes aktuální, přemýšlíme o ableismu. /Jako dětská literatura je to už příliš rozvláčné, vztah dnešního školáčka k literatuře bych tím nedráždila.