Uzdravení skrze víru

22.10.2021

Pro Uzdravení skrze víru bych asi do poličky v knihovně jen tak nesáhl, možná i pro tu trochu ezotericky vyhlížející obálku. Do spárů se mi dostala, protože rád prozkoumávám myšlenkový svět svých bližních prostřednictvím jejich oblíbených autorů. A taky proto, že jsem se dozvěděl, že v něčem otce Marsche připomínám a potřeboval zjistit, jestli se mám spíš cítit polichocen nebo být dotčen. :-))

Lidé, kteří mají dar uzdravovat někdy vzbuzují nedůvěru. Není divu. Vždyť tak často to jsou podvodníci zneužívající zoufalství lidí, kteří jsou v úzkých a touží po uzdravení natolik, že jsou ochotni se přimknout ke komukoli, kdo jim naději byť jen naznačí. A často to jsou lidé, kteří sice dar mají, ale nepoužívají ho – vědomě nebo nevědomě – správně a můžou udělat víc škody než užitku. Obezřetnost je docela na místě, myslím, a při čtení knihy jsem na to myslel zvláště v pasážích, kde otec Marsch popisuje svoji cestu do Asie: setkávání s velkými počty lidí najednou, s jen velmi krátkou přípravou věřících, kde to navíc vypadá, že hlavní hvězdou programu není Pán Ježíš, ale obdarovaný kazatel; tohle celé každý den v jiném městě jako rocková kapela na turné ... jako by se zde na Boží milost pokorně nečekalo jako na nezasloužený dar, ale jako by se zde Boží milost sériově vyráběla. Proto jsem četl s povděkem, že se sám otec Marsch dívá na podobné cesty k uzdravení s opatrností a že nepřeceňuje svoji vlastní roli – nevnímá se jako zdroj uzdravení, ale jako pokorný nástroj Boží vůle.

Zapamatování-hodných myšlenek a postřehů bylo v knize spoustu, četl jsem pozorně a s radostí, že se můžu seznámit s tak zajímavým způsobem uvažování, které kombinuje psychologickou a teologickou erudici – propojovat při léčení metodologii C. G. Junga s Duchem svatým může vypadat jako nesmysl, ale v Marschově podání všechno dobře funguje a dává smysl.
Ocenil jsem důraz na nenárokovost Božích milostí a na různorodost s jakou Boží milost vstupuje do lidských životů, kde „s nekonečnou opatrností učí Bůh člověka kráčet po svých cestách a přesně slaďuje tempo a rytmus se schopností chůze každého z nás.“. A obzvláštní radost jsem měl, když mi otec Marsch potvrdil můj názor, že pokud máme být Božím nástrojem, musíme se zbavit sami sebe, svého ega a vlastních vymyšlenin, a dát se k dispozici k tomu, aby do takto uvolněného prostoru proudila Milost a aby skrze nás proudila i do světa kolem (Pán nepotřebuje duchovní nabušence, ale lidi, kteří mu nepřekážejí v působení, tak nějak to tady kdysi psala moje kmotra, na to jsem taky při čtení vzpomínal) – to je myšlenka opravdu velmi pěkná a velmi „terezičkovská“. :-)

„Protože Duch svatý působí v každém člověku jinak, neexistují žádné recepty. Dobrou pomocí může být přítel nebo společenství, které se osvědčilo v duchovním životě. Nejlepší pomoc nabízí Bůh sám, ve svém slově, v Písmu.“