V klínu modrých hor

Lidská paměť je jako síto: něco jí proteče, a něco přece jen zůstane. Dvacáté století zůstává v lidských dějinách nejpokrokovějším, ale také nejničivějším obdobím. Uvědomujeme si ale vůbec, jak dalece se právě během 20. století změnilo území, dnes nazývané Českou republikou? Jistě vyrostly smělé stavby, rozvinula se elektrifikace, zrodily se přehrady, železnice, území změnily mosty a silnice. Jak se ale všechen ten vývoj dotkl obyčejných lidí? Města jsou dnes stále větší a obklopují je více či méně povedená sídliště. Vesnice známe většinou už jen jako ospalé obce probouzející se do plného života o víkendech, kdy přijedou chalupáři. Mladší generace vnímají vyprávění o studnách, kam se chodilo pro vodu, o staveních s podlahou z udusané hlíny a bez centrálního vytápění stejně nerudně jako cokoliv výchovného. Podívejme se ale pravdě do očí. Český venkov na počátku minulého století vypadal opravdu stejně jako celé roky předtím. Dnes se už opravdu málo čtou ony klasické romány z venkova, v nichž vystupovaly vcelku klasické postavy jako pan farář, pan učitel, obecní blázen, chalupníci a podruzi. Bohumil Šimon, populární politik zejména let šedesátých, pochází z jihu Čech. Rozhodl se nejen ke vzpomínkám na rodiče a početné sourozence, ale v knížce V klínu modrých hor zachytil velice přesně vlivy, které formovaly český venkov (a nejen jej) právě v minulém století. Nejde jen o vzpomínky starého pána, ale o velice svěží a prameny dobře podložené svědectví o dřině, s jakou se dobýval doslova do písmene chléb vezdejší, o rozvoji, který tehdy na venkově nastal (zmizely hliněné podlahy, začalo se svítit elektřinou, měnil se způsob hygieny) a celoročním koloběhu právě venkovského života s jeho tradicemi, svátky, poutěmi - tedy radostmi i starostmi. ... celý text