V melounovém cukru
Richard Brautigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/387504/bmid_v-melounovem-cukru-hMc-387504.jpg
4
441
441
Naivisticky stylizovaná poetická próza s prvky černé grotesky, dada a surrealismu je originálním dílkem alternativní, undergoundové kultury druhé poloviny 60. let. Přenáší čtenáře do utopické komuny jáMOR, kde nalezneme obrovskou sochu fazolového lusku, tygry, kteří pojídají rodiče zaživa a učí sirotky násobilku, vypravěče beze jména a hlavně melounový cukr. Je to hmotný i nehmotný stavební materiál, z kterého jsou zhotoveny mosty, slunce a vlastně celá knížka.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , ArgoOriginální název:
In Watermelon Sugar, 1968
více info...
Přidat komentář
Jsem na tom stejně jako Devorah. Nemám dostatek času a trpělivosti, ke zkoumání skrytých významů. Ani životopis autora mě k tomu nemotivuje.
Snad to bude tím, že sladkých ..náct, ba i ..cet je v mém případě minulostí?
Navíc, pokud je zde autor srovnáván se stylem Ladislava Fuchse - není v mém případě co řešit :o)
Surrealismus a dada taky není můj krajíc chleba . . .
Když jsem tuto kniha četla, nejspíš byla špatná konstelace. Jinak si neumím vysvětlit, že jsme se - já a kniha - nepotkaly. Spíše jsme se míjely, už už to vypadalo nadějně, ale pak přišel konec.
Možná pokud bych byla pod vlivem alkoholu, či jiných látek, mělo by čtení grády. Líbilo se mi v tom spalujícím vedru číst o melounovém cukru, ačkoliv jsem nerozumněla v podstatě ničemu, co mi autor vyprávěl. Občas to mělo náboj, grády, ale pak příběh sklouzl zase zpátky k psychedelickému příběhu z říše snů a já byla opět polapena všudypřítomným melounovým cukrem, který už nebyl tak omamný jako na začátku.
Na Brautiganovi mě fascinuje, že jeho sdělení jaksi mimochodem "sálá" z děje knížek. Z náznaků se rodí cosi dost děsivého (i když děj je většinou naivně poklidný). Život v Melounovém cukru je totiž idylka, která jde přes mrtvoly. Hodně mi to připomnělo styl Ladislava Fukse (který také trpěl duševní nemocí, jako Brautigan), konkrétně Myši Natálie Mooshabrové, včetně "otravné" psychotické repetitivnosti a nevyslovené hrůzy.
zacatek me ponekud odrazoval - byl az prilis poeticky, az prilis amorfni.
ale pak se objevil "dej" a kniha dostala urcity smer. Ani ty poeticke obraty uz nebyly uplne bizarni. Nebo jsem se proste do knihy dostatecne ponoril :)
Bylo to jimave, bylo to kouzelne, bylo to snive, bylo to melancholicke, bylo to ... smutne
smutne v tom, ze v knize neni nikdo ani dobry, ani zly - vsichni jsou vlastne svym zpusobem ... neprijemni, nejednoznacni, tajemni. takove mnohovrstve to bylo - nekdy usmevne, nekdy poklidne, nekdy znepokojive
To je mi ale společnost!
Trochu jako SEN, ne trochu, asi úplně - idylické místo, které se mění v znepokojení (hrozba reality), ale zakončí se zase tím idylickým a poklidným místem zvané jáMOR... surrealistický sen a polštář - oči nechám zavřené a den jakoby byl a nebyl.
Co dnes říct. Snad jen... "...vzhůru k červenému slunci"
Pozn. Posloucháno jako audiokniha. A už teď se těším na léto, kdy se na to vrhnu v knižní podobě, a budu moct znovu o tomhle díle přemýšlet - otázka je jestli mi do té doby vůbec dá spát...
"V melounovém cukru se skutky dály a naplňovaly, jako se můj život děje a naplňuje v melounovém cukru. Povím vám o tom, neboť jsem zde a vy vzdáleni."
Na to já odpovídám DĚKUJEME!
Nebudem hľadať žiadne hlboké analógie, to nech robia tí, ktorí rozumia pomerom v dobe, v ktorej kniha vznikla. Čo vsak povedať môžem je, že ten podivný výlet do melónovej krajiny bol veľmi pútavý a svojou nejednoznačnosťou veľmi znepokojivý. Istý som si nebol absolútne ničím, tou naoko bezproblémovou a idilickou komunitou najmenej, no o to viac som bol zvedavý, ako sa všetko vyvinie. Kto by hľadal niečo podobné, odporúčam vyskúšať niečo od Vonneguta.
Balím kufry a mizím na dovolenou do jáMORU. Vypadá to, že tam je svět relativně v pořádku :-)
Popravdě, asi jsem toho moc nepochopil. Ale poslouchalo se to dobře (Myšička a spol. na ČRo).
Já jsem při čtení měla takový zvláštní spokojený pocit a tím je, myslím, kniha tak vyjímečná. Hodně knih navozuje naopak podvědomý strach, úzkost ale tahle právě je taková zvláštní, jakoby měl člověk místo mozku cukrovou vatu. Žádný postranní strachy a úzkosti, jen takovej stav, kdy všechno je pěkně hezky správně, jako když třeba se člověku vyplavěj endorfiny a nemůže si vzpomenout, jaký měl starosti.
V době svého dospívání jsem tuhle knížku měl moc rád. Jen málo jsem jí rozuměl, a to, co jsem z ní chápal mě spíš znepokojovalo, protože jsem jako bujný mladík cítil, že bych měl být na straně neŽITa, na straně toho živého a pulsujícího a emoce budícího, co je sice nebezpečné a nebezpečně neusazené, ale ve svém neklidu stále nějak rostoucí, tvořivé a inspirující. Zároveň jsem ale viděl, kolik je ve mě jáMORovské pohodlnosti a jak snadno bych se ve vhodných podmínkách nechal přilepit k emoční lhostejnosti melonovocukrového světa.
K žádnému uspokojivému výkladu Brautiganova podobenství jsem nikdy nedošel (to ale, myslím, ani není možné, pamatuji si, že ani odborná studie z doslovu mě nijak zvlášť nepřesvědčila), ale rád vzpomínám, jak mě bavilo nad knihou přemýšlet; uvažovat, koho symbolizují tygři a koho pstruzi; váhat, jestli je větší riziko život s Margaret nebo s Pauline a kdo by asi tak mohla být Margaret a Pauline mého života; jak bych se choval a co bych cítil na místě té či oné postavy... Měl jsem tohle přemítání moc rád, celou tuhle knížku jsem měl moc rád, to už jsem vlastně psal na začátku...
A čtení dnes, po pětadvaceti letech? I dnes mám pocit, že ději moc nerozumím, ale i dnes mi přijde trochu milý a hodně znepokojivý. A pořád vlastně nevím, kam v tomhle podobenství patřím. To by naznačovalo, že jsem se za to čtvrtstoletí moc nezměnil... Jen nevím, jestli je to dobře nebo špatně. :-)
Zdánlivě pohodový a idylický život komunity melounového cukru v Jámoru je narušen partou lidí, kteří se od komunity oddělí a žijí svůj život pod vedením NeŽita v Zapomenutých podnicích jinak - bez růžových brýlí, v neustálém alkoholovém opojení, ale s vědomím toho, že to, jak se žije v Jámoru, je jaksi absurdní a prázdné. Po vyhrocení situace a spáchání hromadné sebevraždy NeŽitovců pokračuje život v Jámoru bez větších emocí dál, jakoby se vůbec nic nestalo.
Myslela jsem si, že to bude tak trochu jako Pěna dní. Tady jsem ale nebyla schopna metafory rozklíčovat. Doslov mi pomohl, ale jsem z toho stejně jelen. Na mě už je to asi moc neuchopitelné.
V melounovém cukru je snad nejvíce citu zbavený příběh, který jsem kdy četla. Nebyl vůbec plytký, jak by to mohlo vyznít, ale opravdu citu zbavený.
Evokuje sny, ve kterých se člověk jako pozorovatel často mění a nebo mění pohled úhlu. Nebo vidí ve snech věci, které jsou na první pohled nevšední až divné, ale můžou být po probuzení a pořádném popřemýšlení až poetické. Ze začátku jsem věděla, že nemám očekávat logiku, tudíž se mi kniha četla snáz.
Knihu jsem měla přečtenou za jedno odpoledne, ale stále se k ní vracím a přemýšlím o ní.
Dost mi pomohlo přečíst si i něco o knize a autorovi, abych lépe dílo pochopila.
Úlet... první slovo, které mě po přečtení napadlo, ale proč ne, proč si občas nepřečíst něco, co nedává smysl.
Ano, nakonec se čte pěkně a je to tak amatérsky naivně dětské, až je to dobré, podobě jako výtvarný Picasso apod. Ale po přečtení je určitě dobré si přečíst i nějaký komentář odborného kritika, aby vám jednotlivé črty lépe zapadly do celkového obrázku, smyslu a podkladu. Pak to vše dává ještě větší smysl a oceníte smysl a především způsob díla. Prostě bez souvislostí může se zdáti naivně přihlouplé a nanicovaté. Naštěstí jen zdáti..
Jedna z osudových knih. Fantasmagorie, kterou musím číst pořád znovu. Obrovské sochy hlávkového salátu a mrkve, hrobky na dně řek, mosty a na nich lucerny ve tvaru obličejů, starý pstruh se zvonečkem v tlamě, melounové slunce, které je červené v pondělí, zlaté v úterý, šedé ve středu a černé a bezzvuké ve čtvrtek, zrcadlová socha, jáMor... Mám snad narozeniny?
… přátelství, opravdovost, láska, sny, štěstí, tygři
.
Jedním slovem? Snové
.
Jak by se na nás ostatní tvářili, kdybychom jim vyprávěli o světě, ve kterém můžeme snít, ve kterém je opravdové přátelství, ve kterém je upřímnost a ve kterém se nebojíme říct, co cítíme. Nevěřili by nám, že je to možné. Ale ve světě z melounového cukru se sny plní, kamarádství vás naplňuje štěstím a zlý tygři mají své místo. Nechte se okouzlit a začněte snít. Připraveni?
.
*V melounovém cukru od Richarda Brautigana *
Autorovy další knížky
| 2018 |  V melounovém cukru |
| 1987 | Horoskop orloje |
| 1993 |  Chytání pstruhů v Americe |
| 2007 | V melounovém cukru / In Watermelon Sugar |
| 1995 | Willard a jeho kuželkářské trofeje. Perverzní mystérium |
Hodně zajímavá surrealisticka betnicka próza o utopícke komune javor.
Opět vítr
Šedé slunce slabé svítilo. Zvedl se vítr a věci které mohou ve větru selestit, vlat nebo poletovat chytili příležitost za pacesy.
Kraceli jsme dolu ke stodole.
Proč myslíš že se zabila? "řekl Fred
Proč by vůbec mnela něco takového dělat? Byla přece tak mladá." Nevim řekl jsem. Nevím proč se zabila. To je strašně vzdychl Fred. Kdybych o tom nemusel přemýšlet. A ty nemáš sebemenší zdání pravda? Říkas že si sní nemluvil? Ne. Díval jsem se do zrcadlové sochy a ona se tam obešla. A teď je mrtvá.
Rad se ke knížce budu vracet.